Vzpomínka na dovolenou v Bulharsku

Každá věc, kterou jsme v životě potkali, má dnes kouzelnou moc přivolat právě onen okamžik setkání. Stačí se podívat, ale ještě lépe, vzít ji do ruky. Dotkneme se vlastní minulosti, kolem se zatočí světlo a vůně, barvy té doby, té chvíle. Připomene také lidi, kteří takový předmět měli rádi, darovali nám jej nebo jsme je s ním viděli. U některých předmětů dokonce stačí podobný styl, stejný vzor.

Takovou moc pro mne má barevná bulharská keramika. V sedmdesátých letech vypukly velmi dobře dosažitelné možnosti dovolených u Černého moře. Dotovaly je závodní výbory ROH a jezdilo se speciálními vlaky nebo letadly, někteří šťastlivci jeli po vlastní ose autem. Samozřejmě tu bylo ještě Rumunsko, NDR a Polsko, ve výčtu nesmí chybět ani málo dostupná tehdejší Jugoslávie.

Jenže my tu dnes máme misku s dekorem, který mne osobně dodnes okouzluje. Třebaže mistr hrnčíř použije stejné barvy, každý kousek zůstává originálem. Vozili jsme si talíře, soupravy džbánu a kalíšků na alkohol, nástolce, prostě cokoliv. Mnozí tuto keramiku sbírali a díky pravidelným návštěvám mohli při každém jídle vychutnávat i odlesky vzpomínek na horké léto, hory ovoce a zeleniny.

Naším letoviskem byla dvakrát Albena a trošku jsme probrouzdali pobřeží i vnitrozemí. Chodili jsme na grilované ryby a zápasili se žlutými melouny. Našinci se jim vyhýbali, protože se rozneslo, že se po nich běhá nejen proto, že je člověk více zavodněný. A každou chvíli přidřepnout na turecký záchod?! Po tom toužil málokdo.

Já osobně jsem melouny vždycky milovala a nedělá mi potíž slupnout i dnes třeba kilový kousek. Jenom krevní cukr hopsne vzhůru a založí na pneumatiku – ale tehdy jsem byla vyžle. Hravě jsem zjistila, že pokud se prokoušu až za půlku melounu, mám vyhráno. Už neprohání. Poslední dva roky se mi daří žluté melouny koupit i tady, v Česku. Potvrzuji, že to prohánění bylo buď pomluvné, anebo mi opětovné překonání poloviny melounu, ať je velký, jak chce, opět střeva ukonejší.

Mezi české trendy patřilo používání zdejšího slunečnicového oleje namísto jakéhokoliv jiného opalovacího přípravku. Tehdy ještě nebyly známé nějaké ochranné faktory proti UV záření a spousta rekreantů se smažila na slunci jako řízky, jen aby kůže byla co nejtmavší. Říkalo se, že právě ten olej hodně pomůže, aby ta dovolená na člověku byla vidět. To jsme ale páchli! Z plavek se to vyprat moc nedalo. Nebo z opalovaček. Jejda, opalovačky! Zapomenutá věc, která dobře chránila ženské orgány. Dnes máme rychleji schnoucí materiály plavek, ale ani u moře nebývalo příliš zdravé nechávat na těle schnout ty tehdejší.  Vaječníky časem skuhraly, že se jim to nelíbí.

Dokonce i do letního kina jsme zašli. Nebylo těžké rozumět polským filmům, nějak jsme vydrželi i německý, na české bylo příliš narváno. Podívali jsme se při výletu i do Rumunska. My mladší se tiše pochechtávali, když mezi nejúžasnější zážitky dospělých v Rumunsku patřila návštěva „normálních“ toalet. Jak se mezi nimi roznesla novina, kde lze pohodlně po našem způsobu spočinout, už běželi do fronty. Pro mne osobně to byla káva, na ulici vařená v džezvě. Jak mi nikdy nechutnala a nechutná, tohle byl nezapomenutelný zážitek!

Zpátky se nám ve vlaku houpaly pověšené štangle oslího salámu. Byl vynikající, když vyschl, protože chutnal velmi podobně jako vzácný a drahý uherák – byl však o mnoho levnější.  Mnohé rodiny marně zápasily s mlsností, ale pár jich přece jenom tenhle salámek dosušilo až do Vánoc.

Bůhví, odkud a nakolik klikatými cestičkami ke mně doputovaly moje dnešní památky na ony časy. My si dovezli pouze několik filigránských stříbrných šperků a jeden nebo dva velké talíře.  Dávno z nich jsou střepy, zmizely během let. Jenže díky bazarům a blešákům mi dnes v kuchyni visí tři talířky na stěně a v kredenci čeká na svou chvíli tahle mistička. Stačí vzít ji do ruky, krásně padne do dlaně a chutná z ní kompot, salát i pudink. Hřeje sluníčkem, které je v ní zakleté, voní mým dospíváním, večerním brouzdáním v písku s partou a odkudsi z dáli zaznívá diskotéka.

Reklama