Kdesi daleko a dávno žil jeden král. Žena mu umřela, když byla jejich dcerka ještě malá a král chtěl na smutek zapomenout na toulkách a lovu. Není divu, že princeznička Drahomíra rostla jako dříví v lese, král jí všechno dovolil a chůva ji rozmazlila až hrůza. Dokonce si směla hrát na vládnutí, a tak třeba nařídila, že všichni musejí chodit jenom v růžové barvě. Že prý, kdo to nesplní, musí za trest do vězení!
Co na tom, že princezna byla ještě dítě. Všichni se báli, že kdyby si stěžovala tatínkovi, mohl by se rozzlobit. Jenom hlavní komoří dokázal malou Drahomíru přesvědčit, aby se spokojila s barevnými stužkami, které si každý člověk u dvora uváže na rukáv nebo kolem pasu. Všichni si oddechli, ale Drahomíra brzy vymyslela něco nového. Třeba skákání po jedné noze místo chůze do schodů. Tak to šlo týden co týden, hned jak pan král vyrazil na lov.
Mnozí králi dohazovali urozené a krásné dámy, ale on se ženit nechtěl. Dokonce ani ve státním zájmu ne. O to víc všechny překvapilo, když náhle z ničeho nic poručil vypravit slavné poselstvo a potom sám odjel do zastrčeného koutu země, aby si odtud přivezl nevěstu. To bylo pozdvižení!
Dokonce i čtyři královi ministři byli tou změnou znepokojení a hned malou princeznu varovali, aby byla opatrná, že to není jen tak. Pan hlavní komoří princezně pošeptal, že za tou nečekanou svatbou určitě musejí být nějaké čáry. Drahomíra měla z těch zpráv oči navrch hlavy. Taková věc! Jednou o tom zaslechla špitat služky a uvěřila komořímu do puntíku.
Vždyť nová královna nebyla oslnivá krasavice, ani bohatá, ani bůhvíjak urozená. Obyčejná, celkem hezká mladá vdova po starém baronovi, z hrádku, jakých byly v zemi desítky. Lidé na královském zámku hned přemýšleli, čím krále asi očarovala. Nikomu nešlo na rozum, co se s králem mohlo stát, že z ní udělal královnu, když se mu nabízely bohaté a urozené krasavice z půlky světa. Tím pádem litovali dospívající princeznu, jakou dostala divnou a určitě hodně zlou macechu.
Král své nové paní svěřil dceřinu výchovu a to hned bylo zle. Jestli se předtím princezna uměla vztekat, aby bylo po jejím, teď teprve se překonávala! Nechtěla se učit naprosto ničemu, zavírala se v pokoji a trucovala, ale tentokrát král nepovolil. Když se zavřela, nechal jí posílat jen suchý chléb a vodu. Když si chtěla stěžovat, přísně ji napomenul a musela se maceše za špatné chování omlouvat. Vždyť už brzy dospěje, musí se podle toho chovat! Drahomíra si připadala tolik ublížená a opuštěná, jako by ji tatínek už vůbec neměl rád. Tak už to bývá, že ten, kdo jen trochu chce, uvěří všemu, co se mu hodí.
***
Když byla nejsmutnější, chodívala princezna Drahomíra až na konec zahrady, kde sedávala v zarostlém loubí. Jednoho dne tu uviděla sokola, jak nese v zobáku malou mošničku. Vyznala se trochu v sokolnictví a ptáka přilákala. Nepřilétl až k ní, usedl na nízkou větev, ale ochotně mošničku pustil. Pozorně sledoval, jak princezna malé zavazadlo otevírá. Div nevykřikla, když na ni vykoukl myší čumáček. Myšák statečně vylezl a nechal se pohladit. Byl zvláštní, se zlatavou skvrnkou na hlavě.
„Jejej, vždyť ty jsi úplný Myší král! I s korunou!“
„Ty jsi to poznala?“
Princezna se údivem znovu posadila. Myší král a ke všemu mluví lidskou řečí! Věřila mu však, protože ho i sokol poslouchal.
„Kde se tu bereš, Myší králi? Cestuješ po světě?“
„Zlá macecha způsobila, že jsem málem zahynul. Můj přítel sokol mne zachránil a hledá místo, kde bych byl v bezpečí.“
„Chudáčku, to jsi na tom hůř, než já! Jsem princezna Drahomíra a také mám macechu. Určitě taky umí čarovat, ale zatím omámila jenom tatínka. O mně řekla, že se chovám nevhodně a nic neumím a poslala na mě spousty učitelů. Najednou se mi všichni jenom vysmívají. Kde jsou ty časy, kdy se mi uctivě klaněli a ve všem mě poslechli? Jak se tatínek oženil, je se mnou zle. Ale ty se neboj, já tě neprozradím. Jestli chceš, můžeš zůstat u mne. Nemám žádného přítele, ani moje stará chůva už za mnou skoro nechodí.“
„Zůstanu s tebou rád. Možná ti budu užitečný, ale nikomu o mně neříkej.“
Ujednáno. Sokol odlétl, princezna si odnesla myšáčka do svých komnat, ustlala mu ve šperkovnici bez víka a krmila ho drobty od každého jídla.
***
Uběhlo několik neděl. Princezna vyváděla mnohem míň, přestala házet knížky po učitelích a dokonce se naučila správně číst a psát. Král si oddychl a královna slíbila princezně krásné šaty. Brzy prý přijede princ z daleké země a na jeho počest král uspořádá velké slavnosti. Princezna pokrčila rameny, tentokrát žádnou radost ze slavností neměla. Věděla, že ji určitě budou chtít zasnoubit a časem vdát, aby se jí úplně zbavili. Když o tom smutně vyprávěla příteli, Myší král zavrtěl hlavou:
„Drahuško, pořád mluvíš o tom, jak tě nikdo nemá rád. Pojď se mnou tajnými chodbami a uslyšíš, jak se opravdu věci mají!“
Tajné chodby v zámku?! Princezna byla ohromně zvědavá a myšáka poslechla. Opatrně se v noci kradla dlouhou chodbou se svícnem v ruce, kudy jí Myší král ukazoval. Na jednom místě odhrnula závěs, jak myšák tiše přikázal a čekala, co se bude dít.
To byly věci! Do komnaty, kterou Drahomíra neznala, vešli čtyři nejvýznačnější dvořané a radili se, jak vyvolat nepokoje proti králi. Dřív vládli zemi oni, když král jezdil na lovy a ani vlastní dcera ho nezajímala. Teď už si nemohli dovolit to, co dřív, nemohli vyhlašovat nové daně a okrádat krále. Zlobili se na královnu, že se příliš stará o obyčejné lidi a mluví králi do vládnutí. Nejlepší by podle nich bylo krále svrhnout a princeznu honem provdat za jednoho z nich, aby se stal králem. Začali se přít, kdo z nich by měl tím šťastným být.
„Je sice hloupá a rozmazlená, ale když si posedí pár měsíců ve věži, zkrotne a bude poslouchat,“ mínil hlavní komoří.
„To bychom ji museli unést a strčit do věže hned, aby nic nezkazila,“ přidal se hned generál. „Co kdyby jí někdo vysvětlil, že královna není žádná zlá čarodějnice, jak jsme jí namluvili? Sám jsem nevěřil, že nám na to skočí!“
“A co by se stalo? Nikomu o pomoc nenapíše, vždyť je tak líná, že se ani pořádně podepsat neumí!”
Rozesmáli se a dál vzpomínali na všechny hlouposti, které Drahomíře namluvili. Princezna by se před Myším králem nejradši hanbou propadla. Moc dobře věděla, že si vůbec nevymýšlejí. Trpěla tak, že by radši za svou dosavadní hloupost držela nějaké plácnutí na zadek, jak se to prý neposlušným dětem dělá. Myšáček ji zatahal za sukni:
„Pojď odtud, ať nás neuslyší.“
Poslechla maličkého přítele, ale ještě ve své ložnici skoro hořela hanbou. Neznamenala pro ty muže nic, jenom cestu k trůnu. Nebo ještě hůř: Svatbou s ní by se někdo zmocnil trůnu, ale potom by se jí honem zbavil! Ani dost hezká jim nebyla. Navíc se odjakživa sami snažili, aby byla ještě hloupější!
„Já vím, Drahuško, že nejsi tak hloupá a vůbec ne špatná.“
Princezna tentokrát na utěšování Myšího krále příliš nedala.
„Tím mi moc nepomůžeš, myšáčku. Chci všechno změnit, aby ze mě nikdo nemohl udělat loutku. Chci znát celou pravdu a rozumět i tomu, proč dvořané tolik nadávají mojí maceše!“
Myší král si povzdychl.
„To bude těžká věc! Musíme zavolat starou chůvu a najít někoho, kdo tě ochrání a přitom dokáže mlčet.“
„Pročpak?“
„Protože nejvíc se dozvíš přímo tam, odkud tvoje macecha přišla. Když o ní budeš vědět víc, než jenom báchorky a pomluvy, lépe porozumíš dalším věcem. Převlékni se třeba za královské páže. Dokážeš ale ujet na koni takovou dálku?“
„To víš, že ano! Tatínek mne kdysi brával na hony, jezdím na koni stejně dobře, jako kdokoliv v jeho družině!“
Rychle se domluvili a zavolali chůvu. Ta s princeznou dlouho nesouhlasila, bála se o ni, ale když slyšela o spiknutí a všech lžích, které dvořané princezně napovídali, slíbila pomoc. Její syn byl královským lovčím, velmi oddaným a věrným, takže mohl Drahomíru na její cestě doprovázet. Vyjeli ještě v noci, jako by lovčí Matěj chystal pro svého pána nějaký lov. Chůva všem na zámku řekla, že princeznu během noci popadl její známý vztek a několik dnů neopustí své komnaty.
***
Cesta byla úmorná. Princezna přece jen už dlouhým jízdám odvykla a bolelo ji celé tělo. O to byla radši, když dojeli k jednomu podhradí a tam je vesničané pozvali na velikou svatbu. Že prý královy služebníky vítají jako nejmilejší hosty. Jen ať něco vyprávějí o královně, jejich milé a hodné paní. Drahomíru tím překvapili, slova se ujal lovčí Matěj. Svatebčané byli spokojeni, že jejich baronka nyní žije v bohatství a je šťastná.
„Však si užila trápení se starým baronem, jen co je pravda! Zlobil se pro každou maličkost, a přece se snažila každému chudákovi pomáhat! Naše paní má zlaté srdce,“ povídal jeden a ostatní se hned přidávali:
„Když sedláci našli v lese krále potlučeného, řekl jim, že je pouhý lovčí. Paní se o něj starala, ošetřovala ho a on se sem potom často vracel. Celý rok ji přemlouval, aby si ho vzala! Ale pravdu jí neřekl, jenom že je vdovec a má dcerku. Když přijelo to slavné poselstvo, dala zavřít bránu, že žádného krále nechce. Jenom lovčímu dala slovo. Ti koukali, ta krále vytrestala, že jí lhal! Král sám potom přijel a hezky s prosíkem Vůbec nechtěla být královnou, tak je skromná!“
„Naše paní se nespokojila jenom s rozdáváním almužen, pomohla každému, kdo ji poprosil. Když se poctivě snažil, měl dveře otevřené.“
„Princeznička dostala hodnou macechu, všech deset by mohla oblíznout! Co macechu, opravdovou novou maminku teď má. Děti má naše paní ze všeho nejraději. Pánbu by jí měl konečně dopřát i vlastní.“
Říkává se, že lid mívá v mnohém pravdu. Princeznička tedy měla hned o čem přemýšlet. I Myší král, schovaný v mošničce, mínil, že všem těm novinkám může důvěřovat. Princeznička se zase styděla, až jí uši hořely.
„To jsem byla zase jednou opravdu hloupá! Myslela jsem, že tatínkovi zamotala hlavu a a chce jen jeho bohatství. A že chce obelstít i mne, když dělá tak hodnou. Přitom všechno myslela upřímně! Co mám teď udělat?“
„Vraťme se a stejně upřímně jí všechno pověz. Pamatuj, že jsou oba v nebezpečí, dvořané chystají zradu.“
„Proč jsme ale jeli sem? Vždyť se tím všechno zdrželo a oni jsou v nebezpečí! Proč jsme je nejdřív nevarovali?!“
Myší král pochvalně přikývl a pohladil čumáčkem Drahomíru po tváři:
„Byla to poslední chvíle, jak zjistit, co se vlastně s tvým otcem králem opravdu stalo. Osud ti daroval trochu času a tys ho nepromarnila. Protože teprve za týden plánují dvořané svou zradu. Tehdy vypuknou zmatky a možná nepokoje. Hledání pravdy by potom bylo mnohem nebezpečnější a možná by se ti již nezdařilo.“
***
Lovčí Matěj bezpečně dovedl princeznu Drahomíru zpátky na královský zámek. Jaké však bylo princeznino překvapení, když na ni v komnatě místo chůvy čekala macecha! Vypadala utrápeně, hned k princezně přispěchala a objala ji.
„Vím, cos napovídala chůvě, Drahuško, ale pamatuj, že se nesmíš nikde toulat bez ochrany! Věřím, že tě Matěj ochránil, takže jsem zatím tvému otci nic neřekla. Teď ale chci, abys mi poctivě všechno pověděla. Ani netušíš, jak jsme se o tebe s chůvou bály!“
Překvapená Drahomíra všechno poctivě přiznala. I pomluvy, které jí našeptali. Jen o Myším králi pomlčela. Královna udiveně vrtěla hlavou, téměř nevěřila vlastním uším. Pohladila Drahomíru po vlasech.
„Rozumím ti, holčičko. Věřím, jak moc pro tebe byla cesta na moje panství důležitá. Nyní ale půjdeme spolu za tatínkem a povíme mu, žes v pokoji jenom přemýšlela, co s tím spiknutím. Zachovala ses docela moudře, i když to bylo pro malou princeznu velmi nebezpečné.“
„Chtěla bych se moudře chovat už napořád, maminko.“
Objaly se znovu a od té chvíle byly jako nejlepší přítelkyně. Šly za králem a všechno mu společně pověděly. Také on potom skrytě vyslechl spiklence a ihned je dal zajmout a zavřít do vězení. Poznal, že se příliš dlouho věnoval svému lovu a ti čtyři jeho zemi zatím spravovali k vlastnímu užitku. Měl co napravovat, ale pod návalem starostí nijak neklesal. Pomáhala mu laskavá královna a také jeho dospívající dcera. Drahomíra rychle vyrostla do krásy a moudrosti a lidé ji měli upřímně rádi. Královská rodina sloužila všem za příklad.
„Všichni tři jenom kvetou. Jsou šťastní a mají se upřímně rádi,“ vyprávěli si poddaní.
***
Uplynul třetí rok od odhalení zrádců a zdálo se, že nic nemůže zkalit modré nebe nad zámkem. Jednoho dne však našla princezna svého Myšího krále smutného a velmi unaveného. Téměř se nehýbal, když ho vzala do dlaní.
„Můj milý Myší králi, co je ti?“
„Moje milá Drahuško, myšky nemají dlouhý život! Přichází moje poslední chvilka, ale jsem rád, že jsem žil blízko tebe.“
Drahomíra se polekala. Na něco takového nikdy nepomyslela, vždyť Myší král je přece kouzelný!
„Copak ti nemohu nijak pomoci?“
„Ne. Ulož mne do mošničky a odnes do sadu. Snad přiletí můj sokol a odnese mne umřít domů.“
Princezna s pláčem udělala, jak jí Myší král řekl. U loubí na konci zahrady skutečně čekal sokol. Drahomíra políbila myšáčka naposledy na hlavičku a opatrně ho uložila do mošničky.
„Mám tě tak ráda, že bych ti kus vlastního života dala! Když tě ztrácím, nebudu už nikdy doopravdy šťastná.“
„Opravdu mě máš tolik ráda?“
„Nejvíc ze všech, víc než sebe, můj Myší králi!“
Zafičel silný vítr a sokol i s mošničkou zmizeli. Princezna je marně hledala. Proplakala potom celé dny, ani královně nedovedla povědět, co ji trápí. Oblékla se do černých šatů a poprosila, aby ji nechali smutnit. Všichni se lekli, že je snad zakletá. Až po několika dnech královna opatrně vyzvěděla, že milé nevlastní dcerušce umřel přítel, který jí kdysi dávno pověděl o zradě. Nevypátrali, o koho by mohlo jít, ale bylo jim líto, že o princeznině lásce nevěděli dřív. Jistě to byl milý a šikovný mládenec. Tolik pro princeznu i pro celé jejich království udělal!
***
Před několika lety král pozval na zámek prince ze vzdálené země, aby se ucházel o Drahuščinu ruku. Potom přišla zpráva, že princ těžce onemocněl a když se král musel vypořádat se zradou dvořanů, dočista na dceřiny námluvy zapomněl. Když nyní dostal dopis, že se princ uzdravil a ujal vlády, opakoval své pozvání. Král s královnou doufali, že princeznu slavnosti a plesy konečně vytrhnou ze smutku. Nepřijel však pouhý princ, nýbrž právě korunovaný mladý král. Princezna přesto nechtěla opustit své komnaty. Nakonec král Martin prohlásil, že dál čekat nemůže a rovnou požádal královské manžele o její ruku. Královna zavrtěla hlavou.
„Princezna nosí smutek. Doufali jsme, že přijde alespoň na hostinu nebo ples, které mívala tak ráda. Požádám ji, aby vás vyslechla, ale zřejmě odmítne. Není síly, která by překonala Drahuščin smutek.“
„Důvěřujte mi, možná znám správný lék.“
Královna tedy zavedla krále Martina do princezniny komnaty. Po stěnách viselo černé sukno, bledá Drahomíra seděla v černých šatech u okna. Na klíně držela malou skřínku bez víka a když královna vešla, ani k ní nezvedla oči. Král Martin dal královně znamení, aby je nechala o samotě. Potom promluvil:
„Znával jsem tato místa plná smíchu a zpěvu. Copak je tolik změnilo?“
„Musíte hodně pamatovat, pane. Já sama si nevzpomínám, že tomu tak někdy bylo.“
Její hlas byl plný bolesti a smutku, Martina bodl jako nůž.
„Myší král pamatuje mnohem víc, Drahuško.“
Skřínka spadla na zem a rozbila se. Princezně se třásly prsty, když chtěla kousky posbírat. Martin ji zadržel.
„Tvůj Myší král už svůj starý pelíšek nepotřebuje. Tvá láska ho vysvobodila a může žít dál. Podívej se na mne, cožpak nepoznáváš ani můj hlas?“
Drahuška nevěřila svému štěstí, dokud jí všechno nevypověděl. Také jeho otec se kdysi znovu oženil, ale macecha si přivedla svého vlastního syna, kterého chtěla dosadit na trůn. Nevlastní bratři se brzy měli velice rádi, ale macecha měla jiné plány. Pomocí čarodějnice nejdřív připravila o život starého krále. S Martinem to však neměla tak snadné. Čarodějnici totiž bylo hodného prince líto a kouzlila jinak, než si macecha představovala: Proměnila ho jenom na myšku.
Aby vytrestala macechu, jejího vlastního syna proměnila ve věrného sokola, který hned Martina odnesl do bezpečí. Řekla jim na cestu, že prince někde ve světě jistě vysvobodí opravdová láska. Ubohý princ však v takový zázrak do poslední chvíle nedoufal, i když se sám do Drahomíry brzy zamiloval.
Sotva Drahuška tehdy při loučení vyřkla, co cítila, zlá kouzla byla zlomena a vítr zavál Martina přímo domů do paláce. Téměř tři roky tady spočívala jeho lidská podoba na lůžku, jako by spal. Zlá královna přitom čekala, kdy opravdu zemře. To ona tehdy napsala dopis Drahomířinu otci, že princ Martin cestu odložil. Nevěděla, co dělat. Zuřila, když den po dni celé roky musela předstírat, že o prince pečuje! Po čarodějnici nikde ani stopa a po královnině synovi také ne. Královna se víc ublížit princi neodvažovala, neboť se bála, že ho chrání nějaké silné kouzlo.
Náhle se Martin probudil, vstal a hned se ujal vlády, vítaný všemi věrnými dvořany a služebníky. Objevil se náhle a nečekaně, stejně jako jeho nevlastní bratr. Z macechy se rázem stala myš. Nechali ji utéct, ať si myší kůži také vyzkouší. Její syn se rozjel do světa, protože v sokolí podobě hodně viděl a toužil poznat ještě víc. Mladý král se s ním vřele rozloučil a bohatě ho za věrnost a pomoc odměnil. Hned potom se sám přichystal na dalekou cestu za svou milou Drahuškou. Teď držel Drahušku za ruce a nechtěl odejít, dokud mu neřekne totéž, co před několika týdny v sadu. Jak ta hned zářila štěstím! Musel jí vypravovat všechno ještě jednou, než mu uvěřila, že to celé není sen.
Král s královnou zatím čekali na chodbě celí netrpěliví. Za dveřmi bylo slyšet, že Drahomíra Martinovi odpovídá, že se dokonce směje. Že by král Martin opravdu přinesl lék na její smutek? Konečně se rozlétly dveře a ti dva vyšli jako snoubenci.
Teď teprve začaly ty pravé slavnosti! Vyprávění o Myším králi letělo krajem v písních a pohádkách a lidé se podivovali, jak spletité osudy svedly ty dva mladé lidi dohromady. Příběh zároveň každému připomínal, že leckterá macecha má stejně laskavé a milující srdce jako maminka. Zároveň ukazoval, že ani samotná královna proti zlým pomluvám mnoho nezmůže. Není nad to, vzít rozum do hrsti a místo slepé víry sáhnout každé lži zblízka na zoubek.
Brzy bylo v obou těch zemích štěstí ještě víc. Oběma královnám se narodili krásní a zdraví synkové a lidé byli rádi, že mají dědice trůnu, jistě stejně dobré a moudré, jako jsou jejich králové.
Autor: Anna Šochová
Zdroj: Autorský text
