Ve slavném městě Chorásámbádu žil kdysi malý sirotek, chlapec jménem Júsuf. Vyrůstal na ulici, spával v koutech uliček, žil z toho, co si vydělal a co mu lidé dali. Nechtělo se mu nikam do stálé služby, žil rád volný jako pták.
Vídal dobře, jak stejně staré chlapce ve službě pán nebo paní zbijí, jak musejí být pořád k ruce a nikdo se jich nezastane. Júsuf vyrůstal svobodně, ale snil o štěstí, které na něj určitě v životě čeká. Jaképak bude? Nepamatoval se na matku ani otce, na nové, čisté šaty ani na jídlo, které by někdo připravil právě jemu. Věřil, že své štěstí najde, i když nevěděl, co přesně chtít. Kde tedy čeká štěstí na chlapce, jakým je Júsuf?
Rád sedával blízko vypravěčů pohádek a nejvíce si oblíbil příběh o čarokrásné zahradě Krále duchů. Začal snít o tom, že získá kouzelné jablko ze Stromu štěstí. To prý dokáže i svět měnit, tak mocné kouzlo se v něm skrývá! Takové jablko jistě i Júsufovi řekne, v čem jeho štěstí spočívá. Jenže kde najít konec světa? Je na západě, východě, za mořem? To nikdo netušil.
Júsuf věděl, že otrhaný chlapec jako on, bez rodiny a přátel by se sám na cestě ztratil a možná i o život přišel. Přemýšlel tedy, do jaké služby se dát, aby se dostal z Chorámsábádu do jiných měst a na směr k zahradě Krále duchů se vyptal.
Stalo se, že v jednom hostinci vypukla horečnatá nemoc. Několik pocestných zemřelo, další bezmocně leželi. Lidé se tomu domu začali vyhýbat, kdo z hostů a sluhů mohl, ten utekl. Bylo však nutné, aby někdo zdravý zbylé živé obsloužil. Soudce vyhlásil odměnu tomu, kdo do hostince vstoupí a týden v něm zůstane. Júsuf neváhal ani chvilku. Práce se nebál a slibovaná odměna mu připadala přímo obrovská.
Přihlásil se on jediný. Když do hostince vstoupil, našel tu další tři mrtvé a pět nemocných. Stal se jediným pánem domu a celý den si neodpočinul. Připravil zemřelé pro odnašeče mrtvých, nemocným vařil odvary z bylin a medovou kaši, poklízel a také vykuřoval hostinec, aby se nákaza nešířila.
Stal se zázrak: Všichni v domě se uzdravili, mezi nimi sám hostinský a bohatý kupec z daleké země. K Júsufově odměně od soudce přidal hostinský ještě několik stříbrňáků a starý kupec nabídl, že chlapce vezme do svých služeb.
Tak Júsuf opustil rodné město a zamířil se starým kupcem k jeho domovu. Cestou si ho starý muž velmi oblíbil. Protože neměl vlastního syna, přijal chlapce za svého. Jeho žena Júsufa také s upřímnou radostí přivítala a hned ho začala mateřsky rozmazlovat. Tehdy našel Júsuf rodinu, která mu chyběla, a rád zapomněl na svobodný život na městské ulici. Musel se mnohému naučit, protože kupec potřebuje znát spoustu věcí a cizích jazyků, ale žil tady obklopený láskou a když se společně s otcem vypravili na cesty, chránil a opatroval svého dobrodince jako oko v hlavě.
Z malého Júsufa vyrostl čestný, rozvážný a statečný muž, ale čas neúprosně odměřil žití i jeho drahým rodičům. Jednoho dne znovu osiřel. Byl již dospělý, bohatý, ale se smutkem po kupci a jeho ženě znovu pocítil starou známou samotu i onu dávnou otázku, co je to vlastně štěstí, zda je ještě pozná a kde je hledat.
Vzpomněl na své dětské sny a znovu hledal vypravěče pohádek o zahradě Saída, Krále duchů. Pamatoval si hodně a přece málo: Na samém konci světa se prý vypíná vysoká zeď zahrady. Stojí na břehu moře tak modrého a nekonečného, že nepostřehneš, kde končí obzor a začíná nebe. Kupodivu se od několika vypravěčů dozvěděl i to, kde onen konec světa asi leží.
Júsufa nic nedrželo. Osedlal nejlepšího velblouda, naložil zásoby a vydal se pouští směrem, o kterém slýchal vyprávět. Jel dlouho a dlouho. Už dávno nepotkal žádnou karavanu, v horkém písku nezahlédl jedinou stopu života. Byl tak daleko v poušti, že naváté vlny písku neporušila ani stopa písečné zmije nebo škorpióna.
Když už mu docházely zásoby vody a každý rozumný člověk by obrátil velblouda zpátky, rozestoupila se náhle písečná pustina a Júsuf spatřil mořský břeh. Myslel nejdřív, že ho šálí smysly, ale brzy mohl nabrat do dlaní chladivou mořskou vodu.
Byla však stejně neživá jako písečná poušť za ním. Nikde neležela jediná mušlička, neskrýval se jediný krab, neosychal ani kousíček mořských řas. Júsuf by si už zoufal, že snad přijel pouze k hranici samotné smrti a beznaděje, když napravo po břehu zahlédl jakýsi růžový opar.
Vydal se k němu. Každým krokem před ním vystupovala z růžové mlhy tmavá skála, tyčila se výš a výš. Z ní vyrůstala vysoká zeď, jaké nebylo vidět začátku ani konce. Júsuf vyšplhal po skále, lezl podél oné zdi, ale bránu do zahrady Krále duchů hledal marně. Zeď byla hladká jako sklo a nekonečná jako čas. Zavolal tedy:
„Mocný Králi duchů, dovol mi, prosím, utrhnout jediné jablko ze tvé zahrady! Sním o něm již od časů, kdy jsem býval malý chlapec.“
Čekal zahřmění a blesky, trest pro drzouny a opovážlivce, ale nic z toho se nestalo. Jen růžová stěna se rozplynula, jako by ji vítr odfoukl. Júsufovu tvář ovanula vůně tisíců květů. Najednou stál uprostřed nádherného sadu, v němž k němu natahovaly své větve všechny stromy a nabízely mu své zlaté a stříbrné ovoce.
Kolem hlavy mu začali poletovat ptáci a lákali Júsufa, aby si natrhal zlata a stříbra, kolik bude chtít. Nebo snad touží po perlách, které místo kapek rosy zdobí květiny a lístky keřů? To všechno může mít, to všechno tu čeká na statečného a vytrvalého člověka.
Júsuf ale dobře věděl, o co Krále duchů žádal. Chtěl přece jen to jediné jablko, které mu může dát poznat štěstí. Byl v cizí zahradě hostem a neslušelo se brát víc. Hlasitě pochválil krásu čarovného sadu, poděkoval Saídovi za poctu, jaké se mu vstupem do zahrady dostalo, ale potom se zeptal těch nádherných ptáků, jiskřících ve slunci jako drahokamy:
„Povězte, krásní a moudří královi pěvci, klenoty zdejšího povětří, kde roste jablko na Stromě štěstí?“
Ptáci s křikem vzlétli, ale potom se vrátili a ukázali Júsufovi do jakéhosi zarostlého kouta sadu, kde se v bodláčí krčila malinká jablůňka. Bylo vidět, že na ní roste jediné červené jablíčko, strupaté a nehezké napohled. Júsuf jablůňku politoval a natáhl ruku, ale bodláčí kolem jako by bylo živé, hned mu celou ruku do krve poškrábalo.
„Není to tedy zanedbaný strom, ale nejpřísněji střežený a kouzlem pozměněný, aby každého odradil,“ pravil překvapený Júsuf. „Králi duchů, o tohle jablko jsem tě žádal, a pokud mne zkoušíš, dokážu ti, že před cílem necouvnu.“
Zaťal zuby, prodral se bodláčím blíž. Šaty měl rozedrané, tělo jako v ohni, i samo jablko před Júsufem uhýbalo, ale mladý muž bojoval o každou píď, o kterou se potřeboval přiblížit. Už se jablka dotkl, odskočilo mu od prstů, ale hned potom se Júsuf vrhl po větvičce a jablko pevně chytil.
V tu chvíli všechno zmizelo, byl sám s jablkem na břehu moře. Jeho velbloud spokojeně přibíhal a zdravil ho. Sotva Júsuf nasedl, ozval se hlas mocného Krále duchů Saída:
„Pamatuj si, Júsufe, že jablko uplatní svou kouzelnou moc jen jedenkrát. Můžeš jeho kouzlem zničit nebo naopak obnovit celý svět, můžeš vylétnout k nebesům, ponořit se do nejhlubšího moře, ale pouze jednu jedinou věc pro tebe udělá, nic víc. Dobře tedy rozvaž, co ti dá štěstí, o kterém sníš.“
Júsuf se poklonil, nešetřil díky a obrátil velblouda zpět do pouště. Věřil, že mu zásoby vody vystačí až ke karavanním stezkám, ale asi sešel z cesty. I když se řídil sluncem a v noci hvězdami na nebi, ne a ne najít jedinou studnu. Poušť byla tak pustá, že tu nerostl jediný keříček, s jehož pomocí lidé umějí získat pár kapek vody, ba ani po odhrabání žhavého písku nemohl Júsuf najít chladnější vrstvu. Zem žhnula hluboko pod povrchem, i když by se v hluboké díře mohl schovat. Už se loučil se životem, když si vzpomněl, že má ve vaku jablko, které by mu mohlo zachránit život. Sotva je vzal do ruky, ozvalo se:
„Sto let roste strom
sto let pučí květ,
sto let roste lék
na největší z běd!“
Júsuf se zastyděl. Tak dlouho že trvá, než může někdo vzít takové jablíčko do ruky?! Copak on sám do rána nepočká, copak již ztratil všechnu naději? Jeho velbloud ještě sílu má, ještě může Júsufa nést, i kdyby on sám žízní omdléval!
Strčil jablíčko do vaku, sedl na velblouda a jel dál směrem, kde tušil karavanní stezky. Když velbloud zeslábl, Júsuf sesedl a kráčel pískem dál. Velbloud šel za ním, zatímco Júsufovi ubývalo sil. Zakazoval si myslet na vzácné jablko a jeho kouzlo.
Možná mi nebylo dáno, abych jeho síly užil sám, možná je mám jenom donést blíž k lidem, říkal si. Když byl opravdu na konci sil, zaslechl náhle Júsuf svého velblouda, jak se radostně zdraví s jinými zvířaty. Už ležel na písku, nedokázal ani zvednout hlavu, aby se podíval, kdo k nim přijíždí. Omdlel vyčerpáním.
Probudil se ve stanu. Skláněla se nad ním krásná dívka a hned poroučela třem svým služebným, co mají dělat, jak ošetřovat nemocného cizince. Júsuf se jedinkrát podíval do jejích černých očí a v tom okamžiku ztratil pro neznámou srdce. Hlava se mu rázem zatočila mnohem víc, než předtím z pouštní výhně a nelítostného slunce.
Brzy se však zamilovaný Júsuf dozvěděl, že jeho láska ke krásné Zulejce bude marná. Byla k němu sice laskavá a milá, jenže byla zároveň dcerou nejvyššího vezíra, králova mladšího bratra. Júsuf měl štěstí, že ho našli blízko místa, kde se chystali tábořit. Princeznu Zulejku a její družinu provázeli královi vojáci do nedalekého města s pevnými hradbami a nedobytnou pevností. Do země totiž vtrhnul nelítostný nepřítel a valil se krajem jako hejno kobylek.
Júsuf požádal, aby směl Zulejku doprovodit a potom se vrátit s vojáky a bojovat. Byla to přece i jeho zem, bylo to království, kde našel své druhé rodiče. Na boj ale nemusel čekat tak dlouho. O princeznině cestě se dozvěděli krutí pouštní lupiči a tábor přepadli. Naštěstí již byl Júsuf opět silný a bojoval jako lev. Společně s vojáky většinu lupičů pobil, ale tím nebezpečí neodvrátili. Lupiči kolem princeznina průvodu dál kroužili jako supi a stále čekali na vhodnou příležitost.
Ještě třikrát stateční obránci bojovali s lupiči, než se dostali na dohled města a než jim vyjely na pomoc posily, které lupiče rozprášily. Zulejka požádala Júsufa, aby jejímu otci doručil list, ve kterém vylíčila svou cestu a přivítání v pevnosti, kde je v bezpečí. Júsuf dopis doručil a králova bratra potěšil hned nadvakrát: Dobrými zprávami o Zulejce a svým přáním bojovat s nepřítelem. Júsuf byl dost bohatý, aby vystrojil do boje dvě stovky jezdců a brzy se proslavil jako statečný velitel.
Jenže všechno bylo marné. Nepřátel byla ohromná přesila, nelítostně se valili vpřed a ničili všechno, co se jim postavilo do cesty. Jako kdyby po nich nemělo zbýt nic, než holá, spálená země a zbořeniště, nasáklá krví. Jen málokoho nepřítel ušetřil, jen málo lidí vzal do otroctví. Dobytek, obilí, zásoby, všechno to zlé vojsko ihned snědlo, jako by snad žádný zítřek nečekalo.
Vojáků se zmocňoval děs, když ty divné, řvoucí lidi v rohatých přílbách viděli přijíždět, ale přesto svou zemi urputně hájili. Tam, kde bojoval Júsuf, skutečně ubránili několik údolí a vesnic. Přesto muži každého večera smutně hleděli ke hvězdám a marně se ptali, na jak dlouho. Padnou při marné obraně zítra nebo pozítří? Co se stalo, proč je jejich bohové opustili? Nikdo neznal odpověď.
Jednoho večera došla zpráva, že král musel ustoupit a přenechat nepříteli jedno z velikých a krásných měst na kraji pouště. Té pouště, za níž našel Júsuf zahradu Krále duchů. Vzpomněl si tehdy na jablko a podruhé ho vytáhl z vaku. Putovalo s ním jako vzácný talisman, ale teprve nyní si Júsuf uvědomil, že lidské síly nápor nepřátel nedokážou zastavit.
„Sto let roste strom,
sto let pučí květ,
sto let roste lék
na největší z běd.“
„Kouzelné jablko, neprosím za sebe ani za svoje vlastní štěstí, to už jsem našel, i když je daleko. Prosím tě o pomoc ve válce. Krutý nepřítel vtrhl do kvetoucí země, pustoší ji a nesmyslně ničí, jako by sám všechen život nenáviděl. Tisíce mužů zahynuly, obránců zbývá jen hrstka…“
Júsufovi se zadrhnul hlas. Ani jeho milá Zulejka už není v bezpečí, do města, kde se ukrývá, zbývá nepříteli sotva den cesty. Jablko v jeho dlani se zachvělo a stříbrným hláskem zazpívalo:
„Až vyjde slunko zítra ráno,
zlé vojsko bude uchystáno.
Ať přátelé tví ukryjí se všichni,
na dlaň mne polož a lehce dýchni!“
Júsuf celý šťastný hned vyslal své muže jako posly k ostatním velitelům a sám spěchal všechno povědět králi. Ten se zamyslel, ale věděl, že už nemají, co ztratit. Zítra je nepřítel rozmetá a rozdrtí na prach. Souhlasil a nařídil, aby se před úsvitem všichni dobře ukryli.
Nepřítel se vyrojil na obzoru a překvapeně se zarazil. Před sebou uviděl stát jednoho jediného muže. Utichl dusot kopyt, dlouho nezaznělo nic, jen chřestění ozdob na kopích a postrojích. Potom zaburácel smích tisíců. Mohl smést toho jediného člověka jako vichřice, ale Júsuf stačil rozevřít dlaň a dýchnout na své malé červené jablíčko.
To se roztočilo, v mžiku vířilo ve vzduchu a už proti strašlivému smíchu nepřátelských hord spěchala smršť. Vysoký sloup prachu a písku do sebe hladově vtáhl všechno, čeho se dotkl. Marně před ním nepřátelé prchali, sloup se roztáhl, roztančil do stran a vznesl. Najednou se opět rozhostilo ticho. Nepřátelé do jednoho zmizeli, odneseni bůhvíkam.
Jen pomalu a nedůvěřivě vylézali všichni z úkrytů a hleděli na nebe, zda se smršť nevrátí. Júsuf zatím poděkoval Králi duchů a vrátil se skromně ke svým mužům. Jenže král a jeho bratr vezír nezapomněli, komu vděčí země za záchranu a o Júsufově činu dali všem vědět.
Král chtěl Júsufa bohatě odměnit, ale zpustošená země potřebovala zlata víc, než jediný člověk, proto Júsuf odměnu skromně odmítl. Naopak nabídl vlastní pomoc, kde to bude třeba. Lépe pochodil králův rádce, když nabídl Júsufovi ruku své Zulejky. Oslavy vítězství pokračovaly slavnými svatbami všemi milovaného hrdiny a krásné princezny.
Vyprávěly se příběhy, zpívaly písně, všichni chtěli vědět, jak to bylo se Saídovou zahradou. I Zulejku zajímalo, co dalo sílu Júsufovi nepoužít kouzelné jablko dříve. Vždyť mohl například poušť proměnit v zahradu, plnou jezer a pramenů, místo aby umíral žízní?
„Má milá Zulejko,“ odpověděl princezně její muž, „kde by se ta voda vzala? Jistě by chyběla v jiné části světa. Jen pro jediného člověka, který si nenabral dost zásob, by se mělo měnit uspořádání světa? Kolik lidí by asi moje hloupost ohrozila? Vzpomeň, jak jsme se setkali. Vždyť by ti nedovolili se ke mně přiblížit, kdybych neumíral žízní. Byl to náš osud, ale pýchou a žádostivostí bych ho změnil k horšímu. Co jiného jsem tehdy mohl udělat, než jablko uschovat?“
„A zázraky, jaké ti nabízel Král duchů, létání nad oblaky, hlubiny moře s jejich poklady?“
Júsuf se usmál: „Od chvíle, co tě znám, nepotřebuji ani vylétnout nad oblaka, protože mi narostou křídla, kdykoliv na tebe pohlédnu. Nemusím ani klesat na nejhlubší dno mořských propastí, abych poznal jejich temnotu a pustinu. Stejnou jsem pocítil, když nepřítel mohl v jeden den rozdrtit zbytek našeho vojska a zároveň srovnat se zemí město, kde ses ukrývala. Teprve tehdy, když král ustoupil a pozbyli jsme vší naděje, jsem věděl, že vlastními silami víc nedokážeme. Tehdy přišel čas využít převzácné a silné kouzlo.“
Princezna manžela políbila. „Už tam v poušti jsem poznala, jaký jsi statečný, moudrý a rozvážný, když jsi radil veliteli mého doprovodu. Nyní vím, že můj otec v tobě našel královského rádce sobě rovného.“
Žili v lásce a radosti mnoho dlouhých a spokojených let. My z těch časů známe jen jednu zprávu o Júsufovi Moudrém, rádci velkých králů: Nikdy prý nelitoval ztráty jablka ze zahrady Krále duchů. Měl prý až do smrti štěstí tolik, že by je mohl rozhazovat jako okvětní plátky v průvodu nevěsty. Možná je skutečně rozdával. Vždyť se říkalo, že každý dobrý člověk v jeho blízkosti šťastně pookřál.
