Čtěme vnoučatům nejen o Vánocích, třeba tu O Sněhové královně

Čas strávený s rodinou je ten nejcennější, pokud vám konec roku zpříjemňují nejen odrostlé děti, ale i vnoučata, nenechte je sedět u počítače a televizní pohádky vyměňte za ty čtené. Máte-li už většinu knížek projitou, pak jim přečtěte tu O Sněhové královně od Anny Šochové, která potěší jak malé, tak i velké.

O Sněhové královně. Anna Šochová

Kdysi dávno žila v tomhle kraji dívka, která se už v dětství naučila paličkovat převelice jemné a krásné krajky. Pod šikovnými prsty jí rozkvétaly nevídané květy a poletovali ptáčci. Stále si vymýšlela nové a nové vzory a dokázala z nitek stvořit obrázek čehokoliv, co si kdo přál.

Sotva vyrostla z dětských košilek, osiřela a odešla žít k bohaté kmotře. Ta ji stále držela u práce a z výdělku nedávala nic. Sama jedla pečínky a koláče, Barušce dávala jen chleba a trochu polévky. Že prý si Baruška v jejím velkém domě dobře žije a hodně toho sní. Tak zlou a lakotnou ženskou svět ještě neviděl.

Když se o Barušku začali zajímat chlapci na ženění a na dveře klepaly dohazovačky, lakota a zášť zatemnily kmotře rozum. Nechtěla se vzdát Barušky, která pro ni byla stejně cenná, jako slípka, snášející zlatá vejce. A nechtěla, aby z Baruščina umění byl živ ještě někdo jiný. To ať raději žádná Baruška není!

Byla tuhá zima, když náhle kmotru napadlo, jak Barušce uškodí. Nařídila děvčeti, aby večer vzalo saně, zajelo na kraj lesa a tam naložilo všechna připravená polena, která pacholek nestačil za světla odvézt na trh. A ještě ať navrch nasbírá dost roští, ať prý netáhne sáně poloprázdné.

Les byl hned za políčkem, zpátky mohly těžké sáňky jet samy, ale až v lese Baruška poznala, jak těžký úkol má. Mrzlo, až vzduch zvonil, polena byla těžká, roští zmrzlé a s ostrými větvičkami. Baruška si rozedřela prsty do krve, omrzla a vrátila se do domu na smrt unavená. Začala s ní lomcovat horečka a ani bába kořenářka nevěřila, že se dožije jara. Přesto se Baruška ještě před prvními sněženkami vzpamatovala. Když však usedla ke své milované práci a chtěla dokončit rozdělaný vzor, rozplakala. Omrzlé prsty ztratily cit, paličky vyklouzávaly, nitky se táhly různou silou, výsledek vypadal, jako kdyby se teprve učila. Baruška už tvořit krajky nemohla.

Hned bylo zle. Kmotra Barušku vyhnala z domu, že línou kůži zadarmo živit nebude. V kraji tehdy vládla chudoba, nikde cizí děvče nechtěli ani na výpomoc. Vždyť byla malá, bledá, na pohled slabounká a ruce ji vůbec neposlouchaly. Jen ji občas pozvali do domu, dali trochu horké polévky nebo nechali přespat na seně.

Tak putovala křížem krážem zemí, s každým závanem chladu ji bolely a pálily ruce, ale ještě větší bolest cítila na srdci. Neměla žádnou rodinu ani zastánce. Kdo ji dřív obdivoval, ten se nyní otáčel zády. Připadala si marná a zbytečná.

****

Přešlo jaro, Baruška víc a víc zůstávala po lesích, stranou od lidí, až nastala svatojanská noc. Vzduch voněl a světélkoval, na nebi zářily tisíce hvězd. Baruška už dávno zapomněla, kdy je který den, ale teď místo usínání seděla na pařízku a hleděla nahoru na nebe. Povzdychla si:

„Kdybych se tak mohla proměnit na nějakou vílu, kterou nic lidského netrápí!“

Od hvězd zazněl hlas, jako když zahraje na zlatou strunku:

„Znám tvou bolest, Baruško, a právě této noci ti smím pomoci. Roztáhni sukýnku, chyť do ní kouzelný prsten. Splní ti tři přání. Nasaď si ho a až budeš vědět, co si přát, otoč jím třikrát dokola.“

Baruška do potrhané sukýnky chytla tenký zlatý kroužek s bílým kamínkem. Zvedla hlavu, ale nikoho neviděla.

„Děkuju ti, paní, ale pověz, kdo jsi?“

„Dnes o půlnoci se stanu Měsíční královnou. Potom už by můj prstýnek nebyl kouzelný. Dobře si každé přání rozmysli, Baruško. Jistě najdeš své štěstí jako já.“

Vtom se nebe zatáhlo obrovským mrakem a strašlivě zahřmělo. Jako by ozvěna donesla vzdálený výkřik. Baruška se lekla. Nevykřikla to právě Měsíční nevěsta? I když se nebe zase vyčistilo a mrak zmizel kdesi za obzorem, tušila Baruška, že se stalo cosi zlého. A hned znala své první přání.

Třesoucíma se rukama vzala prstýnek a snažila se ho navléknout, zase byla tak nešikovná, že jí ukáplo několik nešťastných slziček. Konečně! Zavřela oči, otočila prstýnkem a chtěla být blízko své dobrodějky.

Když oči otevřela, stála mezi kamennými zdmi, v nějaké neútulné vlhké kobce, kde lezavě táhlo. Před sebou uviděla těžké okované dveře, zavřené těžkou závorou. Tu opatrně potichu nadzvedla a podařilo se jí dveře otevřít. Za nimi byla dlouhá chodba. Všude tma a nevlídno, ale najednou zpředu zazněl známý, zlatě zvonící hlas. Měsíční nevěsta tu však nebyla sama. Někdo jí hrozil a nutil Měsíční nevěstu, aby svolila ke svatbě s ním.

Baruška po špičkách přišla blíž ke konci chodby. Pozorně naslouchala, co se děje za dalšími dveřmi. Dozvěděla se, že je na hradě mocného čaroděje, který unesl sestru Slunečního krále těsně před její svatbou. Dobře věděl, že princezna sleduje osudy několika lidí dole na zemi a jenom čekal, zda někomu o svatojanské noci nedaruje kouzelný prstýnek, který ji dosud chránil.

Baruška se lekla. Takže pro své dobré srdce se princezna dostala do zajetí? To není spravedlivé. Ale jak přivolat pomoc? Užuž by se vydala za princezniným bratrem nebo ženichem, ale zaslechla, že by to bylo zbytečné. Žádný nebešťan dnes dolů na zem nesmí, a zítra prý již ani Sluneční král princeznu nenajde. Princezna však měla pro strach uděláno a o čaroděje nestála:

„Bratr mne najde. Jen co si rozpustím své zlaté vlasy, zableskne se jejich záře i v nejhlubším vězení. Jen co si pročísnu jediný pramen od kořínků ke konečkům, rozezpívá se každý vlásek zvonivou písničkou. Sluneční král najde i tebe a potrestá!“

Tím čaroděje rozzlobila. Přivolal všechny trny a bodláčí z okolních lesů, aby se propletly zlatými princezninými vlasy, zcuchaly je a trhaly, až ubohá princezna plakala bolestí.

„Tak, teď máš, cos chtěla. Nepročešeš své vlasy, nepřivoláš pomoc, ale stačí jediné slovo a ve chvíli, kdy se staneš mou paní, kouzlo i trápení pomine. Přijdu se na tebe podívat po východu slunce.“

Zmizel jako proužek páry. Baruška ještě chvíli vyčkala a potom otevřela dveře. Vstoupila potichu do místnosti a hned ji zaplavil soucit. Uprostřed bohatě zařízené komnaty seděla na sesli krásná dívka s obrovským chumáčem větviček, trní a zpopelavělých vlasů na hlavě. Po tvářích se jí koulely slzy a těžce vzdychala. Bála se sebeméně pohnout, aby ji trny znovu nezraňovaly do krve.

Baruška otočila prstýnkem, aby se princezně všechno zlé trní a bodláčí opatrně uvolnilo z vlasů. Skutečně, jemný vánek se kolem ubohé princezny zatočil a všechno z vlasů vypadalo na podlahu. Baruška totiž s sebou neměla ani malý hřebínek, aby princezně pomohla. Blížila se však půlnoc a Baruška dlouho nepřemýšlela, jaké by mělo být třetí přání. Šťastně užaslé děkující princezně prstýnek vrátila:

„Ještě není půlnoc, princezno, vraťte se na svatbu.“

„Vezmu tě s sebou, Baruško, chyť se mé ruky.“

Baruška poslechla. Sluneční princezna pohodila hlavou, její dlouhé zlaté vlasy zahalily obě jako plášť. Baruška cítila, jak letí vzhůru. Neviděla nic, dokud nestanuly u rozzářeného paláce. To už jim sám Sluneční král přicházel naproti. Byl rád, že se mu sestřička v pořádku vrací. Poslal pro Měsíčního prince, který stále na svém černomodrém koni projížděl nebem a hledal princeznu v povětří i na zemi.

V křišťálovém paláci se hned všichni seběhli a radovali z návratu krásné něvěsty. Princezna všem představila Barušku jako svou zachránkyni. Ačkoliv byla obyčejným člověkem, směla zůstat na slavnost svatby a korunovace Měsíčního krále a královny.  Z obyčejného sirotka se v nádherných šatech stala princezna. Skoro tak krásná, jako zdejší nebešťané. Stalo se ještě víc: Sluneční král dívce dýchl do dlaní, aby už nikdy necítila bolest a do prstů se Barušce vrátila dřívější obratnost.

Bratr ženicha, bledý Král mrazů, se Barušky dotkl svým žezlem. Od té chvíle byla v bezpečí před sebekrutější zimou, už nikdy nenachladne ani neomrzne. Barušku překvapilo, že vládce zimního času, o kterém všichni myslí, jak je krutý a zlý, je ve skutečnosti laskavý, i když se dokáže usmívat jen jiskřivýma černýma očima. Jeho tvář zůstávala chladná a nepohnutá.

Baruška ráno po svatbě poprosila Sluneční královnu o pomoc, aby všem mohla projevit své díky. Připravila si stojánek a podušku herduli, vycpanou pilinami. Nachystala zlaté a stříbrné nitky, namotala je na paličky, předkreslila si vzor. Měla tu i dostatek špendlíků s perlovými hlavičkami a jak se pustila do splétání nitek, práce jí pod prsty skoro zpívala. Baruška utkala oběma královnám nádherné pásy z krajkových květin a všem třem králům krajkové lemy na široké límce.

Všichni žasli nad nevídaným dílem a Král mrazu požádal Barušku, jestli smí její práci přihlížet. To bylo veliké vyznamenání, protože Mrazivec mezi nebešťany platil za znalce a milovníka všech druhů umění. Nešetřil uznáním, když ani on nestačil sledovat Baruščiny hbité prsty.

„Jsi pozemská dívka, ale čaruješ jako jedna z nás. Možná by ses neměla vracet dolů…“

Baruška s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Vznešený pane, chtěla bych dál lidem dávat radost. Život je někdy dost těžký a hezké věci přinášejí potěšení i těm, kdo se jenom dívají.“

„Jsi moudrá, ale nevěřím, že mezi lidmi najdeš své štěstí. Ano, jsi pouhým člověkem, ale snad by nám věčný Čas uměl poradit. Vím, že ti tvé umění zatím štěstí nepřineslo.“

Baruška poděkovala, avšak znovu zavrtěla hlavou a odmítla.

„Jsi laskavý, králi, ale já věřím, že radost, kterou do krajek vkládám, se ze světa neztrácí. Lidem se rozzáří oči a jsou určitě alespoň chvilku bohatší, než předtím. Díky nim jsem zase šťastnější já.“

Nemohla povědět králi všechno, co cítila. Věděla, že její místo je opravdu dole, mezi lidmi. Snad už nikdo nebude tak zlý, jako její kmotra. Král mrazu se jí sice líbil a jeho palác jí vůbec nepřipadal studený a smutný, jenže dokázala by zůstat mezi stále šťastnými nebešťany? I kdyby ji nějaké kouzlo mohlo proměnit a víckrát by nepocítila lidský smutek, radši chtěla zůstat taková, jaká je.

Když nastal čas odejít, dostala Baruška pro život mezi lidmi několik přaden stříbrných a zlatých nitky. Sluneční král dívce nabídl, že ji nechá zavést ve svém kočáru k branám hlavního města země, kde se právě chystala veliká slavnost na císařském dvoře. Nikdo nic neuvidí, kouzelný kočár zmizí a ona bude vypadat jako obyčejná pocestná.

Tak se i stalo. Baruška vstoupila do města jenom s uzlíkem darů a ve svých obyčejných šatech, ale když se posadila na kostelní schody a začala paličkovat úzkou kraječku, hned se objevil kupec, který jí nabídl nocleh a jídlo ve svém domě, jen když tu krásu prodá jemu.

Do tří dnů se o Barušce dozvěděl sám císař a pozval ji do paláce.  Brzy mladá krajkářka žila jako v ráji, obdivovaná a chválená všemi dvořany a významnými lidmi. Přesto na nebeskou říši nikdy nezapomněla.

Vzpomínala na všechny, ale nejvíc na Mrazivce. Jednou jí pod prsty sama vykvetla krajková tvář vzdáleného krále. Ozdobila ji nejkrásnějšími ledovými květy, jaké si uměla představit, a když byl obrázek hotový, upevnila ho do rámečku, jako kdyby byl vymalovaný štětcem. Alespoň vzpomínka mi zůstane, když jsme si tak vzdálení, pomyslela si.

Netušila, že její upřímná hezká tvářička, vymalovaná nejtenčím ledovým štětcem, podobně těšívá Krále mrazu v nejkrásnější komnatě jeho paláce. Nesměl se ucházet o lidskou dívku, leda že by sama chtěla vstoupit do jeho paláce jako nevěsta. Ale jak by po něčem takovém mohla zatoužit pozemšťanka, když dívky z nebeské říše Mrazivce odmítaly? Celé věky se proto dalším osamělým vládcem zim stával mladší bratr Slunečního nebo Měsíčního krále, někdy ho dokonce musel určit los.

****

Tak míjely týdny a měsíce, blížila se zima. Tehdy císař pozval na svůj dvůr slavného hvězdopravce, aby se od něj naučil číst ve hvězdách. Ten muž brzy zjistil, jak moc si císař Baruščiných krajek považuje a že ji doslova zahrnuje zlatem. Baruška peníze nepočítala, sypala je do truhlice. Když potkala nějakého chudáka, dala mu ze svých zlaťáků podle potřeby.

Stínem toho, co se daří, je závist. Hloupá, nemyslící, ale ničivá jako plíseň. Když potká strach lidí před něčím, čemu moc nerozumějí, stane se ze stínu krutým přízrakem. Hvězdopravec chtěl víc zlata, pomlouval ji a stále přemýšlel, jak Barušce uškodit. Brzy se špitalo po zámku i po městě, že Baruščino umění není samo sebou, že ji navštěvuje čert a po nocích místo ní paličkuje. Že Baruška čaruje a kdo její krajky nosí, jako bez rozumu musí plnit každé její přání.

Pomluvy se snadno uchytily, protože špatným a divným věcem lidé rádi naslouchají a leckdo si také závistivě pomyslel, že pro obyčejnou krajkářku je tolik císařských poct a chvály zbytečných. Všichni rádi uvěřili, že jsou v tom kouzla a ještě navíc ta nejhorší možná. Čarodějnice patří před soud!

Tak se stalo, že císař poslechl své rádce a uznal, že s nevídanými krajkami není všechno jen tak, samo sebou. Dal sice Barušku vsadit do vězení, ale se všemi jejími nitkami a paličkami a přikázal jí pokračovat v práci. Kdyby byla přece jenom nevinná, nechtěl se připravit ani o kousek o její práce. A kdyby se nějaká kouzla ukázala? Císař se už předem rozhodl Barušku držet pod zámkem a nechat ji, aby svým dílem vykoupila další a další dny svého života. Ona může být ráda, že ji nechá žít, on bude mít nejlepší krajky na světě.

Jenže ani hvězdopravec nebyl hloupý. Bál se, že kdyby císař časem poznal, že Barušku jenom pomluvil, podobně by do vězení zavřel i jeho. Možná také jeho služeb by chtěl užívat, aniž by ho kdy pustil na svobodu nebo mu zaplatil. Proto Barušku pomlouvat nepřestal a také se hned vydal slídit do Baruščina obydlí. Dovolili mu to, protože se všichni strážní sami dovnitř báli. Co kdyby uměla kouzlit? Každá čarodějnice má svoje věci očarované.

Hvězdopravec byl zklamaný, protože světnička byla zařízená skromně a byla mnohem menší, než komnata, kterou dal císař přidělit jemu. Truhla se zlatem stála nezamčená pod oknem, jako by o to množství peněz Baruška vůbec neměla strach. Hvězdopravec si pomyslel: Škoda zlata pro nějakého mizeru, který si vzpomene, že by tu mohl hledat poklad. Vzal si radši všechno sám, postupně vše odnesl. Strážím tvrdil, že se v komůrce dusí a musí vždy na čerstvý vzduch.

Přesto nezapomněl hledat, co by mohlo Barušce uškodit. Dlouho si nevšímal portrétu  Mrazivce, ale potom ho napadlo, co a jak provede. Vzal tajně v kuchyni trochu husí krve, krajku do ní namočil. Když uschla, vrátil ji do světničky. Potom zavolal stráže a předstíral, že právě obraz objevil a že se lekl, protože na něm poznal samotného vládce pekel. To bylo pozdvižení! Ke všemu právě tehdy do města přijel jakýsi cizí učenec, který prohlásil, že on každou čarodějnici přinutí k přiznání.

Císař nechtěl, aby se mu lidé vzbouřili. Svolal všechny své dvořany do velikého sálu a Barušku dal přivést v poutech.  Poručil, aby přede všemi pověděla podrobně, odkud pochází, kdo ji naučil paličkovat a jak se dostala do města. Baruška neuměla lhát, po pravdě vyprávěla o daru Sluneční princezny a o nebeské říši, ale dobře věděla, že jí nikdo neuvěří. Když skončila s vyprávěním, Hvězdopravec s učencem se začali hlasitě smát. Po nich všichni, co tu byli. Baruška nevěděla, co dělat. Učenec vykřikl:

„Ukažte čarodějnici obraz vládce pekel!“

Baruška se lekla, protože hned poznala jeho hlas. Byl to čaroděj, který tehdy unesl princeznu! Věděla, že je ještě hůř, než předtím myslela. Už přijala pomyšlení, že stráví život ve vězení, ale teď jí hrozila smrt. Sama teď před čarodějem přiznala, že mu překazila plány. Ten nebude mít slitování! Však se na ni vítězně díval a hrozil.

Nejvíc Barušku bolelo, že zničili její obrázek. Požádala, aby jí ho podali. Naposledy pohladila portrét Mrazivce, ve kterém teď všichni chtěli vidět to nejhorší zlo. Pomyslela si, že už ani samotní nebešťané by její nevinu nedokázali obhájit, a loučila se se životem.

„Sbohem, můj milý. Škoda, že už neuvidím alespoň tvé krásné malby na oknech! Osud mi nedopřál, abych směla žít blízko tebe…“

„A chtěla bys, Baruško?“

Ve velkém sále to zašumělo. Vedle Barušky stál sám Král mrazu. Baruška rázem zapomněla na všechny útrapy. Přikývla a chtěla ho obejmout, ale ještě měla na rukou těžká pouta. Mrazivec se jich dotkl, železo puklo a okovy spadly. Od nich se mráz mžikem plazil dál. Zlý čaroděj se otočil k útěku, ale rázem zmrzl. Od něj se po podlaze a stěnách šířily celým sálem mrazivé květy. Dvořané by také rádi utekli, ale nikdo se ani nepohnul z místa, všichni přimrzli k podlaze.

Vládce všech zim objal Barušku a přísně se obořil na císaře, choulícího se na trůně:

„Jak sis mohl dovolit pochybovat o darech nebešťanů?  Cožpak laskavé srdce Barušky není samo o sobě důkazem, že si je zasloužila? Co vám vadilo na kráse, kterou vám pro radost tvořila? Neumíte si krásy vážit, když se mezi vámi zrodí a z dobrého srdce se nabízí. Všechno přepočítáváte na zlato a potom vás oslepuje závist. Za trest buďte slepými doopravdy!“

Ozvalo se úpění a nářek. Lidé stále ještě nemohli z místa, sahali si poslepu na oči a tváře, snažili se nahmatat pomoc v okolí. Baruška se vylekala, nechtěla se mstít. Hned jí bylo všech líto, rázem zapomněla, jak se jí posmívali. Poprosila Krále mrazu o milost pro všechny.

„Slyšíte, hlupáci? Potřebujete ještě nějaký důkaz toho, jak laskavou bytost jste zradili?! Pamatujte si navěky tuto chvíli. Slepé vás ponechám, protože si nezasloužíte zahlédnout ani odlesk slavností v mém paláci. Ale jako dar své milé nevěstě vám všem vrátím zrak i svobodu za svítání. Až můj bratr, Sluneční král, propustí do paláce první sluneční paprsek, odemkne vaše oči.“

Mrazivec potom Barušku dlouze políbil. Byl to polibek tak vroucí a plný lásky, že pozemskou krajkářku proměnil v nebeskou bytost, v krásnou paní ve třpytivých ledových svatebních šatech. Nikdo ji ale nemohl vidět. Nikdo ani neuslyšel, jak odtud zmizeli, protože všichni trpce naříkali nad svým trestem. Plakali a prosili o odpuštění, přivolávali úsvit, ale čas míjel podle svého.

****

Když slunce ráno odemklo všem oči, když dvořané dokázali udělat první kroky, bylo už všude venku bílo. Z nebe padaly tisíce velikých vloček a lidé v paláci, ve městě i po celé zemi užasli: V každé té vločce rozeznali obraz dívky a mladého muže, nevěsty a ženicha. Jenom dvořané však poznali, čí portréty se na ně sypou z nebeské svatby.

Císař chtěl na všechno, co se stalo, rychle zapomenout. Přísně všem zakázal o Barušce, krajkách a o Králi mrazu mluvit. Jenže v jeho hlavní síni, přímo pod trůnem, pořád ještě stál zmrzlý čaroděj. Ať dělali, co chtěli, nikdo s ním nepohnul. Naopak, pokaždé na něm přibylo ledu. Císař nařídil ledovou sochu zakrýt plátnem a hvězdopravec měl vymyslet, jak tu divnou věc odstranit.

Ten ale nevymyslel nic. Císař ho nakonec vyhnal a radši se odstěhoval do jiného města své veliké říše. S ním odešli všichni dvořané a jejich služebnictvo. Zpustl palác a jeho zahrady, začalo pustnout i město. Lidé si začali říkat, že je město prokleté a radši se stěhovali jinam. Skončila zima, přešlo jaro, nastala další Svatojánská noc. Tehdy se o půlnoci ledová socha rozpadla na tisíc střepů, které se rychle rozpustily a dočista vypařily. Jenže vladař se sem ani tehdy nevrátil.

Teprve po mnoha letech do zámku vstoupil jeho vnuk a znovu ho dal opravit. Nikdo mu neuměl vysvětlit, proč jeho děd na toto místo kdysi zanevřel. Na Baruščin příběh už lidé dávno zapomněli. Právě tak, jak si císař přál. Nechtěl si víckrát připomenout, jak moc se za své chování musel stydět.

Jenže nějaké střípky vzpomínek přece jenom na světě zůstaly: Jakmile začne sněžit, lidé chytají vločky do dlaní a prohlížejí si je. Jsou zvědaví, jaké nové vzory pro ně vymyslela Sněhová královna tentokrát. Často se přou, zda jsou krásnější mrazivé květy, malované Mrazivcem,  nebo tyto drobné kraječky.

Každá vločka je jiná, žádná se neopakuje. Jejich vzácnost je stejně nenápadná jako mnoho zázračných věcí, které během života míjíme bez povšimnutí. Pročpak ta příroda takhle plýtvá, diví se mnozí.

My ale víme, že jsou to Baruščiny pozdravy lidem, které nepřestala mít ráda. Zasypává nás svými dary, protože stále věří v radost všech, kteří se umějí dívat.

Reklama