Rodinné tajemství X.

Zdeno chtěl zase být u porodu. Upřímně, nebyla jsem moc nadšená, zvláště po té jeho mozkové příhodě, přeci jen porod je pro tatínka vždy něčím dost duševně stresujícím. Ale zase jsem mu nechtěla upřít ten zážitek.

Tak snad to dobře dopadne, každou myšlenkou jsem se tak utěšovala. Když už se blížil termín, dohodla jsem s Mirkem, že u nás bude spávat, protože to bude vše komplikované. Já pojedu do porodnice s Mirkem, Zdeno s námi a musíme vzít i Leušku, kterou v nemocnici bude Mirek hlídat. Zdeno ještě dlouho nemohl řídit auto a nebyl nikdo, kdo by ji pohlídal. Jak jsme to naplánovali, tak asi za týden mi začalo být nad ránem zle. Přihlásily se porodní bolesti. Lehce jsem vzbudila Zdena. Zdeno, řekla jsem a lehce jsem ho pohladila po tváři a políbila. On si v tom polospánku myslel, že se chci milovat, protože tak  to u nás velmi často oboustranně chodilo. Budeme se něžnit a milovat, Haninko? Řekl v polospánku. Kdepak Zdeno, to necháme na jindy, začínám rodit a budeme muset jet. Rázem byl vzhůru a v okamžení byl oblečen. Vzbudila jsem Mirka. Věci jsem měla sbalené, Zdeno dal do sedačky Leu a už jsme frčeli. Přijeli jsme do porodnice a za hodinu se nám narodil Jakoubek. Jeho jméno vybral zase Zdeno a mně se moc líbilo. Zdeno byl zcela duševně vyčerpaný, měla jsem o něj hrozný strach, ale při porodu byl velmi statečný, pomáhal mi, byl se mnou a to byla pro mě velká podpora. Potom seděl na chodbě jako hromádka neštěstí. Mirek ho utěšoval, ať se raduje, že má syna a on bratra. Bylo to tak zamotané. Zdeno je dědeček a táta najednou. Toto tajemství však někde hodně v hloubi skrývala mysl nás obou a odešlo s námi do hrobu.  Jde nám jen o blaho našich dětí a každá rodina má svá tajemství. Jsem rád Hanino, že jste s Jakoubkem v pořádku. Moc ti za něj děkuji, v mém pokročilém věku mám tedy ještě jednoho syna a krásnou dcerušku. Nemohu ani vyjádřit, jak moc jsem šťasten.

Doma se pak Zdeno a Mirek museli postarat o Leu než jsem se vrátila s Jakoubkem domů. Obstáli na jedničku. I když málem zavařili mobily. Chápu, na rodičovské povinnosti nebyli moc stavění a tak, když něco nevěděli, a že toho zrovna nebylo málo, jeden nebo druhý volali. Byla jsem jak telefonní ústředna. Za tři dny nás pustili domů a zajisté doma mně kromě Leušky a Zdena zase čekal dárek v podobě krásných klenotů. Zdeno měl vkus a tak zase vybral to, co se mi moc líbilo. Naše Leuška se pořád chodila do kolébky dívat na Jakoubka a jak žvatlala a poslouchala nás, jak mu říkáme Kubíčku, hladila mu ručičku a říkala: tam  Kubi a ukazovala na Kubíčka. Nebo přišla za mnou do kuchyně, vzala mně za ruku a šly jsme ke kolébce a ukazovala na Kubu a říkala: Kubi hajá. Bylo to dojemné, Zdeno pookřával každý den, fotili jsme, užívali jsme si krásy života s našimi dětmi.

Hanino, tak jak naplánujeme svatbu? Už máme druhé dítko a svatba nikde. Chceš mně ještě? Zeptal se mně Zdeno s trpkým úsměvem na rtech. Nerozmyslela sis to po té nemoci? To víš, pajdám a už budu, ústa zkřivená, no nic moc ke koukání pro takovou krásnou maminku. Ptám se již asi po třetí a pořád se nějak svatba odkládá. Zdeno, tohle už nikdy nechci slyšet, zvýšila jsem hlas, až se Zdeno podivil. Nikdy jsem s ním tímto tónem nemluvila. Myslíš, že když mám s tebou dvě děti, že tě nebudu chtít? Že bych měla to srdce děti připravit o tak báječného tátu a sebe o životní lásku, kterou z celého srdce miluji?  Tyto myšlenky jsem vyslovila tak důrazně, že Zdeno stál proti mně a byl naprosto konsternován.

To víš, že jsem si to nerozmyslela, že chci být krásná nevěsta v bílých, nádherných šatech a stát po tvém boku, zmírnila jsem tón hlasu, ale vždy se do toho něco připletlo. A tak tedy po druhém dítku byla svatba, v malém, venkovském kostelíku, který byl nádherný, v něm byl pokřtěn můj Zdeno a obě naše děti. Byla jen malá, rodinná. My, naše děti, Mirek s přítelkyní a svědci. Samozřejmě moji rodiče. No a jak se rozkřikne na vsi, že v kostele bude svatba, a hlavně koho,byl kostelík obsazen do posledního místečka.Zdeno chtěl, abych si vybrala svatební šaty z jednoho francouzského katalogu, který přinesl. Jedny z něj mně doslova okouzlily. Byly úžasné, kombinované s krajkou a spolu se šperky, které jsem od Zdena dostala za Leu jsem v nich vypadala opravdu jako princezna. Zdeno mi je nechal dovézt. Ani jsem nepídila, jak byly drahé, ale podle vzhledu asi neskutečně.

K oltáři jsme šli spolu se Zdenem ruku v ruce, Zdeno však ještě o holi. Bylo to moje přání, aby Zdeno věděl, že jsem a budu mu oporou po celý život, že se za něj nestydím, že jeho zdravotní stav je takový, jaký je a bohužel pro něj, nebude lepší. Ale zůstal tu pro mě a pro naše děti a to je hlavní. Byl dojat mým zdůvodněním i farář toto gesto milující a chápající manželky velice ocenil. Slíbili jsme si nejen věrnost, ale že budeme při sobě stát v dobrém i zlém, což jsme si do této chvíle již několikrát zkusili a obstáli jsme bez ztráty květinky, jak se říká. Zdeno vybral nádherné prstýnky, on měl silnější, já slabší a na mém za to byly tři diamanty, které měly představovat Leu, Jakuba a Zdena. Byly to opravdové skvosty a jistě i velmi drahé. Zdeno měl vkus na šperky a na oblečení. Šperků jsem za celý život s ním dostala dost a dost. První manželské políbení bylo oboustranně vroucí a bylo jich několik. Líbali jsme se a hladili po tvářích, oči se nám lesky slzami. Slzeli i naši nejbližší.

Všichni věděli, že jsme zamilovaní, že jsme si oporou, že náš vztah není založen na penězích, kterých Zdeno za svůj dosavadní život vydělal tolik, že je za náš společný život ani nemůžeme utratit.  Po veselce jsme se sešli v jednom malém penzionu, kde byla rezervace jen pro nás a tam jsme seděli než naše dítka začala usínat. Svatební noc lehce a nesmlouvavě  plynula, já pobíhala mezi Leuškou, která nějak kašlala a neklidně spinkala a kojením našeho Jakoubka. Zdeno v pokročilém nočním čase říkal s úsměvem na rtech: myslíš, že se vůbec ještě pomilujeme, abychom dostáli svatební noci? Dotkla jsem se prstíky jeho rtů, tiše a láskyplně jsem špitla: už nic neříkej a miluj mně tak, jak to nejlépe umíš jen ty. A tak se i stalo. Oba nás láska vynesla někam do nebeských výšin, kde nám oběma společně bylo moc krásně při našem prvním manželském milování.

Děti, jako kdyby tušily, že maminka s tatínkem nutně potřebují čas lásky, byly asi dvě hodiny zcela ztichlé. Snad celý život jsme na naši svatební noc vzpomínali a moc jsme se při tom usmívali. Zkrátka, když se dva milují, je svatebních nocí během života nespočet…

Konec desáté části romantické povídky na pokračování od autorky Hany Novákové.

Pokračování povídky vyjde příští neděli.

Reklama