Za dezorientací v prostoru nemusí být jen demence, ale i slábnoucí zrak

S věkem slábnou oči, sluch a čich, mění se cit v prstech a ani chuť není, co bývala. Pojďme si povědět něco o tom, jaké si lidé vymysleli možnosti zlepšení stavu. Jak překonávají úskalí, která jim věk hází do cesty?

Oči máme dnes ošetřované dobře, pokud ovšem nejsou v rodině jediné brýle na čtení a nemusíte čekat, až je ten druhý odloží. V takové rodině se nepomýšlí ani na návštěvu lékaře, nové brýle nebo operaci šedého zákalu. Je dost možné, že se o takovéto možnosti neví nebo je člověku příliš vzdálená. Co už bych měl – měla chtít? Pro mne je toho škoda…

Věřte, že není. Zdejší čtenáři používají moderní techniku, umí si zvětšit písmo na monitoru – nebo jim ho zvětší šikovnější potomek. Velmi často potkávám rodiny, které jednoduše svým starším členům vylepší sledování televize tím, že pořídí velikou obrazovku.

Třebaže někdo naříká, že nevidí nic, má ono „nic“ mnoho podob.

Jen velice málo lidí může říci, že nepozná ani světlo a tmu, že nevidí barvy, obrysy obličeje. Kdo byl krátkozraký a zeslábly mu oči, jistě si vzpomene, že před nasazením nových brýlí poznal známé lidi podle pohybů, chůze, hlasu. To mohu dosvědčit i já sama. Když jsem chodívala naproti mamince třídou dlouhou přes tři sta metrů, často jsem vyběhla na poslední chvíli a věřte, že jsem moc dobře máminu postavu na tu dálku poznala. Včetně časů, kdy jsem stěží rozeznala vlaštovky od vrabčáků na drátech nad sebou. Byl to tehdy velmi zdravý výcvik, abych nedostala vynadáno, že nepomůžu s nákupem!

Člověk má při svých smyslech zabudované možnosti, jak postupně slábnoucí možnosti orgánu doplnit z jiných zdrojů, včetně paměti. To, že vám někdo neodpoví na pozdrav, neznamená tedy, že je bez zájmu – možná se pouze soustředil na to, aby trefil domů, aby rozeznal jiné detaily, než je postava, kterou v paměti zapsanou nemá. Usmějte se a pozdravte i s oslovením jménem, ono se to časem poddá.

Lidi děsí a omezuje, pokud nastanou výpadky náhlé. Stačí, když zmizí cit pro barvy, což se možná váže i k vysokému věku. Dešifrovala jsem totiž opakovaně jedno z těch „nic nevidím“ u devadesátnic. Poděkujme dnes paní ve věku 97 let, jejíž rodina se rozhodla, že babička jen tak nemůže sama z domu. Že prý bloudí. Řeknu vám, že takovou „demenci“, kdybych měla, navíc v takovém věku, snad se ještě radostí naučím hvízdat na prsty!

Paní totiž zůstala zaraženě stát před panelákem. Popsala mi po půl roce velmi přesně, jak se cítila hloupě, že netrefí domů. Vždyť bydlí v modrém?! Naštěstí jí sousedka přesvědčila, že stojí u svého domu, nasměrovala a doprovodila až do výtahu, ona si připadala jako v cizím. Až v bytě uznala, že je doma, ale ještě chvíli to bylo divné. Až později si uvědomila, že ono divné znamená šedé. Na hodinku nebo dvě jí „vypadly“ barvy. Její panelák měl šedou barvu a paní si neuvědomila v tom leknutí, že divné barvy má všechno kolem, včetně parku. Jenže „bloudila“ a všichni se lekli, že stará paní ztrácí paměť jako jiní bloudivci.

Tehdy jsem poseděla s rodinou a klientkou déle, doptávala se víc, abych mohla některé sporné události rozebrat a dopídit se zdroje strachů.

Paní nakonec i tváře na metr rozezná, u dcer a jejich potomků, které vidí často, jen můj, sotva půl metru vzdálený, neviděla přesně. Až po půl hodině si byla jistější mými brýlemi a účesem. Paměť jí dokresluje, co nevidí. Snad se přestala bát, že by příště opět zabloudila, určitě se však znovu vydává na procházky, pro jistotu s doprovodem.

K přechodným potížím vidění může patřit minimum rozeznaného okolí v šeru, mlžné chuchvalce v zorném poli, mžitky, omezené vidění a další poruchy, které se člověku těžko popisují. Na jednom školení nám půjčili různě upravené brýle, abychom si vyzkoušeli, co lidi může trápit. Byly jsme velmi překvapené, kolik typů „nic nevidím“ může být. Několik z nás bylo dokonce vyděšených, že to či ono známe. Šlo o přechodné záležitosti ze stresu, jak mi později lékař vysvětlil – jenže pokud odhlédnu od oné mojí doby silně stresové, vyplývá mi, že přicházejí v životě každého z nás okamžiky, kdy se hojíme po silném citovém vypětí a stejně jako paměť může tedy zlobit i vidění. Potíže mohou přijít, odeznít – ale na vyděšení stačí.

Dostávám se k obtížnému čtení knih a časopisů. Pokud bývaly edice knih s větším písmem, zanikly pro malý zájem zákazníků. Já sama testovala na seniorech texty povídek a pohádek, okopírované z PC (volně přístupné, samozřejmě), vytištěné, zvětšené a ztučnělé. Zjistila jsem, že dochází k potížím se soustředěním tam, kde si lidé odvykli čtení. Oči se mohou rychleji unavit, písmenka se roztančí.

Pilní čtenáři si však přesto na upraveném formátu vychutnávali možnost číst jen tak, bez lupy nebo jiné pomůcky. Čtení je přece jenom velmi důležitý požitek u generací, kterým dávalo poučení, vzdělání a potěšení. Papír s písmenky mohou odložit, znovu se k němu vrátit.

Určitým předělem a pomocníkem ve čtení jsou časopisy se senzacemi a „senzacemi“, které kombinují velikost písma a barevnost, doplňují obrázky. Ty čtou lidé i při ubývající paměti a soustředění, kterým již dělají potíže i texty delší, než povídka.

Což ovšem neznamená, že pokud si chci smlsnout na těžké klasice a nejde mi to, nastupuje demence!

Doba je rychlá a mění i nejlepší čtenáře v potřebách jiného, rychlejšího nebo řekněme akčnějšího stylu. Jen si vzpomeňme, jakou senzací pro nás byly knihy, které psal Artur Hailey! Pamatujete? Penězoměnci, Letiště, Kola… Žádné dlouhé popisy, všechno šlo ráz na ráz.

Na drahou pomůcku můžete mít i příspěvek od státu, můžete si ji půjčit v Tyflocentru (v každém kraji je, leckde i ve více městech), vyzkoušet a třeba postupně střídat. Zmíněná služba umí poradit a věřte, že zlepšit si život stojí za to v každém věku!

Potížím se zrakem se věnují odborníci v mnoha oblastech života. Proto i mince mají rozdílné velikosti a tvary, můžete je rozeznat podle okrajů.

Bankovky mají různé nahmatatelné symboly. Doporučuji procvičovat alespoň mince.

Zlobí-li vás oči, je dobré na to myslet i doma. Stálé rozmístění nábytku, vědět, kolik kroků mám ke dveřím, k WC a koupelně… Stačí přece výpadek proudu. Pokud víte, jak daleko to máte k baterce, odpadne šátrání a klopýtání – nebo dokonce i zakopnutí a pád. Pokud žije rodina v panelácích, lze naučenou dispozici bytu využít i na návštěvě a netřeba se zavírat doma jen proto, že bych v noci nezvládl/a dojít na záchod. Starší člověk si oddychne, že má svůj klid, ale každé opuštění jeho čtyř stěn je oživením, které projasní mnohem více času, než trval samotný výlet kamkoliv jinam.

V domech se schody je vynikající pomůckou, kterou jsem již několikrát viděla, podsvícení madla a tím zviditelnění schodiště. Rozsvítit prudce světlo na chodbě není vždy nejpříjemnější, každý oslněně mžouráme, ale pokud máte osvícené jen schody, je to ideální. Prodávají se světýlka na baterky, která se zpočátku zaměřovala hodně na děti (jistě jste je někdy viděli ve výprodeji, hlavně kulaté s obrázky), ale šikovný kutil může vykuchat například levné svítilničky na LED diody a v pásu je přidělat na zeď. Třeba i s tím, že jako „schodišťák“ se mohou vypnout nahoře i dole nebo po chvilce samy zhasnou. Co jsem viděla, zatím kutily české ručičky, ale pokud by si někdo připevnil na zeď u schodiště výše zmíněná světýlka na baterie a rozsvěcoval je po jednom? Podle mne by také dobře sloužila.

Na slábnoucí zrak tedy můžeme vyzrát spoustou maličkostí a vychytávek. Problémy se totiž týkají stále většího počtu lidí a počítačová éra jejich řady stále rozšiřuje. Proč se tedy stahovat do ústraní a trávit čas jen tak, podřimováním a posedáváním, jen aby už nějaká ta hodina uplynula?

Prolenošit den je příjemné, když ho prolenošit chceme, ale pokud si myslíme, že musíme jen tak být, protože nejsme schopni nic moc dělat – ó, to je hodně mrzutý a otravný stav!

Pokud máme možnost výběru, užijeme si pohodlí vlastní volby. Pokud jsme tlačeni k jedinému způsobu trávení času, omezuje nás to. Nejen pocitově, směrem k rezignaci nebo nespokojenosti a mrzutosti, ale také tím, že se nám zužují možnosti dalších dnů.

Bez nových podnětů a zážitků se ve svém domě/bytě uzavíráme a stále méně se nám chce podnikat námahu s výpravou ven, za dveře. V tom je nejhorší záludnost rezignace – takto v zacyklení samoty a ticha stárne duše.

Reklama
SDÍLET