Minulý týden jste si mohli přečíst článek Bezdětných seniorů je víc než před lety. Jaké je stáří bez potomků? Naše čtenářka Marta P. na toto téma zareagovala a do redakce nám zaslala krátký příspěvek hodný velkému zamyšlení.
Když jsem četla článek o bezdětných seniorech, musela jsem se hořce pousmát. Zakončen byl větou, že ve stáří bez potomků nás dožene samota. Jsem bohužel zářným příkladem, že ani děti nejsou zárukou „plného domu“ v důchodu.
S manželem jsme vychovali dva syny, Josefa a Martina, kterým je dnes už přes čtyřicet let. Prvorozený Josef buduje kariéru a jezdí všude možně po světě, jednou je to za prací do Ameriky, jindy zas za vnitřním klidem do Asie. Občas zavolá, občas se zastaví na návštěvu. Bydlíme ale na malé vsi daleko od Prahy, kde bydlí, a tak zavítá skutečně jen málokdy. Zpočátku jsem stále doufala, že se usadí a budou k nám jezdit na prázdniny alespoň vnoučata. Teď už ale vím, že má svůj život, ve kterém rodiče velkou roli nehrají.
Martin sice rodinu má, avšak kvůli jeho lásce k alkoholu to ideálně nedopadlo. Vnouče vidíme výjimečně a Martina jen tehdy, když mu dojdou peníze. Manžel je bohužel vážně nemocný a potřebuje mou stálou péči. I přestože jsem s ním 24 hodin denně, cítím se osamocena, a to na rozdíl od mé kamarádky Jarušky, která ten život vzala za úplně jiný konec.
Jaruška nemohla mít v mládí děti ze zdravotních důvodů, chvíli se s manželem snažili o adopci, ale nedopadlo to. Tak se rozhodli, že věnují svůj čas zážitkům a koníčkům. I po smrti manžela se nevzdala svého života, a pokračovala v tom, co ji naplňuje. Cestování, kultura, příroda a zahrádka, je hrdou členkou několika klubů, schází se s lidmi z nejrůznějších směrů, a má-li chvilku, přijede i za mnou. Když ji slyším vyprávět, říkám si: „Která z nás trpí samotou? Bezdětná Jaruška, která už je více jak deset let vdova, nebo já s manželem, dvěma dětmi a jedním vnoučkem?“ Myslím, že odpověď je jasná.
Autorka: čtenářka Marta P.
