Opět se podíváme za paní Evou, nyní v polovině května. Jsem nadále vrbou pana Zdeňka, který jí pomáhá, ale už je mnohem klidnější – on i ona. Jak jsem minule psala, trhají se mlhy v paměti paní Evy a nyní dokonce tak důkladně, že se lépe rozpomíná i na dobu před rokem.
Připomeňte si příběh paní Evy hezky od začátku – Domov důchodců nemusí být jediným řešením. Inspirujte se příběhem paní Evy, už v druhém díle jsme se mohli těšit z jejich pokroků Řád je pro lidi s demencí důležitý. Jak se daří paní Evě?
Již tehdy totiž začala znenadání padat, ale protože se pohybovala jen s jednou berlí nebo hůlkou, dokázala většinou vstát sama – ostatně sousedé byli od jara téměř pořád na chalupě, takže jí nic jiného nezbývalo. Jejich pomoc využívala pouze ojediněle. Během léta jsem ji potkala na „Hrnčířském swingu“, kam ji pan Zdeněk zavezl, i to si pamatovala, že mne tu a tam již dříve viděla a prohodily jsme pár slov. Od září měla potíže se žlučníkem, které vyvrcholily záchvatem – a od té doby se stav zhoršoval, zapomínala, přestávala brát léky a správně jíst. Problémy vrcholily v prosinci a lednu, ví, že se hodně bála.
Z paměti vystupují také sousedé, švagr a švagrová, pan Zdeněk, jak se jí snažili pomoci. Vypráví mu o svých pocitech, snaží se „dostat zpátky“ těch několik hodně zamlžených týdnů. Od něho přijímá i klidné vyprávění o tom, co nezvládala, a společně si spojují její dojmy a základy, z nichž pramenily.
Například paní Eva dnes ví bezpečně, že jí někdo mailem „nadával“ a bylo to polsky. Pan Zdeněk našel v konceptech několik pokusů o odpověď firmě, která jí nabízela produkty – a ano, měla polsky znějící název. Patřili k takovým těm „výhodným“ prodejcům, zkrátka „šmejdíci“. Takže její stížnosti, že si na ni dovolují Poláci – a ano, když jsou Poláci, tak na ni asi mluví polsky. Ona polsky neumí, ale dobře jim rozumí – tahle změť divných tvrzení tedy měla reálný základ. Pan Zdeněk se tomu totiž snažil přijít na kloub a tahle citovaná tvrzení ho děsila. Nebýt však toho, že si paní Eva neumí leccos v počítačové korespondenci uklidit, navždy bychom jí přisoudili nějaké bludy. Ona totiž rychle zapomínala, o co konkrétně tehdy šlo, neuměla to vyjádřit a popsat, takže mluvila ve zkratkách.
Pan Zdeněk říká, že si někdy připadají jako detektivové, když chce paní Eva porozumět tomu, co a proč se dělo. Poláci ho tím pádem dočista ohromili – i takový nesmysl a má reálný čas, kdy vznikl! Jak se potom paní Eva s někým dalším až skoro do března nemohla domluvit, už věděla, že by to mohli být zase „Poláci“. Mělo to společné znaky – nedorozumění a pocit, že jí mohou ošidit. Nesmíme také zapomenout, že velmi špatně slyší, takže i dopravce chodítka byl jeden čas z „polákování“ podezřelý.
Už celý duben si dobře pamatovala peníze, i když občas spletla PIN – mívala mnoho let dvě karty, to si splete občas leckdo. Zato každou částku, co jí pan Zdeněk v hotovosti půjčil, si pamatovala i bez poznámky a příště vrátila. Šlo o hotovosti v obchodech, když chtěla platit kartou a nevyšlo jí to. A pamatovala si také to, že peníze vrátila. V půlce dubna se prý najednou k panu Zdeňkovi v autě otočila a připomněla, že mu určitě ještě nevrátila ty dvě stovky, co potřebovala, když tuhle jeli na poštu. Byla to pravda, stará čtrnáct dnů, On sám na to zapomněl – a jakou měla paní Eva radost, že má v penězích větší pořádek, než on!
V dubnu již také snědla několik celých obědů a chutnají jí zhruba v polovině případů. Z další poloviny ují alespoň část. Zapůjčenou knihu od Kinga prý čte a opravdu si děj pamatuje – sice ji nezhltne tak rychle jako dřív, ale ví, oč tam běží.
Paní Eva si také pamatuje, jak přesně se pohádala se švagrem a švagrovou a vzpomíná také na jednu z příčin své velké úzkosti, když selhávala paměť a zdraví. Její kamarádka totiž loni na jaře začínala zapomínat, měla doma hromady léků, přes pana Zdeňka se mne dotázala, co by pomohlo – a já navrhla (ta náhoda) právě dávkovač. Tam již ale bylo pozdě, paní se zdravotně příliš rozjela a odvezli ji do nemocnice, potom na LDN. Byl tam i problém se synem, který se nastěhoval a velmi pravděpodobně žil z jejího důchodu- a kdoví, nakolik paní jedla, protože dnes se ze vzpomínek paní Evy vynořuje i to, že byla pohublá, nohy otékaly. Vím od pana Zdeňka, že se tím hodně paní Eva trápila. On se tehdy přišel zeptat, jestli by se mělo nějak zasáhnout, že se mu ta věc nezdá, jestli tam není cosi špatně – ale události už nabraly rychlý spád, paní odvezla záchranka.
Kdoví, snad v tom stavu, když jsem doporučovala dávkovač i jí a poté znovu vysvětlila – připomnělo to paní Evě kamarádku, která již na LDN zemřela? Bylo i tohle nebezpečí jedním ze zdrojů jejích úzkostí, že bude muset z bytu, že se o ní kdesi rozhodne a ona bude bezmocná? Bohatě člověku stačí strach z toho, jak ztrácí sám sebe, když neví, co bylo před hodinou, ale „čerstvý“ a podobný případ přítelkyně, k němuž se nyní vracela, ten mohl být přítomen také. Byla to totiž právě paní Eva, kdo prý kamarádce nejméně dvakrát domlouval, že braní léků je hlavní a ten dávkovač jí chtěla i sama zajistit…
Pan Zdeněk, když ho potkám, se při dotazu po paní Evě už od té půlky dubna směje na plné kolo. Už prý mu utekla i bez hole! Jak viděla košíky u Kauflandu, tak hůl nechala v autě a šupitala si to dvacet metrů bez opory. Šmejdí tam, zapřená sice o vozík, ale ani se nezadýchá, zvědavá na ceny, vybírá s rozmyslem. Vrátila se tak do toho srpna, určitě. A popleteně mu nezavolala nejméně měsíc. Ano, věnuje jí jedno odpoledne v týdnu, asi 3-4 hodiny, pokud se nemusí něco zařizovat navíc. Volala mu jen minulý týden, protože jí přešlo vyrozumění o příspěvku na péči. Chtěla se ujistit, že rozumí správně, což spousta lidí potřebuje naprosto stejně jako ona, ale musím uznat, že se podle vyprávění v úředním textu orientovala lépe. Zarazila se totiž pouze u pasáže, že se může do osmi dnů přijít podívat, jak posudek dopadl. Takže to přečetla do telefonu a oddechla si, že opravdu nikam nemusí, do „jejich“ dne by to totiž nestihla.
Pana Zdeňka potěšilo, že tohle je naprosto normální reakce u většiny obeslaných, takže tenhle jediný „zádrhelový“ telefonát byl naprosto v pořádku. Dnes je moc rád, že nad paní Evou nezlomil hůl, i když se dlouho děsil jízdy do města a nočního zvedání ze země. Během týdne si paní Eva chodí k lékařům sama, ovšem se svým lékovým seznamem, a pan Zdeněk ho poté v počítači opraví a vytiskne.
Když mohl pozorovat, jak stará paní pookřívá a skutečně se vrací do formy, je doslova šťastný, že u toho byl. Stálo to za to. Paní Eva má, samozřejmě, svůj věk, ale také se již díky zavedenému řádu jen tak snadno nerozhodí – a pokud přijde nějaká další zdravotní obtíž, společně vytvoří šanci na její lepší zvládnutí. Já jim držím palce.
