Iva s manželem nikdy netoužili po dětech, nyní toho litují. Jejich přátelé se už pomalu radují z vnoučat a oni mají jen sami sebe. Rodiče už nejsou a nejvíce se tak obávají samoty, až jeden odejde, ten druhý už tu nikoho nebude mít.
Když jsme se s Petrem seznámili, bylo nám čerstvých dvacet, přátelé kolem nás zakládali rodiny, ale my věděli, že na děti ještě nejsme připraveni. Měli jsme rádi svobodu, já byla hrdou členkou ochotnického divadla a Petr byl nadějným hráčem volejbalového týmu. Neměli jsme žádné velké ambice, ale toužili jsme po cestování. Jakmile se po roce 1989 náš sen o poznání světa mohl stát skutečností, ani jeden jsme neváhali.
Bylo nám 28 let a všichni kolem nás se už vyptávali, kdy konečně budeme mít děti, když jsme na tuto nejapnou otázku odpovídali tím, že nejspíš nikdy, protože teď chceme jít do světa, každý jen kroutil hlavou. Především rodiče byli z našeho rozhodnutí velmi zklamaní. Oba jsme byli jedináčci, a tak se těšili na vnoučata, kterých se ale bohužel nedočkali.
Naše láska pro cestování se trochu protáhla, sedm let jsme pracovali od rána do večera, abychom pak mohli vyrazit zas do světa. Jeden rok jsme poznávali sever Evropy, další se rozhodli prozkoumat západní země, později jsme se vydali i do Asie a vrcholem naší cesty byla Amerika. Když jsme konečně poznali vše, po čem jsme toužili, měli jsme jasno v tom, že děti nechceme. Jsou jen přítěží a v našem svobodném životě by nás obtěžovali. Viděli jsme to u svých přátel a známých, kde se pořád vše točilo jen kolem dětí.
Jenže nyní nám chybí rok do šedesátky a my vidíme, jak naše rozhodnutí bylo špatné. Dali bychom vše za to mít děti, vnoučata a velkou rodinu. Rodiče už nemáme a jsme na světě úplně sami. Pár přátel by se sice našlo, ale ty mají své rodiny a s námi se tak stýkají už jen sporadicky. Bojíme se, že až jeden z nás zemře, ten druhý tu zůstane úplně sám. Kdybychom měli děti, přeci jen by ten svět byl stále ještě veselejší.
Hlavně si až teď uvědomuji, že cestování by počkalo, ale děti ne. Bylo mylné si myslet, že bez dětí budeme šťastní, někteří partneři samozřejmě být mohou, ale my mezi ně bohužel nepatříme. Teď máme spoustu času a mohli bychom cestovat, jenže nám už se nechce. Raději bychom se starali o vnoučata, která ale nemáme.
