Ještě před tím zpropadeným covidem jsme sledovali příběh paní Evy, která několik měsíců před začátkem roku 2020 zápasila s projevy silné demence. Zhoršoval se její celkový zdravotní stav, přesto se pomalu, jakoby zázračně, opět s pomocí okolí začala během jara a léta vracet.
Sledovali jsme její zápasy s pamětí, všímali si drobností, které jí pomáhaly, hodně pro ni znamenala pomoc a podpora kamaráda jejího zesnulého manžela, pana Zdeňka. Dnes se můžeme podívat, jak se jí daří, s odstupem dalších měsíců.
Pokud si chcete připomenout příběh paní Evy hezky od začátku, začtěte se do článku Domov důchodců nemusí být jediným řešením. Inspirujte se příběhem paní Evy, první pokroky jsme mohli sledovat už v druhém díle Řád je pro lidi s demencí důležitý. Jak se daří paní Evě?, a to, že se i se zdravotními potížemi lze vrátit zpět do života monitoruje třetí článek Demence není konečná. Jak se paní Evě podařilo opět vrátit do života?
Paní Eva se pohybuje zcela jistě s hůlkou, bezpečně se projde celým Kauflandem, ale jinak na vycházky nechodí. Využívá stálé pravidelné pomoci pana Zdeňka, který ji jednou týdně dopravuje podle potřeby po celém městě. Není závislá pouze na něm, má ještě dvě telefonní čísla na taxikáře, kvůli cestě na odběry, k lékaři a ke všemu, co zrovna potřebuje vyřešit.
Paměť se postupně vrátila až do stavu v létě 2019. Ještě na podzim roku 2020 měli s panem Zdeňkem vyježděnou trasu do banky, kde vždy hlásila ztrátu karty (pletla si PIN, mívala karty dvě), ale její průvodce věc vyřešil. U pokladny totiž paní Eva přestávala věřit sama sobě, znervózněla, a tak ji naučil prozvonit, ke kase rychle přišel a nákup zaplatil v hotovosti, kterou mu potom ona v klidu proplatila. Jen si to představte: popletená paní, karta nefunguje (ona větší hotovost nosit odmítá), za ní čekající fronta. I když nikdo nic neříká, přece jen to pomyšlení, že zdržuje! V autě po takovéto příhodě následuje důkladná prohlídka peněženky, protože ta zlomyslná správná kartička se určitě schovala za vizitku taxíku nebo jinou. Prsty v osmdesátce nejsou tak citlivé a snadno se přehmátnou, vyděsí starou paní, že karta není.
Ustálila se i skladba nákupů. Paní Eva nakupuje většinou pouze to, co smí. Ubyly tedy různé čokolády a oplatky, které si neuměla odepřít. Upřesňuji, že si dál píchá inzulín. Obědy má stále donášené, zbytky posílá jednomu pejskovi, co už moc netloustne, protože jídla příliš nezbývá. Někdy chutná, někdy méně, jindy dojí oběd navečer, ale je již spokojená, navykla si. Léky bere správně, kontrolu stále poskytuje pan Zdeněk, spolupracuje dobře i lékařka. Na arch seznamu totiž přehledně zapisuje změny, které potom pan Zdeněk zapíše do nového soupisu, vytiskne a vrátí. Paní Eva má tedy po ruce přesný seznam a dávkování, protože některé léky si může brát podle aktuálních potíží sama.
Den a týden mají svůj řád, který paní Eva bez potíží dodržuje. Ne sama, to je největší novinka: Už půl roku pronajímá jeden pokoj mladému sousedovi, který jí již předtím jen tak, z dobré vůle, pomáhal s drobnými opravami, když zrovna pan Zdeněk nebyl po ruce. Bydlel totiž vedle, jako přítel mladé sousedky, jenže se tam u nich něco pokazilo. A protože láska nepomine den ze dne, chtěl být té své slečně dál nablízku – a paní Eva má ve třípokojovém bytě místo. Kryštof samozřejmě platí svůj podíl na energiích a platí i nájem, stravuje se hlavně za svoje (někdy si dá kousek Evina oběda, jindy uvaří pro oba).
Byt se postupně během podzimu dostal do vysokého lesku, neboť Kryštof byl ze svého domova veden ke stálému úklidu. Vysává denně, pečlivě provětrá celý byt, uklízí i na chodbě. Dokonce trval na tom, že když je v bytě umělý stromek, nebude o svátcích jen symbolická větev ve váze, ale Vánoce, jak mají být. I cukroví napekl! Paní Eva nad těmi novotami jen kroputila hlavou, ale potěšeně.
Je na ní znát, že si má s kým popovídat, i když první tři měsíce byla ze společnosti další osoby v bytě velmi unavená. Už odvykla. Třebaže Kryštof chodí do práce, bylo toho na ni moc. Tehdy jsem zase trochu něco vzkázala, totiž, že návyk na změnu může trvat i půl roku, ale pokud spolu dobře vycházejí, má společnost dalšího člověka pouze výhody.
Pan Zdeněk vnímá podnájemníka také jako velmi slušného a ochotného mladíka. Jen jednu malou vešku blešku to přistěhování mělo: občas se paní Eva ozve, zavolá, že nefunguje internet. V bytě jsou nyní dva počítače a mladý muž si občas půjčí kvůli hraní kabel, který zapomene vrátit. Ale i to se již zlepšuje, protože si paní Eva pamatuje, v čem je jádro pudla a nejdřív jde zkontrolovat Kryštofův herní prostor.
Ochota a úslužnost mladíka se v čase nemění. Pan Zdeněk už byl upozorněn okolím i na možnost, že by tu mohlo jít o domluvu těch dvou mladých (Kryštof zase slečnu navštěvuje) a o jejich naděje na velký byt. Hází to za hlavu. Pro každý případ zůstává osobou zvenčí, díky níž by nemělo dojít k žádným potížím. Paní Eva je dost rázná, aby svá práva uhájila sama – anebo se včas poradila.
Ona fakticky žádné dědice nemá, je svéprávná, a pokud bude chtít, ať zařídí odkaz tomu, komu bude svůj majetek přát. Mezi panem Zdeňkem a Kryštofem je vztah celkem přátelský, protože Kryštof si cení přehled pana Zdeňka o elektronice, programování a také o bestsellerech, které paní Evě vozí. Při pohledu z druhé strany je mladík ve věku Zdeňkových dětí a paní Eva si opravdu užívá svou novou roli „skorotety“, vhledu do života mladých, kteří by vlastně mohli být jejími dětmi nebo spíš vnoučaty.
Příběh paní Evy není barvotiskem kýčovité pohádky. Je důkazem, že člověk dokáže s pomocí dalších lidí překonat i zdánlivé veliké zchátrání těla a duše. Podobně se zhoršuje stav lidí kolem nás velice snadno, někdy i rychleji, než paní Evě. Jenže cesta ven může být stejně dobrá jako v našem konkrétním a skutečném případě. Postačil zájem a ochota „cizího“ člověka, jeho vytrvalost navzdory tomu, že mu šla zpočátku ze zmatenosti staré paní hlava kolem.
I panu Zdeňkovi ten příběh hodně dal. Během nouzového stavu dokáže denně trpělivě naslouchat vyprávění svých rodičů, co celý den dělali, kdo prošel kolem domu, kdo pozdravuje… Jsem velice ráda, že jsem mohla pozorovat a vnímat takovéto malé zázraky všedních dnů. Snad se budou šířit i k vám, do vašeho okolí.
