Nedělní ráno vonělo modrou oblohou.
Tomáš si uvařil instantní kávu, do misky nasypal kukuřičné lupínky a zalil je mlékem. Během snídaně vyhlížel z okna a oblékal si cyklistickou výstroj. Po snídani nalil do speciální láhve nápoj, který oddaloval únavu, zlepšoval výkon, obsahoval vysoké množství L-karnitinu a vitamínu C a velmi snadno se připravoval. K láhvi přibalil energetickou tyčinku z ovesných vloček, gel pro rychlé doplnění energie a roztok hořčíku a vápníku proti křečím. Pak sjel výtahem ze svého bytu v osmém patře, na parkovišti připnul do nosiče na střechu svého auta celoodpružený model plně vybaveného horského kola a vyrazil z města.
Andrej se dobelhal ke stolu. Položil na desku stolu hrnek s tureckou kávou, těžce usedl na svou židli a zahleděl se před sebe. Kuchyňské okno nabízelo pohled na předzahrádku, travnatý svah a oblohu. Předzahrádka zarůstala plevelem, zelený svah protkávaly barvy lučního kvítí a obloha modře zářila. Už víc než padesát let sedával každé ráno na tomto místě a hleděl kuchyňským oknem ven. V každé roční době. Rannímu pohledu z jeho kuchyňského okna se nic na světě nevyrovnalo. Znal význam každého odstínu svahu i oblohy. Mohlo se zdát, že modrá obloha je prostě modrá. On ale rozeznal březnovou modř od červencové, květnovou od říjnové, únorovou od srpnové. Se zamračenou oblohou to bylo také tak. V každé roční době měly mraky svůj nádech a on jim rozuměl. Na travnatém svahu vládly jiné barvy: v předjaří tupě šedivá, na jaře ostře zelená, ta pak ztěžkla a nechala se prorůst barvami pozdního jara a léta. Na podzim břeh zezlátl a zrudl a v zimě zapadl bílým jiskřivým sněhem. Sněhu bylo v krajině Nízkého Jeseníku vždycky dost. S lecčíms bývala patálie, ale o sníh, bláto a dřinu se tady prosit nikdo nemusel.
Tomáš uháněl na plný plyn do přírody. Jeho neděle patřily důkladnému okysličování a důkladnému spalování. Tomáš pracoval na plný manažerský výkon v investiční společnosti, dbal o správnou skladbu své stravy a o pravidelný pohyb. Jeho tělo bylo souměrně vypracované a mysl silná a pružná. Žil sám ve dvoupokojovém bytě na kraji města a byl se svým životem naprosto spokojený. Základem byla výborně placená práce, které věnoval deset hodin denně šest dní v týdnu. Díky svým výkonům v práci si mohl dovolit skvělé bydlení, skvělou stravu, skvělé oblečení, skvělou dovolenou. Chtělo to ale výkon. A aby podával výkon, musel do sebe investovat. Proto dnes mířil do vojenského prostoru, do míst, kam bylo zakázáno vstupovat, do míst, kde byl extrémně čistý vzduch.
Andrej dopil svou ranní kávu, hrnek odnesl do dřezu a znovu se usadil u stolu. Čekal, až pro něj přijede syn.
Andrej žil celý život na okraji vojenského prostoru. Jeho rodiče sem přišli ze Slovenska, dostali na Podlesí v roce tisíc devět set čtyřicet šest dům. Dům byl velký a pěkný. Jeho dřívější obyvatelé ho museli, stejně jako miliony dalších v celé Evropě, po válce opustit. Starousedlíci odjížděli jen s nejnutnějšími věcmi, a tak nově příchozím domy nabídly všechno: nábytek, zvířata, nádobí, květiny, nářadí, stroje, dokonce i staré obrazy a fotografie. Andrej slýchal od dětství, že mnoho domů, když do nich noví osadníci přišli, bylo vyloupených a poničených. Pohraničím tenkrát táhly bandy zlodějů, rabování bylo na denním pořádku, někteří loupili veřejně a bez ostychu, mnozí s pověřením vyšších míst. Andrejovi rodiče měli štěstí, jejich dům byl v docela dobrém stavu.
Tomáš přijel do Spálova. Zaparkoval na rozlehlém prostranství u Odry a vystoupil z auta. Spokojeně se protáhl a rozhlédl se po okolí. Bylo ještě brzy, parkoviště zelo prázdnotou. Až bude odjíždět, bude tady auto na autě. Údolím Odry kolem Spálova se táhly kolonie chat a za řekou vytékal ze skály s ochranou Panny Marie zázračný pramen vody. Tohle místo bylo cílem mnoha a mnoha nedělních rodinných výletů.
Tomáš sundal ze střechy auta své kolo, nachystal si výbavu, snědl energetickou tyčinku, napil se nápoje podporujícího výkon, naskočil na kolo a s ulehčením atraktivní turistickou lokalitu opustil.
Andrej zaslechl zvuk motoru. Syn přijížděl. Andrej těžce vstal ze židle, oblékl si teplý svetr a přes něj sako. Bylo sice léto a modrá obloha slibovala nádherný den, Andrej se však chystal do hlubokého lesa.
Strávil v lese celý život. Jeho rodiče se snažili na Podlesí hospodařit jako zemědělci, ale nešlo jim to. Porozumět krajině se dá až během generací. Osadníci přinesli do svých nových domovů zkušenosti svých předků z jiných podmínek. Zkušenosti se tady mísily, narážely na sebe a narážely na drsnou přírodu Nízkého Jeseníku. Všechno se ještě zhoršilo tím, že jižně od Podlesí začalo totální vysidlování, vznikl zde nedlouho po válce vojenský prostor. Během let se v prostoru střídaly armády, československá, sovětská a teď česká, a Podlesí se ocitlo na konci světa. Tedy civilního světa. Kdyby nezačali domky ve vesnici skupovat obyvatelé měst k rekreaci, asi by Podlesí úplně zaniklo.
Andrejův otec nakonec skončil jako dělník v lese a Andreje ani nenapadlo pracovat někde jinde. Od dětství lesy v okolí miloval a práce v lese mu připadala smysluplná a krásná.
Tomáš šlapal do pedálů úzkou silnicí kolem Odry. Cítil, jak mu stoupá v těle adrenalin. Zanedlouho projede hranici vojenského újezdu a ocitne se v zakázaném prostoru. Měl prostudované speciálky a věděl, že se musí odvážit projet přímo lesem. Jeho cílem bylo efektivně se pročistit, aby od zítřka zase odváděl maximální výkon. Pociťoval v poslední době únavu a to ho znepokojovalo. Extrémně čistý vzduch nedělního vojenského prostoru pročistí Tomášovo tělo a s ním se pročistí i mysl.
Andrej se opřel do berlí a zamířil k synovu autu. Syn bydlel ve městě. Měl rodinu, slušnou práci a představoval si, že by měl Andrej zbytek svého života strávit v nějakém domově stáří. Andrej však nic takového neplánoval.
Tomáše uvítal vojenský prostor vůní hlubokých lesů a dokonalým tichem.
Andrej usedl na sedadlo spolujezdce. Syn o čemsi hovořil, ale Andrej mu nevěnoval pozornost. Od loňska velmi špatně chodil. Zemřela mu žena a smutek nad její ztrátou mu ubral sil. Bez berlí se už nikam nedostal. Teď jel cestou, kterou důvěrně znal, rozhlížel se po krajině mírných kopců a hlubokých lesů a žasl nad jejich krásou. Mlčel. Hlavou se mu honily vzpomínky a těšil se na úlevu, kterou mu poskytne cíl jeho dnešní cesty.
Tomáš soustředěně šlapal do pedálů a bystře zkoumal své okolí a kompas. Navigaci vypnul, měl obavy, že by ji technika v prostoru mohla zachytit. Potřeboval projet zakázanou oblastí a dostat se do míst, která jsou během víkendu přístupná veřejnosti. Tam už bude v bezpečí. Zpět se vrátí po veřejné cyklostezce. Od místa, kde začínal legální svět, ho dělilo asi patnáct kilometrů. Patnáct kilometrů, během nichž ho nesměl zachytit žádný vojenský dohled.
Auto Andrejova syna sjelo do údolí, v němž se ukrýval mohutný barokní kostel. Ke kostelu kdysi patřil klášter. V údolí za klášterem stávala vesnice, avšak klášter i vesnice rozhodnutím o vzniku vojenského prostoru zanikly. Mohutný kostel však zůstal stát.
Auto s Andrejem projelo po úzké cestě kolem kostela a zamířilo údolím bystrého potoka ke Královské studánce. U studánky Andrej vystoupil a odbelhal se ke kamennému žlabu, do něhož pramen důmyslným systémem stékal. Andrej si sezul boty, sundal ponožky, vyhrnul nohavice, usedl na schody vedle žlabu a ponořil nohy do proudu vody.
„Jeď!“ houkl na syna a usmál se.
Syn vycouval od studánky a zamířil zpět. Jel na jejich oblíbené místo hledat houby.
Když auto zmizelo v kaštanové aleji, Andrej vytáhl ze saka láhev vodky a napil se. Pak se rozhlédl kolem sebe a zhluboka se nadechl. Obličej se mu roztáhl do blaženého úsměvu.
Tomáš se šklebil námahou. Zatínal zuby a překonával odpor těla, které odmítalo jet dál. Měl chvíle, kdy se zdálo, že tělo už nemůže, rád. Věděl, že nakonec se někde najde síla, která tělo přehodí na vyšší úroveň výkonu. Proto mu teď bylo dobře. Nevnímal nic než svoje tělo, které se mělo překonat.
Andrej vytáhl nohy z vody a nechal je uschnout. Tento proces několikrát zopakuje a na pár dní se mu uleví. Voda z tohoto pramene léčila. To věděl kdekdo v okolí. Léčivé prameny vyvěraly na mnoha místech Nízkého Jeseníku. Tento pramen byl Andrejovi nejmilejší. Ležel ve vojenském prostoru, proto se k němu smělo jen v povolené dny a po povolené cestě. V dobách, kdy tady vládli Rusové, se do lesů kolem vůbec nesmělo. Andrej se sem jako lesní dělník občas dostal a měl okolní lesy hluboce rád. Loni se zdálo, že jeho milované lesy masivně zasáhne kůrovec, ale lesákům se podařilo dostat bestii pod kontrolu. Jiné bestie, turisti, sem nesměli, a tak lesy kolem byly čisté, živé a hebké. Armáda se chovala k přírodě brutálně, ale nedokázala lesy kolem zničit tak, jak tomu bylo v civilních oblastech. Vojenská technika se pohybovala ukázněně, v čase i v prostoru. Turismus dával lesům těžší rány, soustavné a nečekané: podrosty rozježděné terénními koly, motorkami a v poslední době i čtyřkolkami, plastový odpad. K turismu se přidávala divoká těžba dřeva. Dokonce i mezi lesními dělníky přibývalo těch, kteří o lese nevěděli skoro nic. Proto chodíval rád sem, do míst, kde byl skutečný les, tichý a voňavý.
Andrej znovu ponořil nohy do vody a znovu se napil vodky.
Tomáš pocítil slastné uvolnění. Tělo zlomilo odpor a dostalo se do vyšší úrovně. Kilometry ubíhaly a hranice civilního území se přibližovala.
Andrej spokojeně mlaskl. Koruny stromů nad ním šeptaly, slunce a modrá obloha zářily, voda hučela, občas se ozval nějaký pták. Pomyslel na svou ženu. Doufal, že takhle nějak vypadá ráj.
Tomáš sjel na cestu, která vedla kolem potoka ke Královské studánce. Tam bude konec jeho adrenalinové vášni. Usmál se. Nikdo jeho vpád nezaznamenal. Projel tiše, rychle a nepozorovaně.
Andrejův úsměv zmrzl. Ze zakázaného prostoru se vyřítil rozšklebený zpocený cyklista ve žlutočerném úboru, s brýlemi na očích a se směšně vyhlížející přilbou na hlavě. Zabrzdil a zchváceně se sesunul z kola.
„Ty nevíš, že se tam nesmí jezdit?“ zeptal se Andrej.
Tomáš překvapeně zamrkal.
„Však jsem tam nic nevzal,“ odsekl.
„Kvůli takovým jako ty to tady zase zavřou,“ zahalekal Andrej. „Cos tam hledal?“
„Co je vám do toho?“
„Takoví jako ty to tady jednou zničí,“ řekl Andrej, napil se vodky a vychrlil gejzír vulgarizmů. „Jsi horší než kůrovec.“
Tomáš cítil, jak v něm vře vztek.
„Co si to dovolujete?“ zasípal zvýšeným hlasem.
„A co si dovoluješ ty? Přijedeš si, projedeš to tu jak buldozer a zase vypadneš. Měli by tě zavřít, blbče.“
Tomáš za sebou zaslechl zvuk motoru.
„Vás by měli zavřít,“ řekl muži u studánky.
Auto za Tomášem zastavilo. Ozvalo se bouchnutí dveří a vzápětí zaskřípaly v hrubém štěrku kroky.
„A za co by mě měli zavřít, co?“ zasyčel Andrej. „To by se ti líbilo! Až nás všechny zavřou, budou kůrovci jako ty dělat, co se jim zachce, a nikdo jim ani nic neřekne.“
Tomáš se nasupil a otočil se.
„Tak jedem?“ zeptal se muž, který přicházel od auta.
Andrej začal sbírat své věci.
Tomáš vztekle naskočil na kolo a rozjel se kaštanovou alejí ke kostelu. Když za hodinu nakládal na přeplněném parkovišti u řeky své kolo na střechu auta, byl pevně rozhodnut příští týden absolvovat celou dnešní trasu znovu. Dědkovi navzdory.
Andrej tou dobou sledoval ze synova auta svou krajinu. Nasbírané houby voněly, léto hladilo a sladce lhalo. Ranní modř přešla do poledního odstínu a proteplila svým jasem i ty nejhlubší stíny.
Andrej zatoužil umřít. Chtěl umřít dřív, než jeho svět pohltí kůrovec.
Povídka Evy Tvrdé
