Od jara jsem se zde odmlčela kvůli svému projektu. Netušila jsem, jak náročné to bude, ale jsem vděčná, že jsem si mohla zkusit zase jinou formu práce. Byla to zábava, ale skutečně i náročná práce z mé oblasti. Týkala se vzpomínání i možnosti příjemného setkání se starými předměty. Jak víte, práce se seniory a vytváření programů ke mně přivedlo spoustu starších a hodně starých věcí. Částečně mně samotné vracejí historii mé rodiny, částečně mi tím potvrzují, jak důležité je nacházet střípky vlastní historie pro ostatní.
Co se tedy děje? Od léta roku 2021 nezávisle na sobě hledali dva místní manažeři, pan F. Hupka a pan T. Rudolf, možnosti posílit po covidových omezeních komunitní život na Ašsku. Oslovili mne jako možnou spolupracovnici. Napadlo mne pomoci jim s naprosto ojedilou záležitostí, dát si tu námahu s jednodenními výstavičkami na různé téma. Tak jako jsem lidem v domově pro seniory přes historii obecnou umožňovala vzpomínat na historii jejich osobní, mohu zkusit totéž i s veřejností. Samozřejmě mám i věci zdejší, týkající se Aše a okolí, ale rozhodně v daných tématech nebude jejich množství stačit.
Zájem lidí jsem ověřila v jakési první etapě. Na rekonstruovaném zámečku u hranic, v Kopaninách, jsem měla k dispozici neomítnutou, velkou místnost. Napadlo mne vystavit potřeby pro domácnost, především kuchyň. K tomu patří ubrusy, zástěry, utěrky… Přišly stovky lidí, pusu jsem za ten den měla pořádně unavenou. Dokonce si jedna paní odběhla domů a donesla mi přebytečnou skleněnou mističku. Mám tedy malou modrou k velké hnědé.
Na místě jsem viděla, jak svítí lidem oči, jak jsou šťastní, že se setkávají i se starými výšivkami – kuchyňkami. Pokud přišli s rodinou, hned ukazovali, co měli doma u své maminky a babičky, pokud byli sami, hned začali vyprávět. I o tom, jak jsou šťastní z nečekaného setkání s vlastní minulostí. To víte, stěhování do paneláku znamenalo konec mnoha „starých krámů“. O výstavě se mluvilo, ale nikdo si předem nedovedl představit, s čím se potká.
Tehdy jsem se rozhodla naplno přislíbit panu Rudolfovi účast na jeho ašských trzích v centru města. Měly seznámit zdejší lidi s tím, kdo co v jejich městě dělá. Byl doslova hlad po vzájemném setkávání a pan Rudolf hodlal spojit zboží s kulturními zážitky, koutkem pro děti, písničkářem a podobně. Nebudu zastírat, že zkušenosti s podobnými akcemi, které jsou každý měsíc, tady nebývaly dobré. Velmi pravděpodobně mohla mít úspěch série tří, možná čtyř měsíců, než zájem veřejnosti opadne. Přiznám se, že tento realistický odhad byl i důvodem, proč jsem se nebála té spousty práce. Promyslet, co a jak vystavit, na jaké téma, jak je provázat s předměty, vybrat věci, co nebudou nikde poletovat, nenavlhnou, neztratí se – tedy i dost velké. Nezahltit prostor a nezapomenout na letáčky s informacemi, jaké pro výstavy sestavuji. Byla to navíc záležitost dobrovolnická, neplacená, jen s občerstvením od pořadatele.
Přiznám naplno už teď, že jsem se v odhadu pořádně spletla. Právě pro tu přidanou hodnotu, písničkáře, kreslíře, zábavu pro děti (včetně loutkového divadélka) a všechny místní řemeslníky zájem lidí neopadal, ani když byl o kus dál další program v parku. Naopak, lidé chodili, když už byli v centru, všude.
Opakovaně se objevila místní zajímavost: zvláště u střední generace jsem zaznamenala údiv až mírné rozhořčení, že „mně o tom nikdo neřekl!“, včetně úředníků na radnici, která stojí přímo u náměstí a tudíž byly vidět přípravy, plakáty – ovšem je pravda, že se trhy konaly v sobotu. Mnozí také trhy prošli, ale jen prohlíželi, snad aby si nezadali s nějakými stánkaři, byť to jsou sousedé. Zaslechla jsem po profrčení mou krytou halou jednou známou tichou poznámku, že co si myslím, dělat tu nějakej bazar krámů, to by nečekala. Od několika lidí, co chválili a podivovali se, že nemám věci půjčené z muzea, jsem uslyšela pojem „bubliny“, tedy dost uzavřená společenství těch, co spolu mluví. Drží se to tu prý od dob takřka kastovnického systému v minulém režimu.
A to by bylo, abych bubliny nenapraskla! Soustředila jsem se na víc místních předmětů a příběhů a dařilo se. Od června se trhy přestěhovaly do nového parku, který vznikl v další staré části města a byl tam stín. Já dostala k dispozici chladný sklípek, jaké sloužily místním hotelům na uskladnění sudů, zeleniny a ovoce. Ideální místo pro „kryt“ s představením časů Protektorátu a Heydrichiády!
Zajímá vás, co všechno jsem lidem nabídla?
Na Bílou sobotu, 16. 4. v krytém prostranství mohli lidé vidět „Zapomenuté poklady“. Jakousi úvodní procházku časem od konce 19. století po čtyřicátá léta minulého. Zakončilo ji vyprávění a dokumenty na éru Ludvíka Faterdly, špičkového odborníka, který v letech 1945-1948 obnovil chod největší továrny i textilní průmyslovku, podporoval kulturu, myslivost a sport. Návštěvníci se zajímali o další setkávání a výstavy, opět chválili vystavené předměty, průvodní slovo i důležitost, jakou přikládám takzvaně obyčejným, každodenním věcem.
21. 5. Svědkové doby – dokumenty a staré tisky, jaké nás ještě dnes provázejí a oslovují, včetně ukázek pro studenty od 16. století. Byly tu i památky reemigrantů, vracejících se do staré vlasti z Volyně a Rumunska. Lidem se líbily i staré vyhlášky a vysvědčení.
20. 6. Život v Protektorátu – V provizorním „bunkru“ nebo „krytu“ na návštěvníky silně zapůsobil roztažený svitek s fotografiemi lidí, popravených v pankrácké sekyrárně. Spontánně přiznávali, že pohled do jejich tváří na ně zapůsobil víc, než současně vysílané dokumenty v televizi. Podobně jako dopisy německého vojáka z fronty, denní tisk během osvobození a zmínka o stavbě Lidic.
23. 7. Vzhůru, Sokoli! I v Aši cvičili totiž sokoli, dokonce již před válkou. Představila jsem tři ašské osobnosti, které tu po válce působily, včetně paní Míkové. Cvičila jako dorostenka v r. 1948 na Strahově, Nezapomněla jsem na p. Faterdlu, který spolupracoval s náčelnicí místního Sokola, a pana J. L. Doubravským, hudebním skladatelem, který se přistěhoval do Aše v r. 1948 a navázal na kulturní stopy pana Faterdly.
21. 8. Rok 1968 představil lidem Pražské jaro i začátek normalizace. Lidé si mohli prohlédnout další dobové dokumenty a dokonce zvětšené ašské záběry ze sbírek rodiny Balšánových a pana Mastného. Konfrontovali je s tím, co si pamatovali z dopoledního dokumentu, který viděli v televizi. Aby tu nebyly jenom noviny, mohli si prohlédnout i tehdejší letní oblečení a doplňky. Děti byly nadšené ze dvou „pokojíčků“ s nábytkem pro panenky. Lidé i soutěžili – na vstupní mříži mohli hádat známéí herce, jak vypadali v šedesátých letech.
17. 9. Učitelský chlebíček– z důvodů špatného počasí byly trhy umístěny v kulturním domě. Prodejci v sále, já v prostorném „bufetu“. Zamýšlenou výstavu hned rozšířily známé (a učebnice doplňující) dětské knihy a leporela, včetně vystavení pokojíčku „školní třída“. Dokumentovala postavení učitelů od 18.- 20. století včetně známých zdejších pedagogů, manželů Liškových. Návštěvníci spontánně vzpomínali dalších svých učitelů, na školu, vystavené knihy.
Abych toho neměla málo, v červnu jsem se vrátila i na Kopaniny. Vystavila jsem Svět dětí, tedy různé hračky, oblečení a potřeby, jenom panenek bylo přes šedesát. Byla jsem hned požádána i o výstavu v září, takže jsem veliké téma školy rozdělila na žáčky – učebnice, aktovky, školní práce dětí a studentů, a na život učitelů pro Aš, jak jsem již zmínila. Bylo to hodně náročné, ale stálo za to.
Jsem s projektem spokojená? Podařil se mi záměr dělat lidem radost, podpořit jejich vzpomínání a zároveň jim ukázat něco nového? Určitě. Dokonce i pár společenských „bublin“ prasklo, lidé se naučili na trhy chodit a užívat si těch možností. Nakupovali, poseděli u pečeného masa a piva, popovídali si se známými. Dokonce několikrát zaznělo, že je příjemné vědět, že za měsíc bude tahle možnost znovu. A co je důležité, dost možná jsem inspirovala místní sběratelskou rodinu, která se domluvila na několika výstavách retro předmětů v knihovně. Možné je všechno, o vystavování jsme si několikrát popovídali, včetně té potřeby setkávat se s minulostí a vzpomínat. Ovšem takoví blázni nejsou, aby se namáhali pro jediný den: jejich výstavy jsou na týden a déle.
Zdá se mi, že tady mají k sobě lidé o mnoho blíž, než před rokem nebo dvěma. A to je zpráva ze všeho nejlepší!
