Čtvrteční den 16. března 1939 se zapsal do dějin Československa jako den zřízení protektorátu Čechy a Morava. Československo se vydalo do područí okupace nacistického Německa. Od toho dne už nebylo nic jako předtím.
Změny se dotkly všech obyvatel nově zřízeného protektorátu. Nastaly politické, hospodářské, sociální a také kulturní změny. Pravomoci vlády a tehdejšího prezidenta Emila Háchy byly značně omezeny a podřízeny říšskému protektorovi Konstantinu von Neurathovi. Historik Josef Tomeš dodává: „Protektorátní vláda přestala fungovat jako kolektivní orgán, stala se skupinou ministrů, kteří se samozřejmě mohli scházet k určitým poradám, ale nerozhodovali jako kolektivní orgán, ani nehlasovali“.
Prostřednictvím rozsáhlých hospodářských reforem a za přispění vládních nařízení transformovali nacisté československou ekonomiku na válečné řízené hospodářství. Lidé byli posílání na nucené práce do Říše a pro potřeby zbrojního průmyslu byly povolávány celé ročníky obyvatel. Pracovní povinnost se nejdříve týkala všech osob ve věku od 16 do 25 let, poté také obyvatel od 18 do 50 let. Zároveň se postupně prodloužila pracovní doba z osmi na dvanáct hodin.
Po zavedení lístkového systému, jehož dávky se stále snižovaly, lidé strádali nedostatkem jídla. Situace se ještě zhoršila po jmenování SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora. Do své funkce nastoupil 28. září 1939, aby potlačil zesilující odbojové hnutí a zároveň ukonejšil dělnickou třídu a motivoval ji k lepším výkonům. Nekompromisní Heydrich uplatňoval proslulou politiku cukru a biče. Po svém jmenování nechal odsoudit k trestu smrti ministerského předsedu Aloise Eliáše. V rámci vyhlášených stanných soudů dal za pouhé dva měsíce popravit více jak čtyři stovky obyvatel. Tvrdě potíral veškerou odbojovou činnost a černý obchod s potravinami. Jako jeden z hlavních strůjců konečného řešení židovské otázky nechal Heydrich do šesti týdnů od svého nástupu vypravit pět transportů židů do polské Lodže, které pak dále pokračovaly do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Bylo to více jak pět tisíc nevinných lidí, které Heydrich poslal na smrt.
Těmito kroky naprosto šokoval obyvatele protektorátu, kteří si nedovolili klást žádný odpor. Aby byla válečná výroba maximálně využita, šlo Heydrichovi hlavně o dělnickou třídu, kterou si chtěl získat na svou stranu. Dělníkům dopřál dvě stě tisíc párů pracovních bot, zřídil podnikové jídelny, rozdal tisíce lístků do kina a na divadelní představení, vybraným dělníkům dopřál zdarma ozdravovací pobyt v lázních a všem zvýšil sociální dávky. Tyto požitky dočasně zapůsobily na dělnickou třídu. „Vím, že někteří dělníci tenkrát obdrželi rekreaci a tito lidé měli za úkol propagovat myšlenku nacismu mezi ostatníma. Setkalo se to ale s tím, že po návratu z rekreace jednotliví dělníci říkali, že se měli tak nějak standardně, a že se takto Němci nedají koupit.“ dodává pamětník Ladislav Vejvoda narozený v roce 1925.
Hlučínsko jako součást Říše
Rozdílný život panoval v kraji úrodných lánů, rozlehlých rybníků a malebné přírody, kde žijí pracovití a skromní lidé, kteří se museli opakovaně vyrovnávat s osudovým diktátem historie. Region Hlučínska nebo také Prajzské je svým způsobem raritou. Jako jediné území prošlo hned několikrát změnami státnosti, které nenachází obdobu v žádném jiném kraji České republiky. Snad také proto jsou lidé z Hlučínska jiní. A to jak z politického, národnostního, kulturního i pracovního hlediska. V období druhé světové války byl na Hlučínsku zcela jiný život než v protektorátu Čechy a Morava.
Odlišnost pramení z historie
Území mezi polskou Pštinou a Opavou musela Marie Terezie odevzdat v roce 1742 Prusku. Hlučínský kraj byl téměř 180 let součástí Německa, které se výrazně promítlo do způsobu života obyvatel. Teprve od roku 1920 patřil region Hlučínska Československu. Tato integrita však netrvala příliš dlouho. Pouze osmnáct let. V roce 1938 připadlo Hlučínsko nařízením mnichovského diktátu opět k Německu, a to jako součást altreichu neboli staré říše. Hranici mikroregionu tvořily z jihu řeka Opava a z východu řeka Odra.
Z počátku opětovnou integraci k Německu obyvatelé Prajzska vítali. Připojení občanům přineslo německé občanství a otevřelo německý trh práce, kterého si lidé nesmírně cenili. Na rozdíl od protektorátu nebyli hlučínští obyvatelé nuceně deportováni do Říše za prací. Jako němečtí občané sami a dobrovolně odcházeli do vnitrozemí Německa za lépe placenou prací.
