Světem se přehnala strašlivá válka. Jeden voják, František se jmenoval, si u svého pána vyprosil několik týdnů na cestu k rodině. Protože byl statečný a odvážně za velitele i své druhy mnohokrát nasadil život, jeho hrabě souhlasil.
Voják ale doma nikoho nenašel. Všechny jeho blízké smetly nemoci, hlad a boje. Když se František smutně vracel do služby, zabloudil v horách a osud jej zavál do sousedního království. Voják byl bez peněz, nemohl hned zpátky, tak si řekl, že pojede na koni dál, a někde jistě najde službu nebo radu. Dojel do města, které bylo celé zahalené černou látkou, všude vlály smuteční prapory.
V hospodě se voják dozvěděl divnou věc: Zdejší král prý upsal duši peklu. Místo sebe však nabídl čertovi svou líbeznou dceru. A tak dnes král na zámku hoduje a veselí se, ale celá země truchlí. Princezna Adelaida totiž zemřela, avšak její tělo se nikdo neodváží pohřbít. Dál, chudinka, leží ve svém pokoji, ne květinami, ale zlatem a drahokamy zasypaná, pekelníky hlídaná. Běda každému, kdo se opováží tam vstoupit! Nikdo se dosud nevrátil.
Vojákovi její smrt připadla ukrutně nespravedlivá. Hostinský ho ujistil, že princeznička byla milá, hodná a přívětivá jako sluneční paprsek. Voják na nic nečekal a šel rovnou do zámku. Nikde žádná stráž, jen z velikých oken paláce zněl zpěv a smích. To jak si král bezstarostně užíval darů pekla. Vojákovi z toho bylo úzko. Procházel pustými chodbami, nahlížel do pokojů a hledal princeznu. Teprve v nejtišší části paláce, daleko od veselé hostiny, uviděl otevřené dveře. Vlály za nimi černé záclony, ale skrze ně se třpytilo zlato a drahé kamení.
Nic jiného tu nesvítilo. Ani jednu svíci, ba ani křížek voják neviděl, ačkoliv se všem zemřelým dávají. Princezně do tváře vidět nebylo, ale její tělo vypadalo, jako kdyby právě usnula. Ubohá princezna, nejspíš jí pekelné čáry nedovolí najít klid, jaký mrtvým náleží! Voják tedy poklekl k modlitbičce za princezninu duši. V tu chvíli se zvedl vichr, řev a dunivé hromy otřásaly zdmi. Jako kdyby se chtěl zámek zhroutit a opovážlivce zasypat. Vedle postele se objevil samotný kníže pekel.
„Jak se opovažuješ rušit její spánek?! Co jsi zač, ty bídný červe?!“
Voják už v životě viděl urozených lidí zblízka dost a smělost mu nechyběla. Pekelný nebo lidský kníže, co na tom? Směle odpověděl:
„A kdo jsi ty, že ses nespravedlivě zmocnil nevinné dívky?!“
„Co peklo schvátí, nenavrátí. Nikdy jsi to neslyšel?“
„I lotr má přece právo na útěchu kněze! Dovol tedy, abych té dívce věnoval modlitbu. Anebo dovol, aby byla pohřbená, jak se sluší.“
„Víš vůbec, za koho se vůbec přimlouváš? Podívej.“
Na ďáblův pokyn se roztáhly všechny závěsy I závoje a postel s tělem zalilo světlo. Vojákovi až zatrnulo, když spatřil překrásnou tvář. Zdálo se mu, že hromady klenotů, které tíží princeznino tělo, jsou jenom stíny vedle měsíčního svitu její bledé tváře. Připadalo mu, že ji to zlato a drahé kamení musejí dusit. Odhrnul je tedy stranou a vzpomněl si na křížek po mamince, který nosil na prsou. Ten by princezně slušel víc. Jenže tu stojí sám pekelný kníže a ten ho princezně nedovolí dát.
„Hej, vojáku, nech ji být. Za svou odvahu si zasloužíš zlata a klenotů, kolik odneseš. Vezmi si třeba všechny, když statečně odporuješ i mně!“
Voják zahlédl záblesk v ďáblových očích. Chce ho snad zlákat a podplatit? Vytáhl z opasku dýku a ukázal malý barevný kamínek, který ji zdobil: „Vidíš? Já jsem bohatý dost. Prostí vojáci přece zdobené dýky nemívají.“
Vládce pekel se rozesmál, až z podlahy vyskakovaly ohnivé jazýčky. Voják na nic nečekal a zabodl dýku do dřevěného čela postele nad princezninou hlavou. Na druhé straně neměla žádnou ozdobu, ale vypadala jako kříž. Však bývá u bojovníků zvykem svůj meč nebo dýku zabodnout a pomodlit se u nich, když před bojem nemůžeš do kostela.
Zafičelo to kolem, všechno zlato a drahokamy rázem zmizely. Než se ďábel vzpamatoval, voják položil dívce na srdce ještě svůj vlastní stříbrný křížek, poklekl a dokončil svou modlitbu. Kolem se strhlo strašlivé běsnění, jaké voják dosud nezažil. S posledním slovem modlitby však všechno utichlo. Vládce pekel stál pobledlý ve dveřích a hrozil:
„Ještě jsi nevyhrál, Františku! Probudil jsi ji, ale zůstane němá. Celý rok ti bude viset na krku jako přítěž! Rozumíš? Musíš se o ni starat, chránit ji, ale jedinkrát zalituješ svého soucitu a všechno bude jako dřív!“
Teď se voják opravdu vylekal! Něco jiného je hrdinsky vydržet řádění pekla a něco jiného starat se o vznešenou dívku. Moc dobře pochopil, jak strašně těžká zkouška ho čeká. Ďábel se potěšeně zachechtal, ale František hned zvedl hlavu a pevným hlasem řekl, že úkol splní. Princezna se zrovna probouzela a udiveně rozhlížela. Voják jí pomohl vstát.
„Ničeho se neboj, princezno. Půjdeš se mnou a jistě se nám podaří nad peklem zvítězit úplně.“
Sotva to dořekl, zatočil se s nimi vichr a oba se byli daleko odtud. Princezna měla rázem šaty jako prostá dívka, ale to Františkovi nevadilo, naopak.
„Tak je to dokonce lepší. Řeknu o tobě, že jsi moje sestra Adélka. Podívejme, tady to znám! Tam za údolím se vypíná hrad mého pána, hraběte Maxmiliána. Dokážeš přijmout nějakou službu, například v kuchyni?“
Adélka přikývla, ale potom pokrčila rameny. Voják rozuměl a povzbudivě se na ni usmál: „Není to obtížné, jistě na tebe budou hodní. A nebude to navěky. Zavázal jsem se a ještě půl roku musím ve své službě vydržet. Potom mne můj hrabě propustí s výslužkou nebo nabídne něco lepšího.“
Šli celý den, princezna se svezla kousek cesty na fůře sena a večer byli před branou velikého hradu. Františka přivítali s radostí a jeho němou sestřičku politovali. Krása totiž otevírá všechny dveře, a pokud ji provází přívětivý úsměv, každý odpustí i nějakou nešikovnost. Adélka se ve službě učila rychle a sám hrabě brzy určil, že bude sloužit jeho mladší sestře.
František byl rád. Hrabě ho povýšil na kapitána a posílal pryč za různými úkoly. Zdálo se, že o němou princeznu snad ani nemúže být lépe postaráno. Kdyby ale náš voják tušil, jak se mýlí!
Sestra hrabě Maxmiliána byla pyšná. Velice krásná, ale vedle nové služky vypadala jako tráva vedle květiny. Snad kdyby byla přívětivá jako Adélka, byly by stejně krásné. Jenže komteska Adélku od první chvíle nenáviděla. Velice ji zlobilo, že si Adélka rychle získává každého. Zkusila svou služku u hraběte pomluvit, aby ji poslal zpátky do kuchyně nebo ještě hůř, někam do chlévů, ale nic nepořídila.
Hrabě Maxmilián se totiž do Adélky zamiloval. Jak plynuly týdny, dusila se komtesa nenávistí pořád víc. Když byly samy, ubohou Adélku i tloukla. Vymýšlela si, že musí Adélku trestat a ještě tvrdila, že jí má být Adélka vděčná, protože hrabě by ji už dávno vyhnal.
Komtesa přemýšlela, jak by se němé služky zbavila, jenže jednoho dne hrabě své sestře oznámil, že hodlá zajet ke králi a požádat ho o povolení ke svatbě s prostou dívkou. Tehdy by bez králova souhlasu ani mocného hraběte nikdo neoddal.
To bylo překvapení! Teď hrozilo, že za několik dní bude Adélka poroučet jí! Komtesa se rozhodla svatbě zabránit. Naoko bratrovi popřála mnoho štěstí a tvářila se potěšeně, ale sotva odjel, obvinila Adélku z krádeže šperků a dala ji vsadit do vězení. Byla by ji rovnou nechala i popravit, ale to směl rozhodnout jen samotný hrabě nebo kapitán stráží.
Komtesa moc dobře věděla, že se Františkovi odjakživa líbila. Jistě ho dokáže přesvědčit, aby vlastní sestru zavrhl! Mohl by ji třeba poslat domů, komtesa zaplatí nějakému člověku a ten cestou Adélku zabije. Stačí přece málo a jedno děvče se v neklidném světě ztratí, jako když foukne.
Kapitán František se vrátil na hrad dřív, než hrabě. Ihned mu řekli o Adélce, a proto spěchal za komtesou. Ta se kolem něj začala ovíjet jako had. Div neplakala, že musí nejlepšího hraběcího vojáka zarmoutit, ale s tím děvčetem se opravdu nic nedalo dělat. Tolik se snažila nevidět její prohřešky! Hlavně kvůli němu, aby on u nich zůstal a zavázal se k dalším rokům služby. Vždyť takový chrabrý a schopný muž by si mohl směle pomyslet i na urozenou dívku. Král by ho jistě povýšil nejmíň na barona!
František nevycházel z úžasu. Komtesinu krásu vždycky obdivoval, ale její přízeň patřila víc ke splněným snům, než k tomu, co se doopravdy stává. Dnes však nemohl komtesu poslechnout, ani kdyby mu slibovala všechny poklady světa.
Jen by mohl Adélku poslat pryč? Dal přece své slovo, že se o Adélku bude starat celý rok. Svěsil hlavu, omluvil se za sestru a slíbil, že do rána rozmyslí, co a jak. Komtesa myslela, že má vyhráno a zavolala si věrného sluhu, aby pro Adélku přichystala smrt někde cestou domů. Za kapitánem však přišel starý jednooký voják, který s ním bojoval v mnoha bitvách:
„Františku, jako přítel ti radím, nevěř naší komtese jediné slovo! Na mne její krása nepůsobí, dobře jsem si všímal, jak zle s tvojí sestřičkou zachází.“
Pověděl mu o tom, co zaslechli sloužící o cestě hraběte Maxmiliána a jak divná byla ta krádež šperků, při které nikdo nic doopravdy nehledal. Voják příteli poděkoval. Potom šel do vězení a žalářníka poslal pryč. Ten ještě na schodech slyšel, že kapitán vyčítá své sestře hrubý nevděk a zatepla o tom běžel povědět komtese. Jakmile však za žalářníkem zaklaply dveře, voják ztišil hlas:
„Princezno, teď hned utečeme. Netušil jsem, že vám hrozí nebezpečí od žárlivé komtesy! Pojďme rychle pryč!“
Princezna však zavrtěla hlavou. Chtěla něco říct, ukazovala na prstech, až voják pochopil.
„O mou službu se nestarejte. Pošlu svému hraběti zprávu, a kdyby mne dal hledat, ukryjeme se nebo časem seženu peníze, abych se z těch zbylých týdnů vyplatil. Teď už pojďte!“
Kapitánovi nikdo neodporuje. Ve stájích a u brány řekl, že veze Adélku domů a ještě jim stráže popřály šťastnou cestu.
Zato komtesa ráno řádila jako dračice! Ihned vyslala svého sluhu, aby po nich pátral a oba je zabil. Ten však uvážil, že ani plný váček zlata není dost za takovou zradu a koně stočil směrem ke královskému sídlu.
František s princeznou se brzy převlékli do vesnických šatů a skrývali, jak jen mohli. Nastávající zima je zastihla mezi uhlíři v hlubokých lesích, před jarem nějaký čas pomáhali ve mlýně. Ani nevěděli, kolik času už od jejich útěku uplynulo.
Jednoho dne František uslyšel křik. Mlynářka celá vyděšená plakala, že Adélka zmizela. Zadělávaly spolu na chleba – a najednou prý, jako když vítr děvče odvane! Františka hned napadlo, kdo v tom má prsty. Rozloučil se a ihned vydal na cestu k Čertovu vrchu. Říkalo se, že tam někde je brána do pekel. Postavil se na vrchol černé skály a rozkřikl:
„Pekelníku, takhle držíš slovo?! Vrať mi princeznu! Splnil jsem úkol a nikdy nezalitoval, že je se mnou!“
Pekelník se objevil a mávnul rukou:
„Přestaň mi tu křičet. Já slovo držím, ale ty nehledíš na čas. Tvoje princezna je už dávno vysvobozená a doma. Jdi a přesvědč se sám!“
František si spočítal měsíce a uznal, že byl příliš horkokrevný. Uklonil se a omluvil. Vládce pekla se usmál.
„S tebou je potíž, Františku, ty do žádné pastičky nevklouzneš. Ale snad by to ani nebylo ono, kdyby byl svět plný jenom hříšníků a my je sbírali jako borůvky. Díky sobectví starého krále a jeho dvořanů máme peklo docela plné a věř, sám jsem rád, žes moji zkoušku zvládl. Buď po zásluze šťastný!“
František poděkoval a ďábel zmizel v ohni a dýmu. Co teď? Přece jen se rozhodl na vlastní oči uvidět Adélku volnou a spokojenou mezi svými. Rozloučil se s lidmi ve mlýně a vydal na cestu. Už z dálky však viděl, že královské město zůstalo zahalené do smutku. Copak mu pekelník lhal?!
V hospodě Františkovi pověděli, že před týdnem zemřel král. Čerti si ho odnesli. Zároveň se jim přesně po roce na zámek vrátila princezna. Je ale smutná, pořád v kapli, černá jako město. Víc František neposlouchal. Hned běžel k zámku a přemýšlel, co dál. Proč je jeho Adélka ve smutku? Modlí se snad za duši svého otce krále? Ani neviděl, že mu všichni ustupují z cesty a zvědavě se za ním otáčejí.
Na zámku chvíli nevěděl, kudy se dát. Naštěstí zazněly varhany a hudba Františka dovedla až ke kapli. Všude planuly svíce a vonělo kadidlo. Kaple byla plná dvořanů, kteří se před Františkem rozestupovali. Udiveně pozoroval, že se mu klaní. Vpředu před oltářem, ve vyřezávané lavici, seděla princezna, zahalená závoji. František hned poznal svoji Adélku, přistoupil k ní a uklonil se:
„Ach, princezno, mrzí mne, že jsem vás neochránil do poslední chvíle. Rád udělám cokoliv, jen abych vás úplně osvobodil!“
Princezna zvedla závoj a sladce se na něj usmála:
„Milý Františku, od téhle chvíle mi již nic neschází. Vyslala jsem posly, aby hledali ten náš mlýn, k hraběti Maxmiliánovi jsem je vyslala také. Stýskalo se mi po tobě a zprávy stále žádné! Pověz, kam ses mi ztratil?“
Františka polilo horko a bodlo u srdce. Viděl, že ho má Adélka ráda. Jak by si ale on, obyčejný člověk, mohl myslet na samotnou princeznu? Měl by se rozloučit, jak se sluší, a jít:
„Přišel jsem se přesvědčit, že vám už nic nehrozí. Nyní se vrátím tam, kam patřím.“
Princezna si stoupla a dupla.
„Ty vůbec neslyšíš, co říkám! Ty hodláš utéct a nechat mne tu napospas tomu nejhoršímu, co znám?!“
Když František zůstal jako opařený a nechápavě koukal, usmála se a zašeptala, aby nikdo jiný neslyšel:
„Jen pomysli, zůstanu tady sama, smutná, opuštěná a uplakaná, to bys mi přál? Nakonec mi lidé vnutí nějaké princátko, které se oklepe strachy i při vrzání nábytku! Já vím, že na celém světě je jenom jeden muž, který bude tím pravým králem vedle mne. Nevěříš-li, zeptej se všech tady okolo.“
Obrátila se ke dvořanům.
„Povězte, chcete spravedlivého krále, který se i peklu postaví? Budete poslušní a věrní a pomůžete mu při nápravě škod, které nám přinesla válka a předchozí roky?“
Jásot Františka přesvědčil, ale nebyl by to spravedlivý a poctivý člověk, aby si nevzpomněl, jak od hraběte utekl. Ještě nevyrovnal své závazky. Princezna zahlédla stín v jeho pohledu a ihned uhodla.
„Vyřídit konec tvé služby bylo tím nejmenším, co jsem pro svého zachránce mohla udělat. Jsi už dávno volný a opravdu se nyní můžeš rozhodnout podle vlastní vůle!“
Když mohl a směl, udělal tak. Políbil princeznu Adelaidu tak vroucně, jak si už dávno přál a jásot dvořanů jako oheň přeskočil do města a dál.
Brzy byla veliká svatba a lid té země se dodnes vychloubá, jak spravedlivého a statečného panovníka tu kdysi měli. Dokázal i mezi sousedy sjednávat mír a každý, sebevíc urozený král, mu naslouchal s úctou. František a Adélka žili dlouho jako na růžovém obláčku, plném lásky a spokojenosti.
Bodejť by ne, když jim štěstí i samo peklo přálo!
