Začal čtvrtý týden učení, poslední v určeném roce té kouzelné proměny. Dívky každý večer přicházely na ples a tančily. Jediný večer stačil, aby dvůr zapomněl na posměšky. Nejmladší princezna byla rázem nejkrásnější dívkou v sále a obě starší princezny se divily, jak rozumně si umí povídat s pány. Mladá královna vlídně rozmlouvala s oběma dívkami a zdálo se, že královská rodina je zase vzorem spokojenosti a štěstí pro všechny kolem.
Také princezninu družku brali pánové do tance. Jedni vyzvídali, jaká princezna Amálie opravdu je, jiní by se s princeznou chtěli setkat o samotě, ale byli i takoví, kteří obdivovali Bronislavovu sestru. Těm Amálka co nejvěrněji předstírala Stázku, rytířskou dcerku, která už zase jezdí na koni jako vítr a dokonce umí střílet z kuše. Anastázie se tomu pokaždé smála a šeptala Amálce, že skřítčí král je mnohem hezčí a milejší, než všichni zdejší pánové dohromady.
Jen když Amálku o tanec požádal Bronislav a vyptával se své domnělé sestry na princeznu, nevěděla, co povídat. Tančila s ním ale nejraději ze všech. On jediný se jí přece nikdy nesmál za zády. S ním se usmívala tak šťastně, že jí Bronislav žertem pošeptal, že má úsměv stejně krásný, jako princezna.
„Jako byste byly sestry, jako byste k sobě patřily. Tolik jste se spřátelily?“
Jak mu jen odpovědět? Musela mluvit jako Stázka a přece právě před ním se nechtěla přetvařovat.
„Mám ji opravdu ráda. My oba víme, Bronislave, jak to tehdy bylo. Princezna si všimla trápení rytířské dcerky. Princezna nerozuměla důvodům krále ani sester a bratra – a to nám všem pomohlo. Nikdy bychom spolu nemohli takhle tančit…“
„Vždycky jsem věřil, že ji jenom pomlouvají – a měl jsem pravdu!“
Amálce se točila hlava. Bronislav byl tak milý a pozorný! Bylo dobře, že se dívky nejvíc učily v předchozích týdnech, protože nyní to byla Amálka, kdo tu a tam nedával pozor. Zasněně se dívala z okna, vzpomínala na Bronislava a nevěděla, o čem učitelé mluví. Vzpamatovala se až v den, kdy je královna matka naposledy zkoušela a Stázka jí musela napovídat.
„Nu, to nevadí, Anastázie, že ti učení tolik nešlo. Nejsi zvyklá, ale z tebe, Amálie, mám radost! Dokázala jsi, že tě můžeme představit jako princeznu na vdávání.“
Stázka s Amálkou se na sebe podívaly. Teď směla promluvit pouze princezna. Stázka tedy sebrala odvahu a tiše se zeptala:
„Už jste mi, veličenstvo, vybrala ženicha?“
„Ano, vybrala. Už jste spolu několikrát tančili a okouzlila jsi ho. Prozradím ti, kdo to je, až uplyne poslední den z těch čtyř týdnů, které jsem určila k vašemu učení.“
Když osaměly, snažila se Stázka vzpomenout, který z pánů by tím ženichem mohl být, ale Amálku to kupodivu přestalo zajímat. Mrzelo ji, že matka pochválila Stázku a ona nic neuměla. Královna sice chválu říkala své dceři, ale byl to přece Stázčin rozum, který předvedl, co umí. Pravá Amálka zase byla hloupá. Povadla, padla na ni najednou taková únava, že přestala věřit, že to celé doopravdy dokáže. Zklame, neobstojí před králem skřítků, neodvrátí zlý osud od Stázky!
„Ach, jsem pořád tak hloupá, zbytečně se trápím! Spousta věcí, které se učíme, mne příliš nebaví, pořád mám strach. Z kouzel krále skřítků a z toho, že nikdy nebudu tou správnou princeznou. Sestry ani bratr si mne zase nebudou všímat. I Bronislav pozná, že nejsem tak chytrá, jako ty.“
Stázka se lekla.
„Co to říkáš? Vždyť už nám zbývají jenom tři dny! Umíš se chovat ve společnosti, tančíš jako víla. Co na tom, že jsi dnes nevěděla, o čem se píše v té knize? Vždyť kniha tu bude i za týden a za měsíc, můžeš si znovu přečíst, co jsi zapomněla. Důležitější jsou jiné věci. To, jak se snažíš, jak jsi vytrvalá, tvoje laskavé srdce. Z celého dvora jsi pro mne tou opravdovou dámou ty jediná!“
Amálce se trochu ulevilo. Přitom si ale přiznala, že by ani nechtěla, aby už ty tři dny uplynuly. Kdyby si mohla sama vybrat ženicha, byl by to jedině statečný Stázinčin bratr, rytíř Bronislav. Jenže i když je dnes Bronislav bohatý přítel krále, možná se bude matce královně zdát málo urozený. Je tak těžké být princeznou!
***
Nadešel poslední večer. Všichni se chystali na zásnubní ples nejstarší princezny, všichni nedočkavě čekali, zda královna matka oznámí zasnoubení princezny Amálky. Dívky už byly slavnostně nastrojené, když potajmu donesly do převlékárny talířek se sladkými koláčky a přivolaly skřítka, aby je dovedl do podzemí. Král skřítků je přijal ve slavnostně nazdobeném sále. Bylo vidět, že všichni skřítci čekají nějakou velikou událost a velice se těší.
„Pověz mi ty, Anastázie, obstála princezna, splnila své úkoly?“
„Splnila, veličenstvo. Vymyslela lhůtu, která nás velice vyčerpala, ale teprve dnes večer se Amálka bude zasnubovat.“
„Ano, slyšel jsem, že jste se pilně učily, že jste se navzájem podepíraly, když vám docházely síly. Pověz, Anastázie, nikdy tě nenapadlo, že by bylo lepší, kdybyste zůstaly na svých místech, kam vás kouzlo poslalo?“
Anastázie zavrtěla hlavou.
„Snad jen v prvních dnech, veličenstvo. Nikdy jsem nepoznala takové pohodlí a krásu. Ale také jsem věděla, že je to jenom na rok – a ten se mi zdál brzy velice dlouhý. Proto jsem uprosila krále s královnou, aby pozvali mé rodiče a Amálku na zámek. Stýskalo se mi.“
Král skřítků spokojeně přikývl.
„To rád slyším. Přání princezny Amálky jsem nevyhověl jen tak z rozmaru. Chtěli jsme odměnit i tvou péči o moje skřítky hospodáříčky. Kouzlo ti dopřálo čas radostí, přátelství, ale také ty jsi musela projít zkouškou, která rozhodne o dalším tvém životě.“
Dívky se na sebe podívaly a Amálka chytla Stázinku za ruku.
„Jsem s tebou a nic se ti nestane,“ zašeptala.
Král se usmál.
„Moje kouzlo jsi potřebovala, Amálko, ale teď jsi silnější, než já?“
„Věřím tvému slovu, králi. Já svoje dodržela.“
„Opravdu? Anastázie, pověz nám, skutečně nevíš nic o naší úmluvě? O tom, že je tvůj čas vyměřený, ale pokud obstojíte tam nahoře, pomohu ti žít dál?“
Anastázie zbledla. Chvíli zaraženě mlčela, vyhrkly jí slzy do očí. Potom se otočila k Amálce a objala ji.
„Tak tys bojovala i za mne! Na sebe jsi tolik nemyslela, ale kvůli mně jsi musela hodně překonat! Já dobře vím, jak těžké to bylo, když jsem na chvíli žila tvůj život. Děkuji ti za všechno, milá Amálko!“
Potom se otočila ke králi skřítků.
„Věděla jsem, že přede mnou není mnoho dnů a proto jsem se těšila z každého, který jsi mi kouzlem proměnil. Mám nyní také přání. Můj bratr Bronislav má Amálku rád, ale chtěla bych, aby o její statečnosti a našem přátelství věděl. Aby ji znal a miloval, jak si Amálka zaslouží. A aby mohli být spolu, až já odejdu.“
„Ne, Stázičko, ty nám nesmíš umřít, prosím tě, přej si honem delší život, lásku pro sebe!“
Amálka se rozplakala. Král povstal a rozhostilo se ticho.
„Ani král skřítků nemůže změnit osud tak, že přičaruje někomu další život, když svíce lidského osudu dohořívá. Smím si však vybrat nevěstu, která je milá mému srdci a která osvědčí před mým lidem laskavost, jaká je ve světě lidí výjimečná. Stázinko, žádám tě o tvou ruku. Budeš po mém boku vládnout celé říši skřítků a také mi budeš smět napovídat, jak pomoci některým dobrým lidem.“
Stázinka zaváhala, Amálka ji postrčila.
„Vždyť se ti dávno líbí, jen to přiznej!“
Anastázie se začervenala a přikývla. Podala ruku králi skřítků a všichni vypukli v jásot.
„Nyní odejděte na slavnost. Až skončí, přijedu si pro svou nevěstu a splním její přání.“
***
Byl to nádherný ples, obě dívky tančily jako víly a zářily štěstím. Amálka byla Amálkou, Anastázie Anastázií. Princezna byla spokojená, že její přítelkyně bude někde nablízku a jistě šťastná. Sice věděla, že se jí bude po Stázince stýskat, ale mnohem důležitější je, že si ji král skřítků odveze a bude ji chránit a opatrovat ve své říši.
Jen matka královna byla nějak bledá a vážná. Stále častěji se za ní Amálka otáčela. Zdálo se, že si toho nikdo jiný nevšiml. Amálie využila chvilky a přitočila se ke své mamince. Už konečně směla, už měla svou podobu a ten léčivý úsměv s ďolíčky ve tvářích.
„Maminko, jste unavená?“
„Jsem, dceruško. Moc bych si přála, abys bez odmlouvání přijala moje rozhodnutí. Abys věřila, že jsem pro tebe vybrala ženicha, který je čestný, statečný a spravedlivý, i když se ti možná nebude zdát moc urozený. Prosím tě, nevzpírej se a podej mu ruku.“
Amálie se skoro rozplakala. Myslela na Bronislava, ale věděla, že si princezny manžely podle srdce nevybírají. Královna pokračovala:
„Jsem nemocná, velmi unavená. Chci, abyste vy všichni, všechny mé děti, žili spokojeně, než zavřu oči. I proto tě chci zasnoubit, i když jsi opravdu hodně mladá. Věřím ale, dokážeš v životě obstát lépe, než jsme si mysleli.“
Amálka matku pohladila po ruce. Podívala se jí do očí, a i když se jí trochu třásl hlas, odpověděla:
„Maminko, já mám ráda rytíře Bronislava, ale poslechnu vaše přání a naučím se mít ráda toho, koho jste mi určila. Nezklamu vás, dnes večer určitě ne, to slibuji.“
„Děkuji ti, holčičko moje nejmilejší.“
Královna políbila Amálku na čelo, usmívala se a radostí docela zrůžověla. Pro Amálku to bylo nejsladší vyznamenání, i když ji srdce bolelo. Odběhla na chvilku ze sálu, aby se uklidnila a zase mohla rozdávat úsměvy. Je to jako dřív, pomyslela si. Opět budou všichni spokojení, ale vůbec nepoznají, co je za tím úsměvem. To jenom skřítci vědí, když se Amálka v převlékárně tajně rozpláče. Nezůstala tu dlouho sama. Mladá královna, bratrova žena, ji tu zahlédla. A přišla blíž.
„Amálie, pročpak netančíte? Myslela jsem, že milujete slavnosti a smích.“
„Já jsem si to myslela o vás, sestřičko. I když můj bratr král raději loví, než tancuje.“
Mladá královna si vzdychla.
„Mezi naše povinnosti patří být stále spokojený a veselý, usmívat se, i když nám není do zpěvu. Dnes poprvé vidím, jak jste vážná. Čeho se bojíte? Obě starší princezny se na svoje zasnoubení těšily.“
„Ony věděly, koho jim maminka vybrala. Já si ale podle svého srdce vybrat nesmím.“
„Ó, to je zlé! Moje milá, jak jste to dokázala skrývat? A já jsem věřila, že jste jenom tak hloupoučce, dětsky veselá! Přitom se sama pamatuji, jak dlouho mne učili usmívat se, i když bych radši utekla a plakala. Nebojte se, nic není ztraceno, jsou to jen zásnuby. Pojďme zpátky do sálu. Buďte dál statečná a všechno se v dobré obrátí, věřte mi.“
Objaly se a Amálka poznala, že našla novou přítelkyni. Tančila potom s mnoha pány i s Bronislavem, než se o půlnoci ozvaly fanfáry. Všichni napjatě čekali, co důležitého jim jejich vládci oznámí. Vědělo se, že bude oznámeno, kdy začnou svatby nejstarší princezny, ale všichni byli zvědaví hlavně na jméno ženicha nejmladší princezny. Nejdřív ale král zavolal před svůj trůn rytíře Bronislava.
„Můj věrný příteli a druhu, neznám schopnějšího diplomata, válečníka a spravedlivého muže, než jakým jsi ty. Proto ti svěřuji úřad správce země a strážce královských pečetí. Zároveň tě povyšuji do knížecího stavu.“
Všichni začali provolávat slávu, pážata přinesla na sametových poduškách veliký zlatý řetěz s královským znakem, klíčem od komory s listinami a skřínku s královskými pečetěmi. Král sám příteli položil řetěz kolem krku a objal ho. Potom všichni nového knížete obstoupili a blahopřáli mu, dokud znovu nedal král zaznít fanfárám.
„Celá královská rodina ti chce, kníže Bronislave, vyjádřit svou přízeň. Proto jsme se rozhodli přijmout tě mezi nás.“
Nastalo ohromené ticho, nikdo ani nedýchal. V sále se po sobě lidé ohlíželi, ale nevěděli, co tím král myslí. Ten vzal za ruku svou nejmladší sestru a přivedl ji před přítele.
„Přijmi ruku naší milé Amálky a buď jí tím nejlepším manželem, jakého jsme jí mohli nalézt.“
Amálce se zatočila hlava. Podala ruku Bronislavovi a viděla, jak se jeho oči rozzářily.
„To mohu slíbit s nejčistším svědomím, můj králi.“
***
Tak skončilo trápení hloupé princezny a její snaha změnit to, co pokládala za špatné. Přece jen bude žít s člověkem, kterému věřila a který naopak uvěřil, že je lepší, než o ní ostatní smýšlejí. Opět byli všichni spokojení, že se šťastně usmívá a Bronislav jí při tanci pošeptal, že už dávno uměl poznat, kdy ji něco opravdu těšilo – a že těch jiskřiček v očích hodně ubylo před rokem, když chtěla pomoci jeho sestřičce.
Ach, Anastázie, to byl přece jenom stín tohoto večera! I když se maminka královna na Amálku spokojeně usmívala, že jí vybrala správně ženicha, i když se z jejich štěstí radoval bratr král s mladou královnou a starší princezny, přece jen se blížil konec slavnosti.
Anastázie Amálce štěstí přála, stejně jako bratrovi, o kterém dávno věděla, jak je zamilovaný. I ona však trochu pohasla, kdykoliv pohlédla na hodiny. Blížilo se loučení. Jediný, kdo jí rozuměl, byla Amálka, která i ve svém štěstí tu a tam Stázince stiskla ruku. Rozuměly si beze slov.
Odbila třetí hodina po půlnoci, královna matka se rozhodla odejít do svých komnat. Hudba ještě hrála, ale lidé se už loučili, povídali si o všech novinkách. Tehdy zavanul silný vítr, otevřela se všechna okna. Bronislav objal Amálku, ta natáhla ruku po Stázince. Všechno ztichlo.
Když se Amálka rozhlédla, viděla, že k nim od trůnu míří udivený bratr král, jeho královnička i obě sestry, jejich ženiši – a ze druhé strany sálu rytíř s rytířkou. Byli jediní, kdo se tu mohli pohnout. Náhle se dveře sálu otevřely a dovnitř vstoupil bohatě oblečený pán v královském plášti a s korunou. Amálka hned poznala krále skřítků. Postavila se vedle Anastázie a společně jej pozdravily. Ten se uklonil Anastáziiným rodičům. Potom, jak tomu má být, představila Amálka krále skřítčího králi lidskému.
„Vítej v našem světě, králi. Čeho si žádáš?“
„Přišel jsem pro svoji nevěstu, milou Anastázii. Plním také přání své nevěstě, která chtěla, abyste právě vy všichni, které má princezna Amálie ráda, věděli, že mé nevěstě svou odvahou a statečností darovala mnoho šťastných dnů a zachránila život. Dokázala mlčet o všech tajemstvích a prokázala, že je úplně jiná, než jste si mysleli.“
Královská rodina se podivila, ale Bronislav na svou nevěstu pohlédl s vděčností a láskou. On dobře věděl, jak moc byla Stázinka nemocná a jak málo dnů jí zbývalo. Rozuměl také tomu, co král skřítků neřekl: že již končí vyměřený čas jeho sestřičky a snad právě díky Amálce smí odejít do říše kouzel. Král skřítků přikývl Bronislavovým myšlenkám a znovu se obrátil ke královské rodině:
„Budiž vám a všem lidem již navždy zřejmé, že dobrota srdce, laskavost a vlídná slova nejsou projevem slabosti nebo hlouposti. Nenechte je udusit dříve, než se mohou stát projevem veliké síly. Kdo v ni věří, kdo věří dobrému srdci, způsobí i zázraky.“
Potom se král obrátil k překvapeným rodičům Stázinky a vysvětlil jim, že svou dceru budou smět v jeho říši navštívit. Dovolil, aby se Anastázie se všemi objala, popřál Bronislavovi a Amálce všechno dobré, zvedl Stázinku do náruče a zmizel, jako kdyby se jim všechno jenom zdálo.
Hudba zase hrála, dvořané si povídali, jen stará rytířka plakala, že jí dcera tak najednou zmizela. Bronislav svou nevěstu políbil a přísahal, že nikomu nedovolí pochybovat o tom, jaký v ní získal poklad.
Amálka se dočkala toho, po čem dlouho toužila. Cítila, že ji opravdu mají její milí rádi. Třebaže pořádně nevědí, co se stalo, dívají se na ni s úctou a uznáním. Jakže to před několika dny říkala Anastázie? Z knih se může učit dál, ty nezmizí. Zato chvíle, kdy dokazovala sílu svého odhodlání a dobroty srdce, ty byly nejdůležitější ze všeho.
Dobře si to zapamatovala a provždycky se tím již řídila. Podobně, jak se princezna Amálka naučila hospodařit na malém hradě a starat se o sloužící a poddané, společně se s Bronislavem postupně naučili vládnout jejich velikému panství k prospěchu všech.
Příběh hloupé princezny s dobrým srdcem a pevným odhodláním písaři v tom království zapsali zlatými písmeny do kroniky. Mnoho let chránili tu kroniku jako jeden z největších pokladů.
Upylnula staletí, dnes o té kronice prý nmikdo neví a příběh Amálky je pouhou pohádkou. Kdo ví? Vždyť v tom kraji skřítkům hospodáříčkům lidé ještě dnes dávají něco dobrého na zub. Ta stará, zlatem psaná a malovaná kniha může někde ležet zaprášená a zapomenutá. Časem ji jistě někdo najde, otevře a zjistí, že vyprávění o Amálce a další příběhy se udály.
Je to však důležité? Mnohem důležitější bude, pokud ještě za mnoho let zůstane v lidských srdcích dost odvahy změnit sama sebe i okolní svět k lepšímu.
