Smrtí manžela můj život přeci nekončí. Děti mi vyčítají, že chodím do společnosti

Ludmila svého manžela nade vše milovala, po jeho smrti se ale nechtěla utápět v samotě a čekat i na svou smrt. Začala více žít a užívat si života, což se nelíbí dětem Lídě a Karlovi.

Můj muž Petr zemřel před více jak rokem, kdy náhle dostal infarkt. Bohužel už mu nebylo pomoci. Oba jsme se milovali a celý život jsme prožili v harmonii. V důchodu se nám velmi líbilo, rádi jsme byli jen sami spolu a společnost jsme nijak nevyhledávali. Vyhovovalo nám to. Občas jsme chodili na procházky, já se ráda dívala na své oblíbené seriály, Petr zas velmi často četl. I přestože jsme byli ponejvíc jen my dva, měli jsme si stále co říct.

Jeho smrt mě velmi zasáhla, najednou jsem byla v bytě sama a nevěděla, co se sebou. Děti i vnoučata za mnou každý den chodily na návštěvu, za což jsem samozřejmě byla velmi ráda, ale jejich neustálé vzpomínání na tátu a dědu mi moc nepřidávalo. Pořád jsem se utápěla ve vzpomínkách a představovala si, co bychom asi tak spolu dělali.

Děti mě nechápou, jako lék na samotu mi pořídili psa

Ani ne po půl roce od smrti mého manžela jsem se rozhodla, že začnu trochu žít, a to úplně jinak než doposud. Začala jsem chodit takzvaně mezi lidi, občas jsem zašla do kina, jindy na besedu, koncert nebo do divadla, někdy jsem si jen tak poseděla v kavárně nebo v parku. Postupem času jsem si našla přátele, které jsem v době s Petrem neměla, protože jsme si vystačily jen spolu.

Jenže dětem se mé chování nelíbilo. Lída mi často vyčítala: „Není to ani rok od smrti táty a ty se směješ, záříš štěstím a setkáváš se s cizími lidmi. Co si o tobě asi kdo pomyslí? Copak jsi tátu nemilovala?“ Holka vůbec netušila, jak mi těmito slovy ubližuje. Já manžela milovala, prožili jsme spolu krásných 50 let, ale nemohu přeci zbytek svého života jen trávit tím, že se budu utápět ve vzpomínkách.

Snažila jsem se to dceři vysvětlit, že se cítím sama a že chci život ještě žít. Bohužel moje slova si vyložila po svém a jednoho dne mi Karel přinesl štěně. To, abych se necítila tak opuštěná.

Díky dětem jsem se nakonec seznámila s novým přítelem

Mrzí mě, že moje děti mají pocit, že na prahu sedmdesátky už nemám právo na život, natož na nějakého partnera. I přestože jsem psa nikdy nechtěla, nakonec jsem s ním souhlasila a malého Puňtu si i velmi zamilovala. Chodím s ním na procházky a právě díky němu jsem se seznámila také s novým přítelem.

S Františkem se setkáváme v parku, v cukrárně a občas spolu zajedeme také na nějaký výlet. Hezky se mi s ním povídá a je mi v jeho přítomnosti příjemně. Dětem o něm samozřejmě nevyprávím, myslím, že by tohle pro ně byla poslední kapka. Doufám ale, že brzy se i Lída s Kájou přenesou přes smrt svého otce a dovolí mi dál žít.

Reklama