Irán, Isfahán a islám. 3 I, která společně tvoří vrcholy trojúhelníku, v němž se odehrává tento detektivní román. Hlavní postavou je… Těžko říci kdo. Snad Mona, sebevědomá lékařka, která ani v zemi bez svobody tu svou vnitřní sbobodu neztrácí? Nebo Narek, mladý francouzský novinář íránského původu? Nebo by jí mohla být Šádí mladá hudebnice závislá na heroinu?
Postav, podezřelých a vypravěčů tohoto příběhu je mnoho. Hlavním tématem je kromě pátrání po vrahovi dvou zavražděných žen, kterými jsou mladá studentka a úspěšná zpěvačka Roxana, která se na chvíli vrací do země z emigrace v USA, střet svobody se všudypřítomnou totalitou, která v Isfahánu panuje.
Autorkou románu Poslední píseň z Isfahánu je spisovatelka Naïri Nahápétianová, která se narodila v Iránu, ale odešla ze země z politických důvodů. Nyní žije ve Francii. Svou profesi – novinařinu nezapře ani ve jmenovaném románu, který je psaný formou rychlých sledů scén a střídavého přecházení od jedné postavy ke druhé, což se opakuje několikrát i v rámci jedné kapitoly. Dodává to románu rychlé tempo, ale zároveň to místy znesnadňuje orientaci mezi propletenci postav. Toto spletité klubko je o to více zamotané tím, že se zde prolíná současnost se vzpomínkami na epizodní události doby dávno minulé.
Tíživá atmosféra nesvobody spolu a s duchem společnosti založené na tradičních hodnotách islámů a touhou po svobodném životě tvoří neopakovatelný mix, na jehož pozadí se rozvíjí pátrání po „tulipánovém vrahovi“. Prostřednictvím vzpomínek některých postav jsme svědky toho, jak politická situace ovlivnila a ovlivňuje každodenní život ve městě a také toho, jaký má toto tíživé politické ovzduší vliv na charaktery lidí. Všudypřítomné oko velkého bratra v podobě tajné policie a cenzurních orgánů vytváří ve čtenářových představách podobnou paranoiu, jakou pociťují lidé v takto ovládaných společnostech.
V detektivce vždy přirozeně vyvstává otázka: Kdo je vrahem? Jsem přesvědčena, že až do samého závěru nebude tušit odpověď. I když Vás pátrání po tulipánovém vrahovi nechá napjatými, za mnohem větší devízu tohoto románu považuji to, že nás seznamuje s málo známým prostředím a že je i připomínkou toho, jak pokřivený je život, který nemůže být prožit ve svobodném prostředí. Přes prostorovou a kulturní odlehlost bude nám Čechům prostředí Isfahánu něčím až příliš bolestně známé. Budete cítit souznění s postavami, které vlivem vládnoucího režimu musí vystupovat jinak doma a jinak venku, budete svědky toho, že i země zmítaná zákazy a příkazy politickými i náboženskými v sobě skrývá poklad v podobě vnitřně svobodných lidí.
Knihu vydalo nakladatelství Host.
„Mona vzpomínala na všechny vrahy, s nimiž se potkala během dlouhého období teroru, který zavládl po revoluci. V ústředním vězení v Isfahánu, kde byla několik měsíců zavřená, si jeden muž, jehož jméno si nikdy nedozvěděla, nechával říkat nepřítel radosti: „Myslíš, že to vydržíš?“ vyptával se žen, který vyslýchal. „Co Ti pomáhá večer usnout, když slyšíš bolest a křik svých kamarádek? Poezie, vzpomínky na tvoje přátele, na tvou rodinu, na tajnou lásku, kterou jsi poznala před touhle noční můrou? Tak si pamatuj, že po tom, co v téhle místnosti zažiješ, ti už nic z toho útěchu nepřinese.“
