Byl jednou jeden mladý král, který ve strašné bitvě zvítězil nad nepřítelem. Zbyla mu jen hrstka věrných, ale protože zabil nepřátelského krále, zbytek cizích vojáků uznal porážku. Mladý král Jan se musel ujmout vlády ve zpustošené, zbídačené zemi.
Na pláň s mrtvými a raněnými se snášel večer a král smutně přemýšlel, co bude dál. Na obzoru dohořívala města a vesnice, které nepřítel vyplenil ještě před bitvou. Místo oslavných zpěvů bylo slyšet naříkání raněných.
„Všechny ošetřete, naše jako cizí. Zajatci budou sloužit, aby nám pomohli obnovit, co zničili. Jejich majetek patří tomu, kdo je srazil, nebo královskému stolci. Já sám o kořisti rozhodnu!“
Viděl, že jeho rozkazy všichni hned plní. Kdo byl ošetřen a mohl vstát, hned pomáhal ostatním. Další chytali poplašené koně, jiní chystali ohně, aby zahnali divou zvěř. Bylo tu mnoho mrtvých, kteří musejí být pohřbeni.
Krále Jana obestřel smutek a na ramenou cítil strašnou únavu, jako by na nich ležela tíha celého světa. Vystoupil na vršek, odkud ráno obhlížel okolí, a tiše zavolal:
„Kmotřičko moje, jsi-li tu někde nablízku? Přijď prosím, poraď mi, co dál.“
„Je mnoho cest, kterými se můžeš dát. Co jsi nyní rozhodl, bylo moudré.“
Král Jan se otočil za hlasem. Stála tu víla, průhledná jako kapka rosy, viditelná pouze jeho očím. Uklonil se.
„Děkuji ti, vzácná ochránkyně našeho rodu. Vidíš ten kouř a záři na obzoru? Příliš mnoho zkázy vtrhlo do mé země a hrstka zajatců ani kořist z nepřátelského ležení škody nezahladí. Bojím se hladu, nadcházející zimy, nemocí – a prý snad i část zdejších studní je otrávená.“
Víla pokývala hlavou.
„Ano, máš pravdu, i mnohé lesy jsou spálené, zvěř ubitá. Až se vrátíš na svůj hrad, přijdu za tebou. Budeš-li chtít, povím ti o kouzelných předmětech, které můžeš získat a které ti pomohou dovést zemi k rychlému rozkvětu. Rozvaž dobře, kolik kouzel potřebuješ a zda budou všechny k užitku tvým poddaným. Zaslepí-li tě chamtivost, nedobře se ti povede a já ti již nepomohu.“
Král Jan poděkoval a vrátil se ke svým. Naděje mu rozjasnila tvář a všichni věřili, že jejich panovník ví, jak z bryndy ven. Zapomínali na vlastní strachy a bolesti a usilovně se snažili plnit vše, co nařídil. V příštích dnech král Jan naslouchal zprávám z celé země, nechal otevřít královské sýpky a žádal po rádcích i zkušených zástupců lidu plány na obnovu zničených měst a hradů.
Všichni se pustili do práce, ale škody se dařilo napravovat jen pomalu. Zkáza byla tak veliká, že sotva zvládli jedno, objevilo se druhé. Ohně vyhnaly lidi z vesnic a měst, z hladu se prali o jídlo. Jak Jan předvídal, zlé nemoci začaly řádit mezi utrápenými a slabými lidmi a zdálo se, že jim v patách půjde strašný hladomor. Tehdy se objevila kmotřička víla přímo v síni, kde král o samotě rozmýšlel, co dál musí zařídit.
„Už sis rozvážil, co tvá země potřebuje? Pouze spravedlivý člověk smí získat kouzla, ke kterým tě zavedu.“
Král Jan se vděčně uklonil a řekl víle, že je připraven. Víla jej vzala za ruku a rázem se oba změnili ve vánek. Ten se protáhl skulinou v okně a zamířil do temné noci. Najednou stál král Jan opět ve své lidské podobě kdesi v podzemí. Byla to kruhová síň s mnoha výklenky.
„Zde kdysi žil mocný čaroděj, který mne věznil. Tvůj prapraděd mne s dalšími vysvobodil a odvedl si odtud dívku, kterou chtěl čaroděj získat za manželku. Zde v těchto výklencích jsou kouzelné předměty. Pojď, řeknu ti, co který dokáže.“
Víla vedla krále Jana dokola a ukazovala: meč, který zabije všechny protivníky, vodu, která mění vlasy ve zlato a nikdy jich neubývá, mast neviditelnosti, hůlku bolesti, pírko uzdravení, víno poslušenství, mušli obchodu, kladívko k otevření rudných žil, klásek hojné úrody, ubrousek Prostři se, všekazného brouka, jablko mládí, mast prozření, prsten dobrého osudu, náramek bohatství, opasek síly a růži krásy. Král Jan se zamyslel, ale dlouho neváhal.
„Země je plná nemocných. Dokáže-li pírko uzdravení pouhým dotekem postavit každého na nohy, žádám o ně. Pokud stačí přiložit mušli obchodu na čelo a napadne mne, co by do země přivedlo cizí kupce a s čím bychom mohli obchodovat, pomůže to řemeslům. Kdysi prý byly naše hory plné železné rudy a v potocích se blýskaly zlatěnky, zlaté oblázky. Kladívko by nám pomohlo znovu otevřít doly a dát obživu lidem, stejně jako klásek hojné úrody. Když jsem dal otevřít sýpky a klásek nám zajistí dost zrna v dalších letech, ať tu ubrousek Prostři se zůstane pro jiné. Co však bude vhodné pro panovníka, je mast prozření. Říkáš, vzácná moje kmotřičko, že potřu-li s ní víčka, prohlédnu zradu a faleš? Jsem mladý, otcovi moudří rádci stárnou, většina z nich nepřežila válku. Sám jsem byl několikrát zrazen mocichtivými pány. Žádám tě tedy i o tuto věc, než se sám naučím prohlédnout další nebezpečí.“
„Pět věcí sis vybral, podle mého soudu moudře. Rozhlédni se ještě jednou, králi Jane. Jeden člověk smí odsud získat sedmero kouzel.“
Král Jan vybral ještě opasek síly.
„Snad jednou budu potřebovat ještě cosi dalšího, nyní ale soudím, že nejdůležitější kouzla mám. Sílu potřebuji, abych nemarnil příliš času spánkem, když je nutné zemi připravit na zimu.“
Víla přikývla a tentokrát mávla svým závojem. Král Jan se rázem ocitnul v síni, odkud před chvílí zmizel. Byl opásán opaskem síly, za kterým měl zastrčené kladívko a pírko, v míšku u pasu se ukrývala mast prozření a v dalším klásek a mušličkou. Od té chvíle ho bylo všude plno a s pomocí kouzel zažehnal nemoci, hlad i strádání. Do tří let byla jeho země nejbohatší ze všech okolo a lidé velebili svého schopného krále.
*
Uplynulo deset roků. Král Jan byl milovaný svým lidem, ale žil osaměle. Dvakrát se oženil a dvakrát jeho královna zemřela, aniž by jí mohl pomoci. Pokaždé byl daleko, když jeho královna těžce onemocněla, a pírko už mrtvou nevzkřísilo. Děti žádné neměl a jeho dvořané víc a víc žádali, aby se rozhodl pro další nevěstu nebo pro toho, kdo po něm převezme trůn. Tehdy opět zavolal svou vílu kmotřičku. Postěžoval si, že on, panovník bohaté země a vládce spokojeného lidu, je přesto chudší, než většina jeho poddaných. Je totiž sám. Nemá rodinu, bratry ani sestry. Jen to obyčejné lidské štěstí, kdyby našel! Což si je nezaslouží?
„Můj milý kmotřenče Jane, před lety ses rozhodl moudře a na vlastní prospěch jsi nehleděl. Osud je splétán z mnoha pramínků, ani já nevím, co je v něm psáno.“
„Vrátím ti všechny kouzelné předměty, moje země je již nepotřebuje, ale pověz mi, kmotřičko, není naděje, že bych našel vlastní klid a spokojenost? I kdybych musel hledat svého nástupce, jak žádají dvořané, jak to mám udělat? Obávám se, že pro ta kouzla, o kterých si svět již dávno vypráví, se strhne po mé smrti mnoho válek a zla.“
Víla se zamyslela.
„Je tu jedna možnost. Když kouzla nepotřebuješ, rozdej je. Rozdej je mladým princům z okolí. Mezi nimi si jistě vybereš i svého nástupce. Víš, nyní si vzpomínám, že teprve tehdy, když každý kouzla takové síly odloží, nachází cestu ke svému vlastnímu štěstí. Nám vílám ani jiným bytostem kouzla neškodí, ale lidem ano. Na jedné straně získáš veliké dary, na straně druhé něco ubude.“
Král se usmál, ale úlevu nepocítil.
„Bude těžké rozhodnout, kdo je těch darů hoden. Co když na ty prince přivolám podobné břemeno, jaké nesu nyní sám?“
Víla kmotřička uznale pokývala hlavou.
„Vždycky jsi myslel víc na druhé, na své poslání a zodpovědnost vlády a trůnu. Budiž. Dohlédnu na to, aby každá ta kouzelná tretka zmizela ve chvíli, kdy jí nebude potřeba. Vrátí se na své místo.“
„Děkuji, milá a vzácná kmotřičko! Nyní se mi bude o všem mnohem lehčeji přemýšlet!“
Hned nazítří se do okolních zemí a zemiček rozjeli poslové s důležitým poselstvím.
*
Daleko odtud bylo malé království, které ani nesousedilo s tím Janovým. Bylo vklíněno mezi dvěma rozlehlými zeměmi. Ani ty nebyly příliš bohaté. V jedné se zvedaly vysoké hory, ve druhé se táhly neúrodné roviny.
V království krále Jindřicha bylo příjemněji. Oblé kopce, lesy plné zvěře, malá úrodná údolí a klidné řeky. Musel se často bránit oběma sousedům, ale již slábl a býval nemocen. Když si přečetl dopis krále Jana, zaradoval se a hned vzápětí zesmutněl. Jeho dceru Aničku přece král Jan k soutěži o kouzla nevyzval. A jeho synek? Ještě neodrostl ani pážecímu věku. Jak by mohl s ostatními princi soupeřit o některé z nabízených kouzel? Přemýšlel, co slýchal o Janových kouzlech. Jistě by jeho zemi některé prospělo!
Ze zamyšlení jej vytrhla princezna Anička. Král Jindřich měl dohromady čtyři dcery, ale kromě Aničky už byly provdané. O ruku jeho nejmladší dcery nyní pro své syny žádali oba sousedé, král z hor i král z plání. Král Jindřich váhal a ani samotná Anička netušila, koho zvolit. Právě přiběhla za tatínkem králem povědět o svém snu. Zdálo se jí, že přišla kmotřička víla, která chránila jejich maminku.
„Radila mi, abych jela do země krále Jana a pomohla bratříčkovi získat kouzelné pírko.“
„Dcerko moje milá, nehodí se, abys cestovala jen tak, nemohu ti poskytnout dostatečný doprovod, vojsko skoro žádné nemám, spory řeším věčným vyjednáváním.“
Chytrá Anička se usmála.
„Nikdo přece nemusí vědět, kdo jsem? A navíc tam na dvoře krále Jana uvidím, jací ti dva moji nápadníci jsou. Jistě jsou také pozvaní. Věřím, že je náš Martínek dost bystrý a dokáže krále Jana přesvědčit, že si kouzlo zaslouží. Vždyť jen to jediné pírko zachrání naši zemi lépe, než celá armáda. Když budete zdravý a silný, tatínku, nemáme se, čeho bát!“
Králi Jindřichovi se dojetím zamžily oči. On sám dobře věděl, jak jeho nemoc rychle pokračuje a nejvíce se obával, že na světě zanechá prince Martina příliš malého. Rychle se s Aničkou domluvili, co a jak zařídí.
Třetího dne ze sídelního hradu vyjeli tři jezdci s malým doprovodem. Byl to malý princ Martin a jeho dva učitelé, zbrojnoš a bakalář. Bez úhony za týden dosáhli hranic Janovy země.
*
Hrad krále Jana bíle svítil nad velkým městem. Brána města, zdi domů i každá ze tří hradních bran byly slavnostně ověnčeny chvojím a stuhami. A těch barevných praporců, co vlálo na věžích! Všichni hosté se podivovali výstavním domům měšťanů i mohutnému sídelnímu hradu.
Celkem dvanáct princů se svým doprovodem a dary pro krále projelo na hlavní nádvoří. Každý z nich byl přivítán stejně obřadně, chudší jako ti bohatší. Vážnost a úcta patřily i malému princi Martinovi. Stejně jako ostatním mu bylo uděleno zvláštní slyšení králem Janem, před všemi jeho urozenými pány. Princ Martin předstoupil před trůn v doprovodu obou svých učitelů, zbrojnoše a bakaláře.
„Děkuji ti za pozvání, králi Jane. Také já přivážím dar. Je to věc, které si velice považuji. Není to zlato ani drahokamy, neboť jsem dosud žádné nezískal ani nedobyl. Je to však vzácná kožešina velikého jezevce, kterého jsem sám vystopoval a ulovil,“ uklonil se hrdě sedmiletý princ. Na jeho pokyn zbrojnoš u králových nohou rozvinul velikou kožešinu s bílými pruhy. Mezi dvořany zašumělo, snad se i někdo zasmál, ale král Jan zvedl ruku a všichni ztichli.
„S vděčností přijímám tvůj dar, princi Martine. Takovou trofej jsem ještě já sám ve tvém věku získat nedovedl. Je to jeden z nejvzácnějších darů, jaké mi hosté přivezli. Buď vítán na mém hradě.“
„A obdaruješ také ty mne něčím vzácným?“
Král Jan vážně přikývl.
“Chtěl bys něco určitého?“
„Ano, chtěl.“
Za chlapcem se pohnul jeho učitel v bakalářském hávu. Princ se po něm ohlédl, ale rychle vyhrkl, aby mu to učitel nezakázal:
„Potřebujeme tvé uzdravovací pírko, králi Jane, prosím… Ale kdybys měl s pírkem jiné úmysly, opasek síly by možná také stačil. Aby můj milý královský otec ještě dlouho vládl, víš?“
„To je velice vážný důvod, milý princi. Děkuji ti za upřímnost a prosím, připoj se k ostatním hostům. Kouzla si totiž musí každý z vás zasloužit. Jen tak to bude spravedlivé.“
Odvážný a upřímný malý princ byl ihned středem společnosti. Vydržel na uvítací slavnosti dlouho do noci. Všechny bavil svou dětskou otevřeností, ale potom najednou usnul a jeho statný zbrojnoš ho v náruči odnesl do ložnice.
*
Nazítří král Jan všem princům oznámil, jaká zkouška je čeká.
„Pojedete do Černého lesa, kde každý z vás přenocuje a bude rozmýšlet o vladařských záležitostech. Doprovodí vás moji muži, kteří ručí za vaše bezpečí, ale nezajistí vám ani nocleh ani jídlo, nebudou s vámi mluvit víc, než bude nutné. Dohlédnou také na to, abyste zůstali každý sám a ráno se bezpečně vrátili zpět. Vaším úkolem je přemýšlet, co byste mohli v mé zemi změnit k lepšímu. Nebo rovnou sami něco učiňte ve prospěch mé země a lidu.“
Princ Martin musel také jet sám a velice se těšil. Do lesa jezdíval rád a vyznal se v něm. Úkolu moc nerozuměl, protože všechno, co zatím v zemi krále Jana viděl, mu připadalo správné. Neměl s sebou svého učitele bakaláře, který mu mnohé cestou na Janův sídelní hrad vysvětloval. Netrápil se tím. Užije si dobrodružství zdejšího lesa a potom se uvidí. Bylo mu navíc jasné, že jen tak něco k napravování v Janově zemi neobjeví – a navíc spoléhal, že mu jeho bakalář nakonec pomůže jako vždycky.
Vesele cestou vyprávěl ostatním princům o svých lovech a trochu posmutněl, když je průvodci rozdělili. Sám si vybral směr, kterým se vydal až k příkrému svahu, pod kterým byla mokřina. Bylo to divné místo, podle rostlin Martin viděl, že tu dřív tekl potůček, jehož koryto opravdu mezi dlouhými sítinami objevil. Vodu vidět nebylo, pouze bahno.
Když si Martin celé místo prohlédl, poznal, že se pod svah sesunula hlína a jehličí zpod vyvráceného smrku. Jestli tu byl potůček nebo pramínek, byl tím zasypaný. Původní koryto, kudy voda tekla, se zaneslo. Proto se podmáčela okolní půda.
„Podle všeho tu byl dřív potůček s dobrou vodou,“ řekl svému průvodci. „Není to dlouho, protože se nahoře na hlíně neuchytily žádné rostliny. Zkusím trochu uvolnit odtok, než bude večer. Možná budeme mít ráno dost dobré vody k napití.“
Nečekal na dovolení a pustil se do práce. Vždycky si moc rád hrál ve vodě, třeba se stavěním hrází a mlýnků. Teď pečlivě vybíral staré listí a bahno až k písku a oblázkům, jaké bývají na dně takových potůčků. V okolí našel několik větších kamenů, kterými zpevnil břehy. Pomocí klacků odvalil velké hroudy, pomocí plochých kamenů odházel bahno a sypkou hlínu. Pracoval téměř do setmění, než byl spokojený. Viděl, jak potůčkem opět proudí voda a postupně se čistí. Potom rozdělal oheň a vytáhl z brašny jídlo. Nabídl i průvodci, ale ten s úsměvem odmítl, že má svého dost.
„To je správné,“ pochválil ho Martin. „Tatínek mne učil, že člověku se v lese může mnohé přihodit, ale s jídlem, pitím a ohněm je vždycky dobře.“
Potom ulehl ke spánku a na nějaké rozmýšlení o vladaření a Janově zemi už ani nevzpomněl.
*
Zatím na Janově hradě Martinův zbrojnoš hodoval a klábosil s vojáky a zbrojnými ostatních princů. Některé už znal, s jinými se seznámil. Bakalář se mezi doprovod ostatních pánů nemíchal, jen požádal královského správce, aby směl navštívit proslulou královu knihovnu a prohlédnout si zdejší vzácné knihy.
Když k večeru král Jan vstoupil do knihovny, zahlédl bakaláře na sedátku u okna. Chtěl přistoupit blíž a zeptat se, co tam dělá, ale v tu chvíli se před ním zjevila kmotřička víla.
„Nesmíš ji probudit! Tiše odejdi a dovol, ať zůstane nepoznána.“
„Ji?!“
Král Jan kmotřičku neposlechl, velmi opatrně a tiše přišel blíž. Skutečně! Zpod bakalářské čapky vyklouzly dva dlouhé prameny hnědých vlasů a místo mladičkého učence tu u okna dřímala půvabná dívka s knihou na klíně.
„Kdo je to?“
Víla mávla závojem, aby prohloubila dívčin spánek, a zavrtěla hlavou.
„Zdá se, že moudrost se vždycky nesnoubí s chytrostí ani u tebe, můj milý kmotřenče. Kdopak by asi směl v takovém přestrojení doprovázet malého prince a snad přitom lépe poznávat vlastní nápadníky?“
Král Jan jemně zvedl dívčinu ruku a políbil ji.
„Vítám tě na svém hradě, princezno. Neprozradím tě, nemusíš se bát. Naopak, ochráním tebe i tvého bratříčka, ať se stane cokoliv.“
Potom se rozhlédl a viděl několik knih na pultíku, kterými předtím listovala. Podivil se, že by princeznu mohly zajímat, navíc byly psané v různých jazycích. Víla pokrčila rameny. Věděla o životě princezen víc, než si Jan představoval.
„V zemi krále Jindřicha jsou i princezny vedeny k tomu, aby znaly mnoho věcí a třeba samy dokázaly vládnout. Král je velmi nemocný, jak víš, a právě Anička by mohla vládu převzít, kdyby brzy zemřel.“
„Myslel jsem, že se má vdát? Má přece nápadníky?“
Víla pokývala hlavou.
„Se svatbou král Jindřich nespěchá, nebylo ti to divné? Předstírá, že není tak zle, ale na výchovu a vzdělání své dcery velmi přísně dohlíží. Už celý rok sedává Anička po jeho boku při audiencích a zasedáních královské rady.“
Král Jan se znovu podíval k oknu, s uznáním i soucitem. Princezna Anna byla asi v tom věku, v němž on kdysi porazil nepřátele. Kéž by mohl spravedlivě jejímu bratrovi přisoudit léčivé pírko, aby Anna nemusela nést těžké břemeno vlády jako kdysi on!
„Je velmi odvážná. Všiml jsem si, jak ten bakalářík mnohému rozumí, kolik zná řečí. Divil jsem se, že celé odpoledne nebyl vidět, mnozí pánové ho chválili. Bylo moudré se tu skrýt.“
Ještě jednou políbil princezninu ruku a litoval, že musí odejít, ale kmotřička víla trvala na svém.
*
Cesta zpátky z lesa nebyla moc veselá, všichni princové vypadali zamyšleně a Martinovi také nebylo do řeči. Vzpomněl si, že by měl vymyslet, co změnit a vůbec netušil, co by to mělo být. I cesta z Černého lesa byla bez výmolů a všichni lidé, kteří je po cestě zdravili, vypadali spokojeně. Co vymyslet pro lidi, kteří mají snad všechno? Už se nemohl dočkat, až se poradí se svým zbrojnošem a bakalářem. Nezbylo na to moc času, jenom se převlékl a upravil a už musel s ostatními princi do velké síně.
Popořadě každý předstoupil a řekl, co ho během noci v lese napadlo. Žádný z princů neměl příležitost cokoliv napravovat, ale zamýšleli se nad tím, jak zlepšit obchod s dalšími zeměmi, pozvednout řemesla a vyslat zdejší tovaryše a mistry na zkušenou. Jednomu se zdálo, že viděl příliš málo vojáků a stráží, další by v zahradách vysadil vzácné ovocné stromy, jiný zase růže podél cest, aby poutníkům voněly.
Král Jan vše nechal zapisovat, aby mohl nápady princů posoudit. Nakonec došla řada na nejmladšího, prince Martina. Přiznal, že ho cesta zavedla na místo, kde byl zasypaný pramen a tak udělal, co uměl, aby mohla zpod závalu opět proudit čistá voda. A potom se najedl a usnul. Co by mohl v téhle zemi napravit, ho nijak nenapadlo.
Všichni se usmívali a pokyvovali hlavou, že to ani jinak dopadnout nemohlo, že si tak malý chlapec začal hrát. Král Jan shovívavě poděkoval a Martin se zahanbeně vrátil ke svým učitelům. Zatahal bakaláře za plášť a zamračeně mu něco povídal. Král Jan si toho všiml.
„Pověz nám, princi Martine, pročpak se zlobíš?“
„Neměl jsem říkat pravdu, mohl jsem povědět to, co vím od… Od něj,“ pohodil hlavou a hned se kousl do rtu, jako kdyby něco málem prozradil. Král Jan se ale vlídně usmíval a princ si dodal odvahy a prozradil: „To o obchodu a řemeslech je přece jasná věc, to se dá vylepšit vždycky. Teď už pírko nedostanu!“
Všichni se dívali na bakaláře, který zrudnul a skoro se zmenšil. Král Jan se ho před všemi zeptal:
„Co povíš na takovou výtku, učiteli?“
Bakalář předstoupil a poklekl, jak se na obyčejného člověka sluší.
„Jasný králi, proč by měl princ zatajit, že jako jediný z přítomných zasáhl ve prospěch tvého lidu i země? Snad na víc nestačil, ale což není čistá voda důležitá pro každého člověka i zvíře? Všiml si, že se pramen dusí a uvolnil ho. Nehrál si, pracoval a dokázal napravit škodu.“
Král Jan se podivil:
„Máš pravdu, bakaláři! Léčící pírko tvůj princ dostane. Zítra o půlnoci na slavnosti vyhlásím, jak prince podaruji. Možná…“
„Odpusť, králi Jane,“ skočil mu do řeči šťastný princ. „Já bych se nechtěl radovat, když je tatínek nemocný a čeká na naši pomoc. Mohl bys mi to pírko dát dřív?“
Někteří šlechtici se zasmáli, jiní si špitali, jaká je to drzost, ale král Jan přikývl.
„Správně jsi to řekl, princi Martine. Toto jediné kouzlo nesmí otálet. Myslíš víc na jiné, než na sebe, bude z tebe moudrý vladař. Měj si své pírko, vyšlu tě domů s patřičným doprovodem a dary.“
Princ neodjel hned, jak myslel, přece jenom se jeho doprovod musel připravit. Král Jan zatím odešel do svých komnat, kam mu odnesli zápisy návrhů ostatních princů. Všichni mysleli, že je pročítá a hodnotí, ale on se na ně ani nepodíval a hned zavolal svou kmotřičku vílu na pomoc.
*
To bylo slávy! Zpráva o kouzelném pírku a vítězství malého prince letěla před velkým poselstvem, všude je lidé zdravili, mávali a přáli chytrému a šikovnému princi hodně zdaru. Král Jindřich se již nemohl dočkat. Třásla jím zimnice a byl velmi slabý, déle by již svou těžkou nemoc neutajil. Už ani nevyšel přivítat syna, očekával jej v trůnním sále.
Princ Martin otce pozdravil a honem pohladil kouzelným pírkem. Před očima všech král Jindřich omládl a zesílil. To bylo radosti! Jen princovy učitele hned král poslal pryč, aby prý všechno připravili k uvítání poselstva od krále Jana.
Když za nějakou tu chvíli zazněly fanfáry, přijal dvořany krále Jana zdravý Jindřich se svými dětmi po boku. Tušil správně, že dvořané, které vedl královský ceremoniář, vyslal Jan s ještě dalším úkolem, než je pouze doprovod malého prince a předání darů. Ceremoniář brzy požádal o svolení, zda by směl nasadit princezně Anně Prsten dobrého osudu.
„Náš král již léta marně hledá nevěstu. Hvězdy mu prý pověděly, že když rozdá kouzla, která chránila naši zem, tento prsten vybere, která z princezen je hodna stát se naší královnou. Velice si přál, aby kouzlo vyzkoušela nejdříve její jasnost princezna Anna.“
Král Jindřich se udiveně podíval na Aničku, ale ta byla překvapená stejně, jako on. Pokrčil rameny a zkoušku dovolil, avšak s jedinou výhradou:
„Nepochybuji, že je má dcera hodna stát se královnou jakékoliv říše. Proti její vůli ji však do svateb nutit nebudu. Má již dva jiné nápadníky.“
Ceremoniář souhlasil a potom směl princezně navléknout prsten s velikým černým kamenem. Ten se hned rozzářil všemi barvami duhy. Takový drahokam dosud nikdo neviděl a sama Anička stála před všemi bledá, jako vyděšená, ruku nataženou před sebou.
„Rozmyslím se,“ zašeptala a zkusila prsten stáhnout. Ceremoniář pravil, že teprve poté, až přijme nebo odmítne Janovu žádost o svou ruku, prsten povolí. Anna mlčky rychle odešla a Jindřich s Martinem přijali Janovy dary a další pozdravy.
Princezna seděla u okna své komnaty, dívala se na Prsten dobrého osudu a vůbec nevěděla, jak se rozhodnout. Bylo jí úzko. Na Janově dvoře se jí líbilo, krále Jana odjakživa obdivovala, protože o něm slýchala každého mluvit jen s úctou a uznáním, ale vdát se?
„Pročpak tolik váháš, Aničko?“
Víla kmotřička, která jí poradila cestu s bratříčkem, tu zase stála a nebyl to sen. Princezna však nevěděla, co jí odpovědět.
„Pověz, Aničko, vybrala sis z nápadníků? Nebo jsi celou dobu seděla v knihovně?“
Anička posmutněle přiznala:
„Obojí, milá kmotřičko. Nechala jsem našeho Bořka, aby vyzpovídal vojáky a sluhy, nechtěla jsem se prozradit. Všichni se mne vyptávali na mnoho věcí, dokonce i na mne samotnou. Páni se mi ani nedívali do očí, ale služebnictvo bývá mnohem bystřejší. Ó, v té Janově knihovně bych se ráda zavřela na mnoho dní! Nejen kvůli úkrytu. Takové krásné a vzácné knihy tam má!“
„Vybrala sis tedy někoho? Musíš se rozhodnout. Vidělas přece, že Prsten dobrého osudu určil vyvolenou královnu.“
„To je právě to těžké, vznešená kmotřičko. Vím stejně jako tatínek, že bych obstála v každé, i velmi daleké zemi. Doufala jsem, že mi srdce napoví, kterého prince si vybrat, žádný se ale právě králi Janovi nevyrovná. Co však on? Chtěla bych, aby také ten, kterého si vyberu, naslouchal svému srdci. Přeji si najít štěstí, kmotřičko, nejen královské povinnosti.“
„Potom tedy, milá Aničko, odklop kámen prstenu. Snad ti to, co objevíš, pomůže správně se rozhodnout.“
Anička poslechla. Prsten skrýval malou podobiznu krále Jana a ve víčku bylo vyryto: Kéž tvé srdce vyslyší volání mého. To byla odpověď na všechny Aniččiny otázky!
„On mne má rád?“
Víla kmotřička přikývla.
„Jak a kdy to pochopil, kdy odhalil tvé přestrojení, ti poví sám. Pokud se vrátíš i s otcem a Martinem do jeho země, kde se brzy začnou chystat veliké a slavné svatby. Sama mu vyřídím, jak se rozhodneš. Nejí a nespí od chvíle, co jste odjeli.“
„A proč ta zkouška prstenem? Vždyť se mne mohl zeptat sám?“
Víla kmotřička pohladila Aničku po vlasech.
„Jak mohl vědět, že se ti líbí? Prozradím ti tajemství. Prsten dobrého osudu tě nevybral jako vyvolenou královnu, tomu věří jen ti dvořané, kteří si přáli, aby král vybral za nástupce některého z princů nebo jejich synů. Také princeznu, která by se ráda vdala do takového hradu a bohaté země, by přece našel Jan v každém království! Avšak takovou, která by ho měla ráda jen pro něj samotného, tu mohlo odhalit pouze to poslední, sedmé kouzlo, které si kdysi Jan uschoval pro dalekou budoucnost. Prsten od zamilovaného pro zamilovanou, víš?“
Víla se usmála a čekala. Anička málem samou radostí zapomněla, co má vyslovit. Když přikývla, kouzelná kmotřička se rozplynula, aby pověděla dobrou zprávu čekajícímu králi. Potom princezna Anna před tatínkem Janovým dvořanům slíbila, že se stane královnou v jejich zemi a začalo chystání na další slavnou cestu a ještě slavnější svatební dny. A co ti dva nápadníci? Na Aničku se nezlobili a své nevěsty hledali jinde. Jistě také uhádnete, že si ten ze země rovin odvezl domů klásek dobré úrody a ten z hor kladívko k otevření rudných žil. Také ostatní prince král Jan spravedlivě podělil a kdo kouzelný dar nezískal, toho obdaroval jinak. Smlouvami o obchodních cestách a přátelství, které jsou někdy důležitější, než pomoc kouzel. Po několika letech všechny předměty tiše zmizely, ale ještě dlouho poté lidé v těch zemích žili v dostatku, svorně a bez válek.
Jak to bylo s Aničkou a Janem dál? Zamilovanost zesílila v lásku. Společně se radovali z každého dne, společně rozhodovali a vládli, vychovali několik dětí a těšili se z vnoučat. Prsten dobrého osudu Janovi a Aničce duhově zářil až do konce jejich dní.
Autor: Anna Šochová
Zdroj: Autorský text
