Jakmile to jde se seniorem z kopce, ihned rodina vypisuje žádanku do domova důchodců. Ne vždy je to ale správné řešení. Bývalá sociální pracovnice Hana Mudrová vás přesvědčí o opaku.
Bylo-nebylo, několik dní tomu. Ovdovělá paní Eva začala doma padat, ale vždy se dovolala na sousedy, aby jí pomohli vstát. Už jí bude osmdesát, je to čilá dáma a pilná čtenářka, jezdí i na zajímavé filmy do kina. Poslední tři roky má občas potíže s ovládáním počítače, občas na něm cosi vypne nebo spustí a zavolá o pomoc.
Mimo sousedů má ještě kamaráda svého muže, skoro o generaci mladšího, pana Zdeňka. Tím líp, protože ten lecčemu kolem počítačů a mobilů rozumí a také ji každý týden odveze na nákup a do knihovny. Někdy zajede sám se seznamem a vše vyřídí. Děti paní Eva nemá, pouze bratra svého muže a jeho ženu. Návštěvy jsou spíše zdvořilostní.
Paní Eva namáhavě chodí, má cukrovku. Jak jsem řekla, trochu zapomíná a už dva tři roky průměrně jednou za měsíc upadne. Jenže poslední dobou se to začalo stávat častěji, i dvakrát týdně. Sousedka by byla nejradši, kdyby paní Eva začala svůj stav řešit, jenže ta má veliký strach z nemocnice.
Byla jsem přizvána panem Zdeňkem jako poradce co s tím. Paní Eva během rozhovoru potřebovala několikrát zopakovat, proč spolu mluvíme, někdy přiznala, poté popřela popletenost. Vysvitlo, že nedávno prodělala silnou chřipku. Protože mne přivedl její pomocník a kamarád, navrhla jsem, ať je paní Eva dovedena k lékaři, kam prý ani s chřipkou nešla. Navíc jsme si všimli, že téměř nejí a málo pije. Návštěva lékaře s doprovodem sousedky, která je již také v důchodu, se domluvila na druhý den, poté lékař nařídil odběry. Všichni zúčastnění se shodli, že mírná popletenost se datuje od oné chřipky, a že se uvidí, jak dopadnou výsledky. Zatím se dokáže sama obsloužit, ale i když se se sousedy vídá skoro denně, přece jen by měla mít denně návštěvy – například s donosem jídla. A také nějakou možnost jednoduchého přivolání pomoci. Pan Zdeněk může docházet a dojíždět i dvakrát týdně.
Při oné první schůzce, když se paní Eva již lépe soustředila (a přede mnou najedla), jsem této čilé dámě vysvětlila, že se v jejím věku běžně může zapomínání dostavit při výkyvech zdravotního stavu. Ona si hned sama vzpomněla na několik příkladů z posledních třech let, kdy si připadala hloupě a „jako praštěná“, že ani dobře nechápala, co se děje, pletla si dny a podobně. Jenom léky si prý bere vždy správně.
Sepsaly jsme na papírek, co by se mělo dít. První – návštěva lékaře, dále pravidelný režim dne včetně jídla a pití, poznámky v kalendáři, přechod na dávkovač léků. Proč? Protože přichází chřipková sezóna a pokud paní Eva trpí občasným zapomínáním, nemůže se spolehnout na paměť u deseti léků, které se navíc mohou změnit. Kdyby potřebovala záchranku, jak kdo zjistí, které léky si vzala a které ne? Dávkovač navíc pomůže s orientací. Má šuplíky na každý den v týdnu. Když beru z prvního, je pondělí. Když vyprázdním, tak v neděli připravím na týden.
Může si zkontrolovat v kalendáři, co se třeba v pondělí má dít. Když přijde sousedka nebo pan Zdeněk, sdělí jí, že je ten a ten den a společně mohou zkontrolovat, zda se splnilo, co je napsané. Takhle jsme společně do kalendáře napsaly kontroly u odborníků, které mi paní Eva hned ukázala na kartičkách. Chvíli je hledala a divila se, že je dala na divné místo. Tím ovšem uznala, že jí dobře radím.
Pokud se člověk s občasnými nebo začátkem soustavných problémů s pamětí naučí takovýmto pomocným taktikám, na slábnoucí paměť vyzraje. Znám několik lidí, kteří s podporou okolí – dohledem na dávkování léků a kontrolou jejich užívání, sledováním pravidelnosti rytmu dne a podobně, mohou žít ve svém domově ještě dlouho. Pomáhá i donášení obědů pečovatelskou službou, která jídlo i naservíruje, připomene léky, pomůže s úklidem a doprovodem.
Paní Eva má potíže s pohybem, proto se někdy nemůže sama zvednout, berle jí v tom nepomůžou. Sousedka zná člověka, který by mohl zapůjčit chodítko. Paní Eva souhlasila, že si ho zkusí. To všechno se odehrálo během tří dnů. Nejdříve se paní Eva dovolala sousedů, aby ji opět zvedli, potom se panu Zdeňkovi telefonicky pochlubila s obtížemi a ten mne následujícího dne přivedl. Třetí den lékař nařídil odběry, sousedka slíbila oslovit pána s chodítkem a paní Eva zavolala švagrovi. Ten hned sdělil, že za další tři dny přijede a požádal, aby se všichni zúčastnění sešli a poradili, jak dál.
Stalo se. Já jsem ještě zjistila místní možnosti domovů pro seniory (jsou přetížené a pořadníky dlouhé) a také možnosti krátkodobého pobytu v nich (nyní všechny kapacity obsazené), našla kontakt na pomůcky pro zdravotně postižené, aby si paní Eva sama na internetu vybrala chodítko nebo další pomůcky, protože vůbec nevěděla, co všechno existuje. Problémy neřešila také proto, že se bála jejich závažnost přiznat.
Než se „rodinná rada“ sešla, paní Eva měla chodítko vyzkoušené, denně věděla, který je den, ještě čekala na výsledky odběrů, kalendář měla správně otočený a denně ho kontrolovala – a také najisto věděla, že z bytu nechce. Pan Zdeněk mi potom vyprávěl, že probrali všechno, včetně jídla. Paní Eva sice dopředu ví, že jí nic chutnat nebude, ale souhlasila s objednáním na zkoušku. Pan Zdeněk jí sehnal nosiče- obědáky, které si vybrala na internetu, podobně koupil i dávkovač léků.
Sešla se „rodinná rada“. Probíral se režim dne, dostatek jídla, braní léků, pomoc při pádu. Švagra napadl bezdrátový zvonek, tam u nich ho někdo má, přivolá s tím rodinu z jiného bytu v domě. Což zase pro pana Zdeňka nebyl problém sehnat a instalovat, sousedé jsou ochotni mít doma bzučák. Na konci jednání se ještě mluvilo o žádosti o příspěvek na péči, s níž paní Eva souhlasila, i když ho původně dlouho odmítala – před třemi roky jí nic nepřiznali a byla tím zklamaná. Slíbila jsem tiskopis zajistit, měla jsem další den cestu kolem.
Nejsilnější dojem ze setkání mi pan Zdeněk popsal takto: „Pořád jsem na paní Evu musel koukat. Za chvíli se pohodlně uvelebila, když zjistila, že ji nikam nechceme cpát. Doslova si užívala, jak se zamýšlíme nad tím, co všechno jí může pomoct zůstat doma a aby to bylo bezpečné. Opravdu jí to dělalo radost!“
Dnes je tomu týden. Všechno, co rada dohodla, se splnilo. Paní Eva již má doma i chodítko, sousedé s panem Zdeňkem prověřili, že s ním může po bytě chodit, trochu přesouvali skřínky. A skutečně došlo i na nové léky, takže dávkovač je důležitější, než paní Eva věřila. Když jsem s ní a panem Zdeňkem vyplnila žádost o příspěvek, všimla jsem si, že má bezdrátové tlačítko zvonku na krku a kalendář opět správně. Sice si stěžuje na kvalitu obědů, ale nosiče má připravené včas a i když mi předváděla, že tohle všechno dává sousedovic psu, přece jen bylo ze všeho ujedeno. Když vyjmenovala, jak místo toho sní jogurt, jablko a další věci, přece jen i v jídle má pořádek. Navíc mi sousedka sdělila, že si před chvílí objednala jídlo zase na celý týden.
Proč to všechno vyprávím?
Když jsem slyšela o průběhu „rodinné rady“, uvědomila jsem si, jak moc důležitá věc se tu odehrála. Člověk, který ztrácí paměť, se hrozně moc bojí, že by mohl být někam „strčen“, zavřen, že o něm ostatní rozhodnou a na jeho vůli se koukat nebude. Je si vědom, že se něco děje – a paní Eva nedávno sama pomáhala kamarádce, která zapomínala na léky a pletla páté přes deváté. Nyní se sešli lidé kvůli ní. Jsou jí blízcí, pomáhají jen tak, protože jsou přátelé, sousedé nebo se tu a tam navštěvují. Lidé, kteří se o ni podrobně a nečekaně zajímají tak, jak by se starali o vlastní možnosti.
Nikdo nesnižoval její schopnosti, i když se mluvilo na rovinu o tom, jak zapomíná. Vše zároveň probíhalo důstojně. Ano, občas zapomíná, ale má šanci s tím něco dělat a my jsme ochotni ji občas pomoci, stát se to může každému, tak „schůze“ vyzněla.
V každém případě paní Eva získala čas. Pan Zdeněk mi pověděl i o svém dojmu, že se po „rodinné radě“ zklidnila a zase hodně čte. Byla si s ním už dvakrát nakoupit – a když jí pomáhal nákup ukládat, skutečně pouze doplnila, co jí došlo. A už celých deset dnů neupadla!
Snad příběh z jednoho paneláku ve velkém městě inspiruje a pomůže i někde jinde.
