Bylo jedno království, ani velké, ani malé, spíše prostřední. Nebylo ani bohaté, ani chudé, polí, lesů, vesnic a měst v něm bylo tak zrovna, aby se všem při troše snahy vedlo dobře. I lesy a kopce tam měli, dokonce i hraniční hory, které zemi chránily před studenými větry a občas také před sousedy, kdyby chtěli svou říši zvětšit právě o tohle království.
Dobře se tu lidem žilo a docela klidně. Okolní vládci zdejšího krále často zvali k rozsouzení svých sporů. A protože se královské smlouvy často stvrzují svatbami princů a princezen, to naše království bylo se všemi zadobře. Zdejší králové mívali právě tolik dcer, aby se provdaly za sousední krále, a právě tolik synů, aby putovali po světě a dojednávali mír a přátelské smlouvy mezi všemi zeměmi. Tak tomu bylo dobrých dvěstě roků.
Společenství sousedních království, kde se panovníci po mnoho let handrkovali nejvýš o nějaké pohraniční vesnice nebo hrady, narušilo válčení kdesi na východě a na severu. Králové se snažili vyjednávat se stále mocnějšími vítězi těch válek, snažili se chránit své země, ale válečníky předcházela zrada a klam, některé velké země to rozdrobilo na menší knížectví.
V těch časech vladař našeho království vyvdal již čtyři dcery do sousedních zemí a do vdavek dospívala pátá, nejmladší. Král vyslal posly a potom ruku své poslední dcerky Bohumily nabídl princi Ondřejovi ze vzdálené země, kterou ještě válka ani zrada nepoznamenaly.
Princ se vydal na námluvy a předcházela ho pověst o tom, jaký je hezký, silný a chytrý, co všechno umí a dokáže. I v boji se již vyznamenal, když vedl vojsko na pomoc do spřátelené země!
Bohumila o něm dokonce i písně slýchala zpívat a tak není divu, že sotva ho spatřila, zamilovala se až po uši. Pověst nelhala, zdálo se jí. Dokonce i její dvorní dámy a služebné mluvily o štěstí, když právě princ Ondřej přijel na námluvy a prý Bohumilu již do tří dnů požádá o ruku!
Všichni ho chválili, jaké krásné dary přivezl, jak hezky se chová, jak tančí, jak mile se usmívá. Návštěva prince Ondřeje byla jako pohádkový sen. Všichni věřili, že také pohádkově skončí.
Jenže něco Bohunce vrtalo hlavou. Ta pohádka nebyla úplná, něco v ní nebylo správně. Co dělat? Šla potajmu na tajné místečko naslouchat, o čem si Ondřej povídá se svými pány. Ono se tajně naslouchat hovoru druhých nemá, ale princezna chtěla vědět, jaký princ je a zda se do ní zamiloval tak, jako ona do něj.
Kdo naslouchá tomu, co nebylo určeno pro jeho uši, může uslyšet věci, které by asi vědět nechtěl. Bohumila neuslyšela nic o zamilovanosti. Princ Ondřej se svými pány rozprávěl o tom, že je Bohunka dost hezká a milá, aby ji lidé měli rádi a potom dál jen o výhodných smlouvách, ze kterých budou mít prospěch obě země.
Bohunku bodlo u srdce. Samozřejmě, že o politice věděla dost. Věděla, že smlouvy mezi jejich zeměmi jsou výhodné. Ale aby o ní říkali jen to, že se jim hodí za královnu?! Všechno by bylo jinak, kdyby Ondřej alespoň jediné hezké slovíčko řekl, sám od sebe! Právě mezi svými měl přece povědět o budoucí nevěstě něco pěkného, od srdce.
Smutně se vrátila do své komnaty. Její chůva zrovna prohlížela šaty, ze kterých by si měla Bohunka vybrat na večerní slavnost. Hned poznala, že její princezničku něco tíží. Bohunka se jí svěřila a chůva spráskla ruce.
„Moje milá, když srdíčko stůně, to je moc vážná věc! Když je děvče tak zamilované jak ty a přesto ho srdce varuje, nesmí to zůstat jen tak. Pojď hned se mnou, zabalím tě do starého vlněného šátku a nikdo si nás nevšimne. Zavedu tě k moudré stařence, která už pomohla mnoha děvčatům! Je to kouzelnice, opravdu!“
Bohunka byla ráda, že jí chůva rozumí a za chvilku šla s ní. Vytratily se ze zámku a tam už čekal sedlák s povozem, kterému chůva zaplatila, aby je odvezl za město, k lesu. Bohunka se ničeho nebála, ale když stála před chudou chatrčí mezi vysokými stromy, kam jenom stěží zasvitlo slunce, přece jen ji úzkost sevřela, že skoro nemohla dýchat. Otevřely se dveře a vyšla shrbená stará žena. Usmála se přívětivě a z Bohunky všechen strach opadal. Pěkně pozdravila a uklonila se.
„Poznávám tě, princezničko, i když tě chůva moudře zahalila do velkého vlňáku. Jen pojď dál a pověz mi o svém trápení. Ty, chůvo, počkej tady venku, poseď na zápraží.“
Bohunka všechno stařence pověděla a nakonec vzdychla:
„Snad vypadám jako nevděčnice, když mi tatínek vyhlédl nejlepšího ženicha ze všech, ale opravdu bych chtěla, aby mne princ Ondřej nepožádal o ruku tak studeně, jako kdyby třeba kupoval koně.“
„Rozumím ti, princezničko. Mám pro tvoje trápení lék. Uvařím ti kouzelnou vodičku. Tři kapičky kápneš do vína, kterým ti princ má připít. Však víš, když o slavnosti můžeš vyznamenat různé pány tím, že sama naliješ vína do poháru a podáš jim ho.“
Bohunka ten zvyk znala a často na otcův příkaz pány knížata a hrabata takto vyznamenávala. Potom jí stařena ustřihla pramínek vlasů a svařila s mnoha bylinami.
„Tady to máš. Zbytek vylej do ohně, aby k žádnému neštěstí nedošlo, že by se někdo nechtěný do tebe tak zamiloval, že by neslyšel a neviděl nic jiného. Takový omyl se tuze špatně napravuje!“
Bohunka slíbila opatrnost a nabídla stařence prstýnek, aby jí za službu zaplatila. Stará kouzelnice však odmítla, ať jí prý zaplatí až jako šťastná nevěsta. Princezna se vesele vrátila domů právě včas, aby se připravila na další slavnost. Nikdo ji za celou dobu nehledal, protože chůva předtím chytře rozhlásila, že Bohunka odpočívá.
Byla slavnost a tančilo se a Bohunku nejčastěji prováděl princ Ondřej. Usmíval se na ni, byl zdvořilý a také jí složil několik poklon, ale z Bohunky již opadl závoj zamilovanosti. Viděla, že jeho oči nezáří ani tolik, jako přátelské oči dvořanů. Věděla, že ji všichni mají rádi, že jsou jí a jejímu otci oddáni. Cítila se s nimi dobře, ale měla by je všechny brzy opustit a odejít s lidmi, kteří se k ní chovali jen o trošku líp, než zdvořile.
*
Měla připravené poháry a víno, měla v záhybech sukně skrytý kapsář s lahvičkou lektvaru – ale když měla ukápnout do princova poháru, zaváhala. V čem jí kouzlo pomůže, když princ bude zamilovaný kvůli několika kapkám čarovného nápoje? Bude to o něco lepší? Vždyť Bohunka vždycky bude vědět, že je to celé podvod a klam.
Vhodila lahvičku do krbu, aby kouzlo nemohlo nikomu ublížit. Když později měla vyznamenat urozené pány, jako prvnímu nabídla pohár princi Ondřejovi, jak to mělo být. Znovu spolu tančili, až se dostali do vedlejší síně. Tam princ Ondřej požádal Bohunku o ruku. Prý že je již domluvený s panem králem a svatební veselí může začít třeba hned zítra, bude-li ona souhlasit. Hned budou moci odjet do jeho země. Ještě včera by byla Bohunka bez sebe štěstím, ale dnes na prince vážně pohlédla a odpověděla:
„Vážím si té nabídky a žádosti zároveň, ale připadá mi, že příliš spěcháme. Naše země má spojit přátelství, ale bude tomu tak, kdybychom se zklamali v tom, co od sebe čekáme? Zatím tu promlouval rozum, ale o štěstí a neštěstí rozhoduje srdce.“
Princ se zarazil.
„Nerozumím vám, princezno. Odmítáte mne?“
„Ne, princi, jen bych vás chtěla lépe poznat. A snad by bylo dobré, kdybyste vy lépe poznal mne.“
„Opět vám nerozumím, princezno. O mně přece letí světem hodně zvěstí a doufám, že jen v dobrém. Vy jste milá princezna se správným vychováním, co více potřebujeme vědět?“
Bohunka přikývla.
„Vy máte svou pravdu, princi, já zase svou.“
„Jste tedy ještě velmi mladá, když dáváte přednost tak ošidným věcem, jako je nějaká láska nebo hlas srdce.“
Bohunka zavrtěla hlavou.
„Můj otec je starý a prý hodně moudrý král. Vychovával nás děti ke vzájemné lásce a úctě a s maminkou se měli opravdu rádi. Snad byste mne přesvědčil, že si zvyknu a že časem láska přijde, jak mi našeptávaly dvorní dámy, ale nyní vás opravdu žádám, abyste zůstal a dovolil mi lépe vás poznat.“
Princ se uklonil, odvedl Bohunku zpátky do sálu a než slavnost skončila, už spolu nepromluvili. Ráno se zámkem roznesla zpráva, že se princ loučí a brzy vyrazí na cestu domů, protože jej prý otec naléhavě volá zpět. Ještě před polednem přivedla chůva k princezně stařenku z lesa. Bohunka byla na rozpacích. Rozhodla se ale, že nebude té kouzelnici lhát, jestli se zeptá na svůj čarovný lektvar.
„Vidím, princezno, že jsi kouzlo nějak popletla. Cože tvůj ženich tak rychle odjíždí?“
Bohunka stařence vysvětlila, jak to bylo. Omlouvala se, že jinak nemohla.
„Bohatě se ti odměním, paní, za tvou námahu i starostlivost. Já chtěla žít dál upřímně a kouzlo, to by byla lež a stín na mém dalším životě. Nemůže-li mne mít princ Ondřej rád, ať radši žijeme každý po svém. Snad by ani ty smlouvy mezi našimi zeměmi neměly nakonec takový smysl. Nebo se najdou jiné.“
Stařena se zamyslela.
„Jsou dívky, kterým stačí vědět, že dostanou dobrého muže a společně s ním lásku najdou. Jsou jiné, které si vezmou hezkého, bohatého pána a nic víc nehledají. Tobě ale uvízl v srdíčku malinký trn pochyb a žádáš mnohem víc. Promarnila jsi kouzlo, to je pravda, ale obstála jsi ve zkoušce, kterou nám všem nachystal osud. Mně jsi pomohla k dalšímu poznání lidské duše, sama o sobě jsi rozhodla se ctí. Odměnu žádnou nežádám. Buď zatím sbohem, Bohunko, a věř dál svému úsudku i srdci.“
Chůva nemusela starou ženu odvádět, rozplynula se jako dým. Bohunka se podivila, ale to si ji už nechal zavolat pan král a chtěl vědět, zda prince Ondřeje nějak neurazila. Přátelské smlouvy jsou uzavřeny a podepsány, ale kdyby byly zpečetěny svatbami, bylo by to lepší. Bohunka nevěděla o ničem, co by prince mohlo urazit, jen se otci svěřila, že nechtěla tolik spěchat se svatbou. Vždyť i její sestry znaly své ženichy déle, než ona.
„To je pravda, dceruško,“ zamyslel se král. „Princ Ondřej tu byl krátce a ani jsme nikoho jiného nezvali. Tvé sestry si mohly vybrat ze dvou nebo tří nápadníků. To musíme napravit!“
Bohunka však otce požádala, aby ještě několik týdnů další nápadníky nevybíral. Napadlo ji, že se třeba Ondřej vrátí nebo pošle zprávu. Cestou přece může přemýšlet o všem, co si pověděli. Možná mu budu chybět, zadoufala.
Nebo je dost moudrý, aby porozuměl tomu, co slyšel. Přece jen byla zamilovaná a srdíčko ji začalo bolet, i když spokojený rozum radil ničeho nelitovat.
