Kde jsou ty časy aneb Vzpomínka na začátky mého tvořivého já

Kdepak jsou ty časy, kdy dřevěné špulky z maminčina šití sloužily jako materiál na výrobu lecjakých vynálezů! Už za mne, když mne chytala tvořivost, byly dost vzácné, ale návody v časopisech nabádaly, že z toho či onoho a špulky od nití vytvoříme cosi úžasného.

Mně muselo vystačit pouze hadříkování a to ještě opatrně, aby mamka nevěděla – anebo když nějaké odstřižky přenechala. Jenže to potom také chtěla vědět, co jsem stvořila a moc ke chlubení to nebylo. Zkrátka bylo, co kritizovat – ale na společné konání nebo na ukázku, jak na to, čas nebyl. Co naplat, pomohla škola a předmět ruční práce. Vyšívaný ubrousek na kanavě opravdu nebyla žádná nádhera, já zásadně nepárala, co bylo píchnuté o nitku vedle – a tak býval dárek přijímán spíše rozpačitě.

Látání se mi líbilo. To jsem se naučila hezky poctivě a pěkně s obšitím a mírným stažením dírky – což pro změnu poněkud flákala maminka. Ta si spíš vyhrála s celkovým ušitím nebo přešíváním sukní, halenek a kalhot. Inu, dědeček byl krejčí. Měla, kde to odkoukat.

Šla léta a když mne kouslo tvoření, vrhla jsem se do něj. Na panenky jsem nikdy příliš nešila, to mne nebavilo. Panenkování jsem odbývala tím, že jsem si nakreslila panenku papírovou a k ní vymýšlela princezničkovské róby na vybarvení a vystřihování. Většinou jsem panenku a celou kolekci šatů a doplňků věnovala, třeba nekteré holčičce v paneláku.

Bylo mi patnáct a začínala éra fáčových materiálů, kolových sukní a výšivek. Nejdřív jsem si spatlala širokánskou medovou kaskádovou sukni a protože jí něco chybělo, ještě jsem každé patro ozdobila háčkovanou krajkou. Říkám spatlala, protože jsem si brala šití a později háčkování k vodě, sukně byla kompletně ruční práce. Však jsem byla trénovaná. Jestliže jsem měla mít novou halenku nebo něco jiného, čekalo mne obnitkování kolem švů. Brr. Zlatá funkce entlu!

Potom jsem si chtěla cosi vyšít. Hezky plným stehem. Hm. Kousek výšivky se povedl a další byl zprasený. Kdepak udělat lístek jeden jako druhý! Chtěla jsem halenku, jakou nikdo nemá? Chtěla. Tak párat, děvče. Halenka byla celá šitá v ruce. A co myslíte? Maminka mi ji dva roky poté sebrala, aby měla hezký kousek na dovolenou.  A už nevrátila, nosila ji léta. Což je opravdu známka kvality.

Kolik já se toho navyšívala a nalátala! Podle nákresu mne to dodnes nebaví, přiznávám na rovinu. Když došlo na kříšení nějakého trika nebo bundy, případně kalhot (klukovi našijete kousek aplikace a zbytek se doladí vyšitím), může se rozjet mašina, auto, spustit několik desítek zlatých lístků od ramene k pasu… Nebo vylepšit nápis na čepici, když se nelíbí. Znáte to: Mami, to se už přece nenosí, ale kdyby tady byla dvě jiná písmena…

Při studiu jsem potřebovala stáže. Zaplula jsem tedy na azylový dům pro matky s dětmi . Jednou si děti hrály s obrovským méďou. Maminky brblaly, že trousí molitan, chudák plyšák měl díru na rameni. Požádala jsem o jehlu a látačku. Látačka byla k nesehnání, dokud jsem nevysvětlila, že je to taková ta jemnější divná nit, co se skládá ze čtyř nebo tří nitek vedle sebe. To si už jedna maminka vzpomněla, že je taková podivuhodnost ve velkém šití u sociální pracovnice a fofrem ji donesla. Maminky si posedaly okolo jako ptáčata a sledovaly drámo, kterak se divná nit navleče, dírka obšije (jistěže jsem to jako zároveň vysvětlovala jedné zvědavé holčičce) a potom se vytvoří takové jako plátýnko.  Jé, drželo to! Holčička netrpělivě poskakovala, aby už mohla plyšáka vzít a ukázat všem dětem, jak je uzdravený.

Jedna maminka se nejistě zeptala, jestli se tohle náhodou nedělá u ponožek, že ona jako malá takhle spravované měla. Další hned skočila do řeči, že na to musí být takové to ze dřeva, co mívala její babička. Jak tomu jenom říkala… Hříbek! Skóre bylo potěšující, neboť jak vypadá dřevěný hříbek, si hned vzpomněla polovina přítomných.

Já se sice něco nalátala fuseklí a punčocháčů, zvaných „hnědý mor“, ale můj hříbeček je stále lesklý a hladký. Zato tyhle, nejméně z doby první republiky, mají hlavičky opíchané až do dřeva, jako kdyby je ptáci oklovali. Kolik asi té práce musely s nimi maminčí a babičkovské ruce odvést! Možná se i dědily z generace na generaci, kdoví.

Na jedné výstavě jsem vytáhla z kazety, sešité z pohledů, tyhle špulky a hříbky, zatímco jsem si ve chvílích klidu oblékala panenku, hadrového Pana Josefa. Přišel tak osmiletý špunt, moudře obhlédl vystavené výšivky i tu starou panenku, ale špulky a hříbky ho fascinovaly. Trochu jsem dělala, že hříbek zrovna potřebuju a jemu se ta vymyšlenost líbila ještě víc. Potom se uctivě rozloučil: „Máte tady starý věci, ale tohle je fakt starodávné!“

Reklama