Jak to všecko začalo, to si pamatuju naprosto přesně. Ten den jsme začali se sousedama dole rozebírat starej zvětralej taras a dřina to byla příšerná. I. dorazila z práce s testem, na kterej jsem se šel podívat, a v tu chvíli jsme se poprvé dozvěděli, že dostaneme naši Ká, ať už se bude jmenovat jakkoliv a jakýkoliv bude mít pohlaví. Hned měsíc poté, co jsme výrobu děcka nějak oficiálně zahájili! To se v přírodě děje už zřídka, praví Daniel Jahn ve své knize Vinařský deník, a dodává: „Spojení ilustrace a titulu článku pochopíte nejdřív uprostřed četby, nebo až na samém konci. Chce to prostě nějakou výdrž. Ta ostatně musí patřit do základní výbavy mých čtenářů.“
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Já pak jsem se vrátil ke krumpáči a byl jsem v takovým rozpoložení po tom zvěstování jak panenka Maria, že v osmatřiceti letech poprvé budu otcem, že jsem si okamžitě ukopnul malíček. Dodnes jizva reaguje citlivě.
Dalších devět měsíců se nedělo zhruba nic. Dostavěla se zeď, která dneska už je zase puklá, protože za ni zateklo. Kam my, tady nahoře, máme dávat svoji vodu, když všecka se k nám nevejde? Snažím se tam teď vodě bránit, sesun se snad zastavil.
Chodili jsme tedy po procházkách a vykládali si o tom dítěti. Všecko v těch hovorech bylo jednoduchý, pořád budeme spolu, budeme se smát, hrát si, povídat o všem. Vyrábět si, tvořit. Šli jsme kolem potoka, já říkám, vyrobím loď a budeme si ji sem chodit pouštět. To je ještě času, říká I. Hovno! Na to je čas právě teď, pak už ho nebude. Jsem ovšem hračičkář. Jak já jako kluk jsem toužil po modelu lodi! Teď poprvé v životě jsem měl k tomu i nástroje. Tak jsem obráběl dřevo, až vzniknul klasickej trojstěžník z mých někdejších dobrodružnejch románů. Trup je dutej, a tudíž i plavbyschopnej. Paluba je sestavená z opravdovejch prken, který se získaly zbroušením špejlí, z ní vedou na nástavby na přídi a zádi skutečný schody se zábradlím. Mezi stěžněma se dme plachtoví napuštěný škrobem, aby se dmulo i v tom bezvětří, co u nás většinou na polici panuje. Jiní pletou výbavičku, my jsme po večerech s I. seděli u láhve a pletli provazový žebříky, aby námořníci mohli k těm plachtám šplhat. U láhve seděl jsem ovšem jenom já, ona vinula ty žebře a čekala dítě. Jak bylo řečeno, loď byla v principu schopná plavby, kdyby na to přišlo. Nepatří ale prostě taková věc dítěti do ruky. Děcko ovšem je stejně šťastný, jestli ne víc, když si po vodě pustí kus klacku, než loď, co stála dvě stě hodin práce.
Dalším počinem, kterým bych se rád pochlubil, byly animovaný sešity. Znáte to, na každý stránce je obrázek posunutej do další pohybový fáze. Palcem listy ohnete, spouštíte je dolů a celej ten malej svět se čile rozběhne, a dítě žasne a výská, to je kouzlo! Jedno to dílko si vzalo za předmět letící ptáky, teď je na místě vyjádřit poděkování knize Pestrá příroda a Lesním sovětským novinám, kam jsem šel pro inspiraci. Jako by prásknul neviditelnej výstřel, kačeny se rozletí z houští a mizí k rudýmu obzoru. Když to chytnu obráceně, děj se odvine pozadu a poslušně zalezou zase zpátky. V dalším sešitě se pak malýmu zvídavci řítí v ústrety dva vlci, ale všechno dobře dopadne. A ještě pak je tu jablůňka, nad kterou opisuje kruh sluníčko, večer obraz tmavne, rozzáří se západ slunce, pak je tma a jde se spát. MNĚ se to moc líbilo.
Do třetice, mým velkým prenatálním projektem byla ilustrovaná knížka básniček z ptačího světa. Takovej jsem byl tatínek, než se narodila! Slyšme: Spořím si na andulku, mám už skoro na půlku. Máma z ní prej zešílí, řekla mi to před chvílí. Proč ne? Zkusil jsem pak rozeslat ukázky tý knihy do několika nakladatelství. Reakce by se daly shrnout zhruba takto, už nikdy nic nepište. Nejžlučovitější ohlas dorazil z redakce, kde jim ty čtyři obrázky ve slušným rozlišení zablokovaly na celej den mail. Do jedný redakce si mě i pozvali, aby mi šetrně osobně sdělili, že to nevydají, to od nich bylo pěkný. Tolik ke kariéře na poli dětský literatury a k vývoji internetu.
Když těch devět měsíců se tedy prakticky nedělo nic, dostavil se termín a zase týden nic. Když to pak skutečně přišlo a bylo třeba se dostavit do nemocnice, nedělo se dlouhejch šestnáct hodin zas nic. Někdo si snad porod užívá, toto ovšem byla věc hrozná. I my jsme se tam napřed chichotali celou noc, pak ale začalo jít do tuhýho. Když tedy se konečně ukázalo, že vlastníma silama to neproběhne, bylo třeba přírodě pomoct a začít kuchat vnitřnosti. Zalil mě divnej pocit, jak vlastně je to historicky daleko, kdy by obě zřejmě musely umřít? A proč ta Ká vlastně k nám tak nechtěla?
Tedy se tenkrát narodila. Měla polovic než náš kocour R. Leží oba v albu na fotografii a spokojeně vrní. Nechali jsme se zobrazit i u jednoho našeho souseda s pěkným aparátem. Usmíváme se, hledíme rodičovsky jaksi odhodlaně a optimisticky. Jako bychom to nejhorší měli už za sebou. Připadáme mi strašně mladí.
Mimochodem, vůbec první fotka toho dítěte byla pořízená ještě v děloze pomocí ultrazvukovýho přístroje. Co my už všecko umíme! Dodnes ale nevím, co na tom obrázku vlastně je. Fotograf, soudím, zapíchl objektiv spíš někam do sleziny, něco takovýho to připomíná nejvíc, nebo párek v rohlíku.
A ještě víc jsem pro ni vyrobil! Okolí kolíbky, později postýlky, se zaplnilo živou přírodou. Tak ze zdi shlíželo pár veselejch kinetickejch zvířátek, který se pohybovaly díky tomu, že z nich trčel rybářskej vlasec. Pestrobarevnej chameleon, zatáhněte přece! Se skřípotem se dal do pohybu jeho jazyk, zakroucenej do spirály. Díky pérku z obyčejný propisovací tužky se zasunoval ten mechanismus zase zpátky poslušně na místo. To je kouzlo, připadal jsem si jako sám mistr Hanuš. Výr s křídlama, který se uváděly do chodu rovněž taháním, rybky visící a plavající vzduchem, tolik jsem chtěl, aby se jí na světě líbilo! Pokreslil jsem jí postýlku zvířátkama, kterejch se celý dětství bála, jak mi později řekla. Tyto věci se postupně stěhujou na půdu, nehodí se už do pokoje mladý slečny. Velkej provazovej žebřík, jehož osnovu tvoří opravdový lana a kterej visel z mnou vyrobenejch polic, odřezávám a věším na trámy. Kdoví, jestli se mi to nebude ještě dobře hodit, až jednou třeba vylezu na tu půdu a budu tu hledat provaz. Tento by byl pěknej, a rozhodně se nepřetrhne. Byla by v tom veškerá ironická směšnost i tragédie života, kdybych použil právě tenhle špagát.
Ká lidi na potkání říkali sluníčko, svítila v tom svým kočárku. Tak pěkná byla, že I. často z toho měla slzy na krajíčku. Zejména po několika skleničkách.
Fotil jsem ji rád v tý její postýlce, když do ní dopadaly paprsky skutečnýho nebeskýho sluníčka, kolem kterýho víříme dnes a denně, ať chceme či nechceme. Aparát cvaká, Ká poskakuje a svítí, když najednou povoluje cosi v konstrukci toho lože, uvolňuje se podlážka a to pozemský sluníčko dostává zákeřnej direkt na bezzubou bradu. Toto je krutý, když hezká chvíle se promění v srdceryvnej pláč. Děti si ale běžně takovou příhodu vyrobí samy i přes varování. Jdeme jednou, což je příklad za nespočet těch situací, zima je, že prsty bolí, i když se do nich nepraští. Není už tam u rybníka stará nefunkční závora, jen sloupek s jakýmsi cvakátkem, který mělo tyč držet uzavřenou a automobilovej provoz dál nepustit, ona s tím cvaká, přiskřípneš si prst! Nepřiskřípnu, AU! Šlohněte to někdo už konečně do šrotu.
To naše sluníčko už sice tolik dneska nesvítí a nehřeje, ale kroužíme kolem něj dodnes pořád. Pořád to dá zabrat.
Ještě jednu naši procházku jmenujme, docela zvláštní. Pokud by to někoho zajímalo, mohl bych přesně říct, jaký bylo datum, protože jsme šli I. koupit pugét k narozeninám. Byla tedy taky zima, ubírali jsme se kolem zahrady, kterou majitelé opustili i s černým kocourkem. Součástí těch procházek tedy byla i zastávka tu, spojená s krmením. Zvířátko do sebe naházelo granule, já pomalu jdu, ohlížím se, ona pořád u plotu. Pojď už! Nic. Další nic. To je častej problém takovejch vycházek, že se nehýbou z místa. A viděli jste někdy kocoura značkovat? Teď se znovu otáčím a vidím právě toto. Zvíře se obrací zády ke Ká, vytrčí ocas, zavibruje prdelí a vytřese ze sebe proud tý tekutiny a ohodí celou zimní kombinézu shora dolů. A znova, zas. Utíkám tam a konečně ji táhnu pryč. Pokračujeme v chůzi a já registruju teď v ovzduší ostrej pronikavej zápach, kroužím čichem všude kolem a nakonec vidím, že to všecko jde z kropenatý kombinézy tý naší Ká. Ještě pokračujeme chvíli a já vidím, jak to tak strašlivě páchne čím dál víc, že už procházka dál nejde a do toho dárkovýho krámku prostě takhle jít nemůžeme. Museli jsme domů a do pračky a uspořádat výpravu novou. I všechen vzduch v domě pak se musel vyprat, to je neuvěřitelný, co kočky dokážou, když jde o rošťárnu. Tu příhodu tu uvádím spíš pro městský mamlasy, kteří kočku ještě skoro pořádně neviděli, natož značkovat nebo třeba se pářit, já to taky nikdy předtím neviděl.
Takovejch příhod bylo tisíce a nemá je tu smysl uvádět všecky. Jsou to nejobyčejnější příhody na světě.
Je i není to ten samej člověk, o kterým tady píšu. Ty milý děcka, s těma slunečníma úsměvama a přilnavostí klíštěte, z toho prostě vždycky vyrostou. Tak i k nám se jednoho dne dostavila puberta. V tu chvíli jsme udělali to, co všichni správní rodiče: houby.
Ano, nejhezčí doba byla, když se budoval domov a děcko bylo děcko. Domov stojí. Nevinařská rada: važme si děcek, když jsou děcka.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
