Hilda dřepěla vzadu u plotu a předstírala, že seká srpem trávu. Ve skutečnosti se plížila mezi rybízovými keři kolem plotu, aby si mohla prohlédnout mladou ženu, která zdědila sousední stavení. Doufala, že v ní pozná Agátu, Helmutovu dceru. Nikdo z Darkovic neměl tušení, komu Tonek Kotlář odkázal dům. Už dlouho se vědělo, že mu moc času tady nezbývá. Měl rakovinu. Všichni si mysleli, že když Tonek umírá bez dědice, připadne dům obci. Už za jeho života se našli dobráci, co obcházeli zastupitele a snažili se připravit si cestu pro výhodnou koupi. Pak se ale ukázalo, že Tonek sepsal závěť a dům komusi odkázal.
Po Tonkově smrti byl dům dlouho zavřený. Asi před měsícem, bylo ještě únorové bláto a čvachtanice, přijelo pěkné auto a v něm muž a žena. Chvíli pobyli, všechno prohlédli a zase byli pryč. Hilda je sledovala kuchyňským oknem dobře schovaná za záclonou. Dnes žena přijela znovu. Sama. Hilda ji viděla přicházet a odemykat velká kovová vrata. Teď dřepěla za plotem schovaná mezi keři a napínala zrak do sousední zahrady. Studovala ženskou postavu pohybující se po sousedním pozemku. Zdálo se, že žena je tak asi čtyřicetiletá, tmavovlasá a štíhlá. Věk by souhlasil, postava a vlasy mohly být po Helmutovi.
Hilda se zarazila. Na okamžik jí bylo zase šestnáct. V sadu za plotem paní Agnes češe jablka a Hilda, tak jako dnes, dřepí za plotem a touží zahlédnout Helmuta. Nevídala ho často a věděla, že patří bohu, přesto se do něj zamilovala. Jeho tmavé oči, úsměv a zdvořilost ji odzbrojovaly. Netoužila po ničem víc, než po jeho dotyku. Spalovala ji vášeň, ale stále se modlila za odpuštění hříchu, který považovala za smrtelný. Modlila se sama, v ústraní, protože neměla odvahu vyzpovídat se faráři v kostele. Bála se jeho hněvu a připadalo jí, že by ani on tíhu jejího hříchu neunesl a tajemství by muselo ven. Když se pak dozvěděla, že Helmut opustil seminář, zajásala. Doufala, že mu padne do oka a že si ji vezme. Bydlela by s Helmutem doma a ke tchyni by to měli jen přes plot, děti by jim ohlídala a oni by se zase postarali o její stáří. Tak si to vysnila. Jenže Helmut se už doma skoro neukázal. Jeho sestra Elizabeth se vdala, paní Agnes stárla. Elizabethin manžel vedl stavení i polnosti zu grunt. Domu se začalo držet neštěstí. Helmut si vzal za ženu Pražačku a zřekl se rodiny. Manžel Elizabeth byl něrobiš a Elizabeth si, od té doby co jí umřela holčička, ráda přihnula. Paní Agnes sedávala pod starou hrušní na dvoře a hleděla kamsi před sebe. Hilda se častokrát sama sebe ptala, jestli by všechno takhle dopadlo, kdyby si Helmut vzal ji. Byla pevně přesvědčena o tom, že ne. Všechno by vypadalo úplně jinak. Nenechala by zpustnout zahradu ani stavení, její děti by je oživily svým křikem, na dvoře slepice, husy, v chlívku prase. Tak tomu bylo v jejím domě. Vdala se brzy po tom, co se dozvěděla o Helmutově svatbě. Přestože se nevdala z velké lásky, je její život radostný a rozumný. Manžel, děti, práce v místním družstvu, dům, zahrada, pole. Život utekl jako voda. Děti měla odrostlé, dcera vdaná, syn ženatý, dali jí pět vnuků. A tak to má být.
Žena, kterou pozorovala, zmizela v domě. Hilda vylezla z křoví, sebrala ze země srp a proutěný koš. Byl čas začít vařit oběd. Vydala se do kuchyně. Sotva však vytáhla první hrnec z kredence, zahlédla ženu od vedle, jak vychází z vrátek. Neměla s sebou než prázdnou igelitovou tašku a peněženku. Hildě svitlo, že jde do obchodu a že za chvíli se bude vracet. Vaření počká. Hilda vyšla z domu, na zápraží znovu vzala do ruky srp a koš a vydala se na zahradu. Tentokrát k přední brance, aby jí žena neunikla. Nečekala dlouho a žena se opravdu vracela. Igelitová taška už obsahovala nákup. Žena šla pomalu a rozhlížela se po okolí. Hilda skloněná k zemi zahlédla latěmi v plotě její obličej. Každá další otázka byla zbytečná. Kolem jejího plotu kráčela Helmutova dcera. Hilda vždy stála pevně nohama na zemi. Teď se s ní ale půda zachvěla. Zatočila se jí hlava a cosi kolem žaludku se jí sevřelo. Helmut i paní Agnes znovu ožili. Ještě před chvílí byla Hilda zvědavá a toužila mluvit s neznámou ženou. Teď cítila bezhlavý zmatek. Jako by znovu potkala Helmuta, jako by znovu před ním ztratila řeč. Na zlomek sekundy zatoužila po jeho dotyku, jako by natahovala ruku k jeho dceři a zaprosila o pohlazení.
„ Dobrý den,“ pozdravila ji žena.
„ Dobrý,“ zamumlala Hilda.
Žena kráčela dál. Hilda polkla a znovu stála pevně na zemi. Žena zmizela za velkými kovovými vraty. Hilda sebrala srp a koš, narovnala se a vrátila se do kuchyně. Když zakrojila nůž do hlávky zelí, uvědomila si, že k ženě ze sousedství cítí lásku. Jako by to byla její dcera. Pohlédla na kříž na zdi. Rychle se pokřižovala a zakrojila znovu nůž do zelí. Ostrá vůně jí rozšířila chřípí. Je nejvyšší čas postavit zelí na plotnu.
Povídka Evy Tvrdé
