S koncem listopadu některým už začal advent. Chystáme se na zimní slunovrat a stejně jako generace před námi máme potřebu zastavit se a chvíli jen tak být, vnímat plynutí času, vnitřně se zklidnit. Pokud se nedaří, cítíme, že nám něco chybí. Leckdo tomu neklidu porozumí až někde mimo shon a světelný smog, pod hvězdami. Nebo v chumelenici, která ztiší všechny zvuky. Je to dáno právě tím časem, obdobím, neboť ve skutečnosti nezáleží na víře a náplni, jakou kdo adventu přiznáváme. Dějí se nám zvláštní věci, hlavně nečekané. Někdy je postřehneme, až pokud se tvrdohlavě opakují, abychom si jich konečně všimli.
Můj advent začal setkáním s přáteli a celým milým víkendem, ale ve skutečnosti mi ho až dnes doopravdy otevřela drobná šedovlasá paní. Přišla požádat, ať ji zbavím příspěvku na péči. Povídaly jsme si, proč to tak chce (někdy se rodina pro peníze rozhádá a je třeba zjistit, co se děje, co změnit). Nic hrozného, jen je nesvá, když má peníze jen tak. Všechny kolegyně se usmívaly tomu jejímu „neštěstí“. Ona má totiž důchod dobrý, dřela ještě o hodně let déle, aby se děti měly dobře. Nechce, aby penízky někde chyběly. Někdo je může potřebovat víc, víte?
Zeptala jsem se paní, kdo jí uklízí, kdo vaří, pere, vozí ji autem, kdo koupe, dává léky, doprovází… Usvědčila se sama, popisovala, jak děti pomáhají, ale ty peníze, tolik jich je, tolik ona nepotřebuje, děti pomáhají i tak. Když jsem jí zopakovala, co mi sama řekla, ujistila ji, že příspěvek dostává právem, právě proto, aby ho dala dětem za pomáhání, usmála se moc hezky, že na sebe tolik naprášila, a vzdychla, že jí tedy asi nepomůžu.
Zmrzlá byla, protože svému doprovodu utekla. Měla čekat u doktora, byla spíše podzimně oblečená, ale my jsme jen o pár domů dál a ty peníze ji tolik trápí, že musela přijít. Co naplat. Domluvila jsem jí, že počkáme přes zimu (ona bývá nemocná, jen si to nepamatuje) a na jaře ji navštívím, posoudíme, kolik pomoci potřebuje a jestli dávku snížíme. Přece jenom si trochu oddychla a pochválila svou rodinu, co jí pomáhá. Když viděla, jak se usmívám, málem se chytla za pusu, že se zase prozradila.
Připomněla mi všechny ty ustarané, pracovité maminky, které dokázaly z mála vystavět hotové paláce domovů. Všechny jsou stejné, sprásknou ruce nad tím, co jim stát uzná, že je to nějak moc. Tahle milá paní je velice úzkostlivá a skromná. Stále přemítá, nakolik si „peníze za nic“ doopravdy zaslouží, zda ji někdo nebude vyslýchat a třeba honit po soudech. Je to milé i bolavé zároveň, hlavně nic nedlužit, nemít neprávem, žít s čistým svědomím.
Oni se i pánové někdy ostýchají, že od státu nic nepotřebují, že je jim hloupé něco dostávat, statečně mi předvedou vychytávky, které jim umožní obléknout se a umýt, aby je pečovatelka neviděla „nemožné“.
Přesto můj dnešek patří právě maminkám. Těm, které žily chudě a obracely každou korunu, těm, které zažily i nějakou tu závist a klepy. Jejich vztah k dávce, která jim má ulehčovat život, je poznamenaný nedůvěrou a strachem. Co když se něco zvrtne? Jak by vrátily tolik peněz? Z čeho?! A třeba i pokuty… Dnešní paní si leccos plete, ale otázka peněz se jí vryla do hlavy tak, že nemohla vydržet v klidu.
Tyhle maminky totiž moc dobře vědí, že je důvod se bát. Bude jim brzy kolem devadesáti, pamatují doby, kdy se dějiny valily a rozemlely mnoho lidí v jejich okolí na prach. Nepomůže ujišťování, že dnes je jiná doba – jinou dobu již zažily mnohokrát. Pro ně jsme ještě naivní, romantické mládí, které nic neví o životě.
Setkání s dnešní zásadovou, poctivou paní mi připomnělo, nakolik pošetilá je naše víra v „jistoty“ a nekončící současnost. Jak potřebný je pevný bod ve vlastním malém vesmíru, držení pravidel, která si stanovíme. Mohou někomu připadat směšná, ale tyhle maminky dokázaly svými životy, že jen s nimi překonají cokoliv.
V časech adventu a rozjímání o věcech vnitřních i společenských jsou maminky předešlých generací připomínkou i výstrahou toho, jak lehce zahazujeme zkušenosti, zdánlivě zbytečné v moderní době. Jejich obavy a moudrost zažitého leckdy pomineme jako záležitost, co patří do pohádky. Dnes je jiná doba, žijeme jinak, máme úžasnou techniku, že?
Staré dámy a staří pánové, kteří už dosáhli požehnaného věku, nejsou všichni takoví jako ony maminky. Samozřejmě, že ne. Právě proto se mi asi muselo stát, že se mi podobně smýšlející paní vytrvale pletou do cesty (nebo jinak připomínají) právě v těchto dnech. Znamenají loučení se zanikající generací a zkušenostmi nebo varování? Jsou ukazatelem křehkosti, která překrývá jejich neuvěřitelnou sílu?
Stále se máme co učit, stále tu ještě jsou. Vzácné poklady, které přehlížíme.
