Nemáte náhodou mrtvého Kelta na zahradě? Nesmějte se, není to zase tak nemožné. Před několika týdny žena z Duban nedaleko Pardubic objevila na svém pozemku hrob keltského válečníka.
Stáří ostatků se odhaduje na více jak dva tisíce let. Součástí pohřebního prostoru bylo i několik kusů šperků, zbraní i dalších osobních potřeb. „Stáří hrobu odhadujeme na více než 2200 let, tedy přibližně do 3. století před naším letopočtem,“ uvedla pro Pardubický deník archeoložka Tereza Jošková. Nalezený Bojovník tak mohl například pocházet nebo určitě při svých cestách neminul nedaleké keltské oppidum v Českých Lhoticích u Nasavrk.
Jací ale byli keltští válečníci? Čeho dosáhli?
Jelikož samotní Keltové nepoužívali písmo k zapisování své historie, většinu toho o nich víme z děl řeckých i římských autorů. Dějiny píší vítězové a historici k poraženým národům nebývají zrovna přívětiví. To samé platí o Keltech, přestože však byli velkými válečníky, své velké bitvy a války prohráli, antičtí autoři je tak často popisovali jako ječící barbary, ženoucí se bezhlavě do bitvy, s oblibou v šílených pitkách a neřízeném sexuálním chování. Pravdu mají, ale jen z části.
Do svých armád si je najímali skoro všichni vojevůdci starověku. Sloužili pod Alexandrem Velikým, římským císařem Claudiem při dobytí Británie i mnoha dalších armádách. Bojovali za každého, kdo jim zaplatil. Dalo by se říci, že patřili k nejžádanějším žoldnéřům své doby a i díky tomu se jejich potomci vyskytují například v turecké Galacii, která je po nich (pro Kelty Římané používali slovo Galové) pojmenována, i na dalších místech celé Evropy.
Zbroj, výstroj a taktika
Keltská výstroj a výzbroj byla velice nejednotná a každý válečník se do války chystal dle svých majetkových možností. Podle některých římských autorů bojovali Keltové nazí, jen s mečem, kopím a štítem. Velice oblíbenou zbraní mezi méně movitými válečníky byly různé sekáče, masivní nože dlouhé kolem 55 centimetrů. Na rozdíl od Římanů používali Keltové převážně sečné zbraně (i legionářský meč gladius byl zbraní bodnou), dlouhé meče, sekery atd., které ovládali s neuvěřitelnou zručností a v boji jeden na jednoho byli hrozivými protivníky. Římské legie, ale bojovaly jinak, byla to mašinerie, kdy masa pevně sevřených a disciplinovaných vojáků převálcuje jedince, byť statečné a zručné, jako nic.
Keltská bojová strategie byly v celku jednoduchá. Na začátku bitvy vytvořili bojovníci hradbu ze štítů, do kterých začali zuřivě mlátit, stejně jako do všech předmětů, které měli u sebe. Všichni také začali hrozivě řvát a „muzikanti“ vyluzovali temné bojové zvuky na karnyxy (keltské válečné rohy). To všechno mělo za úkol vyděsit nepřítele. V poslední fázi se hrozivě pomalovaní a ozdobení bojovníci rozběhli proti nepříteli za burácivého řevu několik tisíc běsnících hrdel. Nepřítel se dal v mnoha případech na útěk a jeho pobití při úprku již nebylo tak těžké. Pokud řada nepřátel vydržela, Keltové se zastavili těsně před ní, vrátili se na původní místo a vše se znovu opakovalo.
Tato taktika fungoval velice dobře až do chvíle, kdy bojovníci narazili na legie, jejichž morálku nedokázali tak snadno zlomit a ve většině velkých bitev jim podlehli. Přesto se keltské kmeny jen nerady vzdávaly a římské okupanty trápily ještě řadu let po dobytí daného území, velice časté byly také vzpoury a povstání. Trvalou většinou velice dlouho než se podařilo nové provincie zpacifikovat, to však neprováděli legionáři, ale obchodníci s luxusním zbožím, překupníci, herci, filosofové a úředníci.
Dobytí Říma
Mezi největší keltské vojenské úspěchy jistě patří dobytí a vyplenění Říma vojevůdcem Brennem. Ve 4. století před naším letopočtem ještě nebyly římské legie tou proslavenou a obávanou ocelovou pěstí mocného impéria, tvořili je především rolníci bez valného výcviku i bojových zkušeností. Keltové však již tehdy byli obávanými válečníky.
K dnes již skoro legendárnímu střetu mezi armádami Keltů a Římanů došlo 18. července 387 př. n. l. na řece Allia. Keltům se postavilo šest římských legií v čele s Quintem Sulpiciem o síle 24 000 mužů. Nepřátel však bylo mnohem více. Díky divokosti a brutalitě keltského útoku, stejně jako Brennově dobře zvolené strategii, se Římané dali v panice na útěk. Cesta k Římu tak byla volná.
Zbylí římští vojáci opustili hradby města, brány nechali otevřené a zabarikádovali se na římském Kapitolu. Osud obyvatel Říma tak byl plně v rukou dobyvatelů. Chvíli to vypadalo, že by nemuselo dojít ke krveprolití. Keltové obcházeli město a vstupovali do domů, kde je vítali slušně oblečení Římané. Vše změnila až hádka mezi Markem Papiriem a jedním z keltských válečníků. Markus bojovníka udeřil, když si „barbar“ hrál s jeho vousy, to rozpoutalo masakr a Řím byl vypálen do základů. Přežili pouze lidé zabarikádovaní na Kapitolu. Svůj život si po dalších jednáních vykoupili zlatem. Z vojevůdce Brenna se stal velice bohatý muž a legendárním keltský válečník. Řím, centrum mocného impéria, se nepodařilo dobýt žádnému vojevůdci dalších více jak 700 let.
O sto let později, tedy v roce 279. př. n. l., si keltští válečníci připsali další velký vojenský „zářez“. S mohutnou silou prošli celým Řeckem a dobyli Delfy. Legendární věštírnu řecké kultury.
Mezi nejvýznačnější keltské vojevůdce patřili například galský válečník Vercingetorix (asi 82 př. n. l. – 46 př. n. l.) a icenská královna Boudica (1. století n. l.), o nich se více dozvíme až v dalších textech.
Autor: Jiří Kalát / Země Keltů
