Od začátku dalších covidových opatření mne znepokojuje krutost, jaké jsou povinně vystavení lidé v institucích. Čirou náhodou mám dost zpráv od valdického vězně a řeknu vám, tento mladý senior se má proti jakémukoliv člověku v uzavřeném domově velmi dobře. I kdyby to byly pouze procházky a běžný kontakt s ostatními na televizi. Dokonce se tu pracuje, což on sice kvůli zdraví nemůže, ale má naději, že brzo začne jakýsi program. Může si také popovídat s kaplanem…
V domovech pro seniory byly ihned zastaveny – dokonce zakázány aktivizační činnosti, lidé jsou stále omezeni na pobyt v pokojích. Personál vídají jako přízračné postavy v oblecích, zakuklené, v rukavicích. Bolestně jim chybí dotek lidské ruky, popovídání. Vyhráli to ti, kde byla možnost, aby se jejich pečovatelky s nimi zavřely a opustily tak na několik týdnů vlastní domácnosti a rodiny. V takové komunitě vtažení infekce zmenšili na minimum a můžou dělat cokoliv. Tam, kde padla půlka až většina personálu do nemoci nebo karantény, skutečně (ani kdyby se bůhvíjak chtělo) není ani v denní praxi čas na víc, než nutné minimum. Přes roušku nelze mluvit dost srozumitelně a hlasitě pro každého.
Nejbolestněji si to uvědomují lidé přímo na místě. Ti, kteří se o ně starají. Vidí je, jak chřadnou, jak je nebaví žít. Jejich klienti se přestávají pohybovat, uzavírají ve „svém“ tichém světě, rezignují. Pokud bych nebyla účastna mnoha „zázraků“ probouzení člověka z osobních hlubin, asi bych jako většina neznalých pokrčila rameny a nechala to tak. Co zmůžu, že? Ono by snad bylo možné přirovnat uzavření člověka na pokoji k situaci na LDN, kde je spousta lidí také zastlaná a znají především čas hygieny a čas jídla, případně připevnění k toaletní židli, protože dostali projímadlo. Jenže i tam chodí vizita, mimo karanténu chodí návštěvy, lidi uznaní za nějak nadějné dostanou rehabilitaci (u mého tchána lékařka vyloženě sdělila personálu, že ten má chodit, protože ho chtějí domů – už za covidu – a chodí).
Teď, v této době, se vracím k vyprávěním rodin o jarních zkušenostech. O pláči, který slýchaly v telefonech, o tom, jak se telefony pokládaly, protože v tom jejich příbuzní neviděli smysl, vyčítali jim nezájem, že jsou někam strčení za trest a podobně. Uvědomme si další souvislosti: Jde o generace, které v dětství poznamenala válka, strach z Němců a ztráty v rodinách. Prožívání jejich rodičů je skrytě poznamenalo také. Rodina měla naopak velikou sílu, byla jistotou, drželi spolu všichni: tety a strýcové, sestřenice, bratranci a vzdálenější „kolena“. V padesátých letech bylo hůř, to naši senioři zažívali mnohem intenzívněji vědomí o komkoliv, kdo je může sledovat, udávat i nepravdivě, rodiny byly roztříštěnější, opatrnější ve vzájemné podpoře a pomoci. A věznění se týkalo mnohem více osob, přenesené zkušenosti a také jejich zveřejňování během oživení šedesátých let se dobře vrývalo do paměti. A co normalizace? Opět útlum. Různě vysvětluji, že právě předešlé zkušenosti zavřely lidem ústa a přinutily většinu se sehnout až skoro k zemi. Proto Palach, Zajíc a další neměli šanci. V Maďarsku předtím tekla krev, u nás se mrtví tutlali – a nebyli tak široce známí. Šeptalo se. Zato byly v živé paměti monstrprocesy s nevinnými, popravy ve vlastních řadách, likvidace válečných hrdinů – které si právě nyní připomínáme.
Pro nás mladší jde při onom připomínání o bodíky k probouzení národní a vůbec lidské hrdosti na naše předchůdce, pro staré lidi je to jejich realita, k níž se vracejí. Jsou v tom, právě teď. I ti, kterým se nezhoršuje paměť, srovnávají současnou situaci s dřívejšími zkušenostmi. Což teprve ti, kteří se vracejí do minulosti? Jsou nyní v normalizaci, padesátých letech? Jaké hrůzy a noční můry se jich zmocňují? Nevypovědí to, nemohou, nemají, kdy a někteří ani jak. Nesvěří se ani po telefonu, neboť tu je jakési zpoždění, které zná každý – jé, ještě jsem chtěla tohle povědět. U nich je to zpoždění větší – vysvětlím: Stávalo se mi, že rodina přišla po návštěvě za mnou a utrápeně se svěřila, že babička, maminka stejně nevnímá. Jenže ona za hodinu dokázala povědět personálu, že tu asi byl syn, rodina, byť někdy dost přesně nevěděla osoby. Když pečovatelka ukazovala na kytku na parapetu a sdělovala, že ano, tohle je od nich, třeba konkrétní paní s demencí se postupně upamatovávala denně, že tu seděli – mluvila o detailech. Možná i vštípených, ale vzala je za své. Chtěla si je pamatovat. I tohle je aktivizace. Probuzení zájmu a udržení. Ano, příště zase během návštěvy vypadala nejistě – k téhle se jezdilo tak jednou za dva měsíce – ale i ta „nevnímající“ měla v onen den teplo na duši až do večera a usmívala se, byť do podporujícího rozhovoru s pečovatelkou přesně nevěděla, proč.
Dotýkání, tělesný kontakt – ani za běžného provozu si občas neuvědomujeme, jak důležité je chytit za ruku, pohladit po rameni nebo paži jako známka vnímání a soucítění. Rukou, bez latexu nebo vinilu. Před těmi třinácti lety jsem si tohoto žíznění či hladovění všímala ve stejnou chvíli, kdy se o tom pozvolna začalo mluvit na přednáškách a vzdělávání pracovníků. Zažila jsem i pookřívání často v dětství bité paní, která se před dotykem hrbila a odtahovala jako před ránou. Jsem ráda, že během let začala vnímat dotyky potěšeně. Napřímená, rovnocenná – i to je důležité, vždyť „neňuňáme staroušky“ z pozice jejich převyšování, protože se k nim jakoby shýbáme a jásáme, jak jsou milí, krásní, slaboučcí. To ne! Dotýkáme se i objímáme – s respektem, a pokud máme vytvořený vztah, pokud se dovolíme. Třeba, když pláče, dovolím se, obejmu – a oni se chytnou, že prý jsou jakoby u maminky, že jsou v bezpečí. Objímala jsem i tam, kam jsem přišla k nim domů, potřebujeme to všichni (jako ouřední sociálka jsem navštívila hodně zoufalých pečujících). Velmi blízký kontakt je zkrátka věc člověčí a starým lidem se ho nyní nedostane ani náhodou. Ostatně, jak často se doma držíte dlouho za ruku nebo tulíte k maminkám a babičkám mimo pozdrav? Muži jsou jiná kategorie, ale i oni se rádi pomyslně opřou o druhé, i jim schází podržení ruky.
Když jsem psala první článek na toto téma, teprve jsme dostávali z celého světa informace, že jejich staří lidé trpí stejně, že se to musí změnit – a že se to pro mnoho z nich už nestihne napravit. V úvodu jsem psala, že jsem byla svědkem mnoha oživení, probuzení z hlubokého vnitřního ticha. Ne všichni však mohou udělat, co se nyní také děje – rodiny si své milé berou domů. Snažme se tedy nyní co nejčastěji volat, vyprávět, mluvit, posílat fotografie, výkresy dětí. K dopisům a obrázkům se mohou stále vracet – a jak jen to bude možné (a první návštěvy již leckde možné jsou) být s nimi – a časem je i obejmout.
