Na začátku června 2014 bylo horko k padnutí, o tom jsme si letos mohli nechat jen zdát. Třetím dílem pokračují ukázky z románu Daniela Jahna Vinařský deník.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Vyndej ze sklepa o láhev míň, píše mi mail, přivezu překvapení. Ježíši, teď do večera nezamhouřím oka, já na to.
První dekáda června tady, k tomu pár třicítek, vzduch hustej, že bylo to horko z okna úplně vidět. Sousedi dole si vyvalili ven stůl a sedali tu ti lempli od rána včetně dneška. Do práce co, nemusíte? L. tam často sedává i sám, většinou nedělá vůbec nic, kouří. Kašle. To já bych nesnesl. Když už není vůbec co dělat, je vždycky co dělat na zahradě, nebo psát. Jeden z nás dělá cosi špatně, kdo?
Jinak mně kromě tý lahve od I. se na mailu mnoho pracovního neurodilo, odbudu to. Teplota dneska je už snesitelnější než v předchozím týdnu, ten prázdnej mail, to jsou ideální podmínky, a tak se rozhoduju pro druhej postřik proti oidiu a plísni. Quadris ale už Evropská unie odmítá vyrábět, volím tedy taktéž univerzální Cabrio Top. Má jinou účinnou látku, posuďte sami: methyl N-(2-{[1-(4-chlorfenyl)-1H-pyrazol-3-yl]-oxymethyl}phenyl)N-methoxy karbamát. To nemůže nezabrat!
Když si tak vzpomenu na svoji milovanou chemii ze školní devátý třídy! Ta dnešní chemie už není pro mě. To musí být sračky!
Budu pěkně mezi vínem, přitom budu šilhat po pátý hodině a první skleničce. My násoskové se máme pořád na co těšit.
Jdu stříkat hned po obědě. Věc by šla jako po másle, jen kdyby zas soused nalevo tu nestál na terase a nepřestajně netelefonoval. Hovor dvou lidí, i o pitomosti, se dá přestát, ale poslouchat člověka pořád telefonovat je novodobá tortura. Nebo si třeba vytáhne ven muziku, to si ji nemůže nechat doma? Nemám nic osobně proti Lou Reedovi, kterej tu troubil minulej víkend, ale hudba, kterou nemůžu kdykoliv vypnout, mě prostě štve.
Jdu pak postříkat těch pár hlav k vinotéce, kde není nikoho, kdo by mě sváděl ke skleničce. Jen všude lítají a křičí havrani, bydlí v sousedním zámku. To je kulisa! Jak za Hitchcocka. Tito jsou naši letní havrani, kteří odlétají na zimu pryč, a k nám přilétají jejich příbuzní ze severu. Zajímavý je, že se to zjistilo prakticky nedávno. Lítají do tý zámecký zahrady už milióny let a až teď si toho někdo všiml.
Těch pár řádků napsat, to byly tři hodiny odpolední práce.
I. přichází ze šichty, překvapení má podobu argentinskýho merlota. Dáváme si v kuřárně na zápraží kávu, I. taky cigaretu, protože já jsem to omezil, ale ona prostě kouří hrozně. Snad aby ona, o deset let mladší, umřela se mnou stejně. To je od ní hezký.
„Ten kocour,“ jeden z toho zvířectva, co k nám chodí k odběru stravy, se tu skutečně tak domestikoval, že je před domem k vidění i víc než naše kočky, „je možná hluchej. Přicházím domů a div na něj nešlápnu.“ Je totiž velice plachej, nenechá na sebe sáhnout, ale když se k němu přiblížím zezadu, vůbec nereaguje, na poslední chvíli.
„No jo, máš pravdu, toho jsem si taky všimnul, často. Ať už jo nebo ne, já to řeknu sousedovi, pro něj by to zas mohlo bejt trošku popostrčení, ať tu jezdí krapet pomalu. To by mi ho bylo líto,“ i když kocour nepůsobí moc sympatickým dojmem a svoje místo u misky získal poměrně hrubým násilím, „kdyby byl hluchej. A bejt hluchej a ještě přejetej, to už je zu moc. Podívej na něj, hluchoně,“ i teď je totiž na zápraží, „nemá ani páru, že se o něm bavíme.“
Pak co mi zbylo v rosiči, jdu vystříkat k M., kterýmu občas pomáhám s pár keřema. Tu je otevřeno, na zahradě paní domácí L. cosi pracuje, zádama ke mně.
„Nelekej se.“ Myslím to dobře.
„Jsem se lekla, co blbneš? Co neřekneš normálně třeba ahoj.“
Víno je v zoufalým stavu, tady zakrslý, tady po zemi lezoucí, listy jsou jakési žlutý a nikdo neví proč.
„Jak se pořád máte?“
„Chceš slyšet, že dobře, nebo pravdu?“
„Haha. Máme tam trochu vína, dáme si skleničku.“
Pořád ale něco dělá a pro nic nejde.
„Hele nevím, mám pětadvacet minut.“
Zas ale pořád něco dělá a pořád pro nic nejde. Ale že už je po pátý hodině, mám s sebou mobilní lahvinku našeho tramínu.
Nakonec je postříkáno, ona má po zahradě pošukáno a donese tu láhev, otevřenou kdoví odkdy.
„Hele trochu, já musím být v šest doma.“ Ale je víno dobrý, francouzský.
„Jo aha, vždyť vy to máte rozpočítaný na minuty.“
„Ber to klidně jako stereotyp, ale tak se to prostě během let usadilo, vyhovuje to všem. A Ká taky potřebuje řád.“
Patnáct let manželství a já se už spíš divím, že spousta lidí to má úplně obráceně. Podle nás by si mohli řídit hodinky. A mně to nevadí.
„I s tím pitím to tak děláte, ne? Jakže to je?“
„Všední den od pěti, v pátek a v sobotu od tři čtvrtě.“
„A to si přes den nedáš?“
„To je na hovno, já jak si dám skleničku, už mám chuť.“
Šestá hodina s tou večeří se blíží hrozivě.
„Hele schválně kdy to I. už nevydrží a zavolá mi.“
„Já se zblázním, já o vás jednou napíšu knížku!“
Ach bože, L. L. L.!
Pijeme pak večer ten merlot, velmi dobrej. Chutná mi docela i ten náš nepříliš povedenej tramín, jsem dneska nějakej smířlivej. Takto my pití vyvažujeme, k dobrýmu si bereme nějaký horší.
Co si pořád kupovat za víno? Když někdo pije každej den, skoro, máloco už ho překvapí.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
