Ve zprávách se večer dozvídám, že na tý Moravě někde za pár hodin spadlo srážek, co naprší za celej běžnej čtvrtrok. Ti vinaři tam si toto nepamatujou sto let. O staletý vodě ovšem v posledních letech slýchám asi dvakrát do roka. V Mikulově nateklo i do vinobraní, kde museli odčerpávat vodu. Záplavy řešily čtyři stovky hasičů a jeden hejtman. Pokud nebude dál pršet, situace se uklidní, pravil kibic. A ráno mám jet pro hrozny Regentu…
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
RÁNO MĚ PŘES NOČNÍ OBAVY VÍTÁ POLOJAS, za oknem čtrnáct stupňů, na hodinách sedm, to by mohl být pěknej den. Hned jdu k počítačovýmu dešťovýmu radaru, mraky opouštějí území. Doufám, že ti česáči už taky jsou na nohou. Zamrzelo by mě, že já tu spěchám, a po příjezdu tam by nebylo hotovo.
Jedu na východ a oslnivý slunce pěkně visí těsně nad obzorem, že nevidím na cestu. Nevím, že to je dneska slunce poslední, který vidím. Údolí Vltavy se koupe v mlze, což říct je sice klišé, ale podívejte se taky, je to přesně tak. Konečně jsem na brněnský hrozný výpadovce a mám před sebou dvě stě bezmyšlenkovitejch rovnejch kilometrů. Děsím se tý dálnice, houfně se tu pracuje, její rekonstrukci odkládalo Ředitelství silnic celej život a teď to dohání. Ale cesta jde kupodivu rychle, to je dobře. Musím toho stihnout hodně do tmy. Když se kvaltuje, tak si to neužívám, a kvaltuje se vždycky.
Tolik aut se hrne na tu Moravu pro hrozny, někteří i s náklaďákama. A všichni pospíchají jako já.
Sním ještě o tom, že bych měl větší vinohrad? Nejsem si jistej. I kdybych ale měl třeba i tisíc hlav, který by to naše pití uživily, stejně bych si sem chtěl zajet aspoň pro jednu fůru, ať je na stůl i něco jinýho.
Ostatně, stačí se ale podívat do zrcadla či do ještě přesnějšího úředního dokladu. Na takovýto snění je pozdě, POZDĚ. Nic většího rozdělávat už nemá smysl. Rozbalit někde větší vinohrad, čekat deset let, až z něj bude něco pořádnýho, pak hned umřít. Nebo jakou dobu si ještě dávám, upřímně?
Ono sice i po padesátce, vždycky se dá změnit život, vykašlat se na blbou rodinu a založit si novou, bezpochyby horší, může se ještě jet kolem světa, pokud někomu zrovna toto nějak chybí, ale založit si vinohrad a malý vinařství, to už patří vzdát. Kdyby se aspoň vědělo, že dědici to budou chtít, ale už vidím, jak by to obcházeli s úšklebkem, takto se náš táta na starý kolena zbláznil, co teď s tím? Dědicové chtějí dědit majetek, ne starost a dřinu. Nejsou blázni.
Snad tak ještě sto keřů, kdyby někdo měl zahradu, kde mu rostou pitomosti, a nevěděl by co s ní.
Padesát kilometrů před Brnem je jakési dost levnější čerpadlo, jmenovat ho nebudu, nemám rád fronty, který by se tu mohly začít tvořit. Tady si beru zastávku pro to laciný palivo a čurání.
Když překročím státní hranice Moravy, nic nenapovídá tomu, že tu jsem, billboardy, pumpy, nic zvláštního. Pouštím si aspoň svou oblíbenou Lapčíkovou, ať je příslušná nálada, má to jen tu chybu, že jak šátrám poslepu po hudebním přístroji, nějak se mi daří spustit funkci náhodnýho přehrávání skladeb, což je největší pitomost od vynálezu hudby, a nevím, jak z toho za jízdy ven. Proměna pak ale nastává, když nedorazím do Brna a sjedu na vídeňskou dálnici. Tu až začíná ta nějaká Morava. Ani přesně nevím, v čem ta proměna má vězet. Je ta krajina jaksi pevnější. U nás těžko poznám, kde končí silnice a začíná velkosklad. Nemůžu si být nikdy jistej, jestli na zpáteční cestě nenajdu místo pole supermarket. Přede mnou se čím dál přesněji rýsujou vrchy, kam jsme si před pár lety zajeli podívat se s I., co je vlastně tam nahoře za Dívčí hrad. Pod těma bělostnejma skálama jak někde v Doveru už se vlní Novomlýnská nádrž, v ní se koupají stromy ve vodě a uprostřed tý vody vznáší se kostelík, kde věřící musí být nejen dobří křesťani, ale asi i plavci. Zmizela tu pod vodou celá vesnice. Oblast se nazývá pěkně Pálava, to už samo evokuje to teplo, to víno. Proháněli se tu po vinicích kdysi lovci mamutů. Koupala se tu Věstonická venuše, nositelka pravěkýho ideálu krásy, se kterým, je mi líto to říct, by si dneska neškrtla. Posuďte sami, míry 11 centimetrů výška, 5 centimetrů šířka. Nekoupala se ovšem v týto stejný nádrži, tu sem pochopitelně postavili až v době budovatelskýho úsilí. Je k nevíře, že kdybych do tý rozlehlý vody vstoupil, byla by mi většinou prý sotva po ramena. To je docela děsivá představa, stát tam uprostřed těch vod, zakopávat o základy domů, kde bydleli ti lidi. Na takovejch místech straší. Tábořili tu kdysi Římani, možná právě oni sem přivezli a nechali tu révu.
Pro ty hrozny si jedu až skoro na rakouský pomezí. Rád jsem v pohraničí. Má takovou větší atmosféru, jak ta cizina přes ty hranice prosakuje. Pokud se navigace neplete, jsme na místě. Sice mám někdy dojem, že ona a já jedeme vždycky někam jinam, ale pro mě, kterej zabloudí i na parkovišti u supermarketu, je to neocenitelná věcička.
Otevřenej dvůr, tu jsou už naskládaný plný bedny.
„Tak mi ukažte, na co jsem se celej rok těšil…“ To je po přivítání vždycky jakási moje mantra, hrabu se v hroznech a ochutnávám. Cestou si budu uzobávat.
Připravená je i veliká váha, jde to ráz na ráz, váží se, přesypávám si hrozny do svejch beden. Nejen proto, že je mám pěkný nový, a tuty tady můžou pamatovat ještě Němce, kteří tu kdysi byli taky hojně. Mám je i cejchovaný, na to se omluvně vymlouvám. Způsob přesýpání beden jsem se naučil při svý úplně první cestě sem na Moravu. Řeklo by se, taková blbost, ale vemeno přijde, popadne jednu tu plnou bednu a sype ji taky do jedný prázdný bedny. Hrozny pak sbírá ze země do večera. Takhle ne! To se postaví dvě bedny vedle sebe, nohama se zafixujou, aby se nerozjely od sebe, až teď se přesýpá.
Cesta domů probíhá obráceně stejně, dvě a půl hodiny. Nikdo se zřejmě nebude zlobit, když to přeskočím.
Doma mělo být celej den pěkně, ale je zataženo, že se zas nevylučuje ani déšť. To by byla pohroma. I. na zápraží si vykuřuje.
„M. se neozval?“ Přece jen ještě někdo projevil vůli přiložit ruku k dílu.
„Ne. Pořád mám po ruce telefon, kdyby to zrušil, znáš ho.“ Znám. Tolik k psychologickýmu vykreslení postavy.
Mlýn jde pracně ven, protože byl pracně uklizenej do chodby. Nevím, jestli by byl případnej zloděj tak důvtipnej a zručnej, aby tu těžkou věc dostal do schodů a přes branku, a kdyby snad ano, jestli by byl i tak zručnej a důvtipnej, aby pochopil, nač ta věc slouží. Ale od krádeže štaflí nenechávám už v zahradě nic, co s ní není spojeno kořenama nebo betonem, v autě nenechávám ani balíček žvýkaček. Ani ho mimochodem moc nemyju, aby vůz vypadal jako ještě větší chudák než je.
To jsem zapomněl říct! V noci tuhle hajzli nějací ukradli celý kovový vrata od areálu, kde sídlí vinotéka. Ne jen tak nějaký dveře, dobrejch pět krát tři metry, zamčený tlustým řetězem. To už chce určitý know-how, sebrat to.
Když mlejn je tedy pracně venku, přichází vzápětí M. s lahvinkou francouzskýho vína.
„Tys nemusel nosit nic, ty si to odpracuješ!“ Jsem ale rád.
Po vynesení beden doprovodím vůz do garáže, na mnoha místech lepkavej, plnej hmyzu, kterej tu budeme nacházet do příští sklizně.
A oni už melou. Podle mých pokynů se sdělala jako první dlouhá káď, protože musí být dvě vedle sebe pod mlýn. Jedna se naplní, stroj se hodí vedle a jede se dál, první káď se vynosí do přípravny ke kvašení, atakdál. Teď je první káď plná a oni si zřejmě netroufnou sami pokračovat.
„Tak pojďte, přátelé. Dáme si welcome drink.“ Budou čtyři hodiny.
Meleme, oni melou, já nosím v kbelích do beden do přípravny, voní ten rmut i hrozno. Láká to i hmyz. V namletý kádi vidím sedět vosu, zpitou, že není schopná ani chodit, taky ji naberu.
Padají při práci běžný repliky z vinařskýho života.
„Ehm,“ což říkám já k M., „tobě nevadí, že skleničku, co z ní právě piješ,“ vodu, „používám na siřidlo?“
„A co by se mi mohlo stát?“
„Snad jen bolehlav. Ještě jsme to na nikom nezkoušeli…“
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
