Je večer, rozdělám si víno a sklenku a den se svejma starostma a pitomostma všeho druhu se začne jakoby zmenšovat. Co může být krásnějšího? A beru si k ruce pár starejch fotografií tohoto našeho domu. Takto se cestuje v čase. Celý jedno album dokumentuje postup rekonstrukce, co fotka, to kus hotový práce. A ty práce jdou z dnešního pohledu logicky, plynule, tak rychle, jak jen rychle dokážu albem listovat.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
(dokončení)
Je těch pár fotek původního domu tuze dojemnejch. Od ulice se stavení jeví jako jakýsi zmenšenej model vepřína, což je, až spatříme hospodářství na zahradě, trefný přirovnání. Bližší pohled pod tu šotolinovou uličku odhalí ale ještě jedno celý patro utopený v hlubině. Z klasický sedlový střechy trčí dva komíny, z nich jeden podlehne zanedlouho rekonstrukci a druhej nás svojí vratkou existencí bude ohrožovat dodnes. K průčelí vedou dva slabý elektrický drátky, dneska jeden silnější, kterej pro nás saje energii ze sloupu přes ulici, kde kromě elektriky visí dodneška ještě městskej rozhlas. Po hrubý šedý zdi se chystá pnout břečťan, kterej jednou vyleze za námi až do druhýho podlaží. Teď kroky fotografa míří dovnitř. V kuchyňce je sporák na uhlí, kterej znám z dětství i já, na plotně konvička, jako by se tu hospodařilo ještě včera. Omítky popraskaný, občas čnějící kabel nebo olověná trubka. Je u těch omítek vidět, že s jejich rovností si nikdo moc hlavu nelámal, je to jako namazaný na chleba. Fotky pak šmejdí po celým domě. V dolním patře už omítka vesměs opustila vlhký zdivo. V rohu největší místnosti tu stojí pěkná rozpadající se pícka, tady ovšem zkázu dokončí dělníci, kteří právě tudy se rozhodnou vést plynovod. Starý kamenný klenby tu jsou už dost popraskaný, ale zemský desky by musely o sebe pořádně třísknout, aby toto jednou spadlo. Půda je zavalená haraburdím, co se hromadí po věky na všech půdách světa. Vedou na tu půdu strmý ledabylý dřevěný schůdky, jak ti koumáci dostali nahoru všecky ty krámy? Zahrada pak je celá zastavěná chlívkama, pár slepic tu bude pobíhat ještě na jaře a čím dál víc mě znervózňovat, že on je tu chce zapomenout? Představte si výbavu zavedenýho zemědělskýho družstva, vtěsnanou na pozemek menší deset ku jedný. Fasáda je záplatovaná, že se nepoznají nějaký původní místa. Ale co! Otevřely se okna, dům si vydechl, nad ním se neslo sytý modro. Pěknej den jsme si vybrali, líp se nakupuje, i líp prodává. Vskutku vidím na jedný fotografii, jak tento majitel stojí s V. u okna a snaží se ji zlomit. Opravdu se mi později doneslo, jak říkával, ten výhled, ten je za sto tisíc! A měl pravdu. V. ale pořád, to by měl vidět statik, cosi kdesi, ta naprosto nepoetická duše nevnímá, jak plot vzadu je obrostlej psím vínem zalitým slunkem. Kam se vejde aspoň kousek vegetace, klene se šeřík, jeden z nich je i zlatej déšť, jak zjistím na jaře.
Hledím dneska z toho okna, jak to jen jde. Musí se přece ten výhled amortizovat.
Dům byl plnej nejen harampádí, který nasbíraly pokolení jeho obyvatel, ale taky starejch pěknejch skříní, postelí a dalších artefaktů, který bychom si jinak pracně od začátku pořizovali. Starejch hodin, na kterejch už dávno neběžel čas, keramickejch nádob všeho druhu. S majitelem se tedy uzavřela dohoda, všechno do mrtě vyklidit, nebo naopak od týhle chvíle už ani hřebík neodnášet. Tak jsme vzali dům nastojato se vším, co v něm bylo. Ve starejch skříních máme věci, ve starý posteli spíme. Kolik lidí v ní asi umřelo?
Frašky kolem vlastní transakce, zpracování projektu, to odmítám líčit, a věřte, je to úleva pro mě i pro čtenáře. V. se ztratila po tý cestě, naopak přibyla I.
Začala rekonstrukce a byl to hroznej a vlekoucí se proces, přišla zima. Když jsem viděl to staveniště, úplně mě pojala hrůza a odmítal jsem tu jezdit, ať stavebníci dělají jak umějí. Ovšem kde se koplo, ukázaly se průsery, na který oni mě nutili přijet se dívat. Nejtužší zima nastala poté, co se nahodily omítky, to jsme pak s I. sem jezdili o víkendech topit v tom rozvrzaným sporáku, aby to nevymrzlo a nespadlo, a popíjet, co jinýho se tu dalo dělat? Kdyby opravdu nastala mrazem nějaká škoda, další peníze už nebyly. Pořád jsem sledoval teploměr a přemlouval ho, aby mi ukázal víc než mínus deset stupňů. Plyn i elektřina sem šly s nějakejma problémama, jel jsem tenkrát čekat na jakéhosi elektrikáře s kabelem, kterej pořád nikde. Popíjel jsem fernet ve snaze dát se dohromady po nějakým flámu a už mě opravdu pojímala beznaděj, říkal jsem si, že to všecko prodám a už nemám sílu. Pán s životadárnou elektrikou ale nakonec přijel, začalo se topit plynem bez práce, i ten fernet zapůsobil, že se mi udělalo líp a neprodal jsem dodneška nic.
Největším problémem bylo, když se jednou ze stropu svalily nějaký rozežraný trámy. Bylo třeba čtyřicet tisíc, v celkovým rozpočtu nic, ale těch čtyřicet tisíc korun prostě už neodvolatelně nebylo. Nabídla mi ty peníze I., ale musela se koupit za poslední peníze kytka a jet k rodičům žádat o ruku. Nevím, jakej jsem udělal tenkrát dojem, ale prostě strop dneska máme a je to rozhodně dobře.
Nakonec to ovšem stejně bylo natěsno. Stavba se protáhla, já jsem koncem každýho měsíce musel prosit člověka, kterej mi už dávno zaplatil za pražskej maličkej byt, vlastně jen za papír od něj, ať mi ještě měsíc počká. Byl to naštěstí můj docela dobrej známej. Přišel se tenkrát podívat, neprohlížel ani, kde jsem před ním schoval plísně a podobný handicapy. Jen řekl, tady odeženu ty tvoje negativní vibrace a bude to dobrý. Ovšem pak jsem ho už nemohl dál oddalovat ani jeden měsíc, museli jsme si v D. najít na ten měsíc podnájem a chodit dodělávat na tom novým domě.
Já jsem dělal korektury toho prvního časopisu pro P., zhruba čtrnáct dní jsem jezdil na pár hodin do redakce, čtrnáct dní jsem nedělal vůbec nic, a mohl tedy pracovat na domě, kterej už stavební firma opustila. Jejím úkolem bylo dělat, dokud budou peníze, a pokusit se zprovoznit k životu aspoň jedno patro. Dál už jsme museli tedy sami. Dostával jsem za tu práci pár tisícovek a spolu s pár tisícema od I. za postgraduální studium nám to tenkrát k životu stačilo, tak to bylo už dávno. Telefon v domě nebyl, na náves jsem si musel jít zavolat do redakce, jestli snad je už mě tam třeba, a radoval jsem se, že ne. Mobily už nějaký byly, ale nevědělo se ještě, jestli budou i pro nás chudáky.
Tolik bylo toho všeho, a to všechno bylo součástí toho božího záměru, z kterýho teď tu pěstujeme to víno. Chybět jedinej článek z toho řetězu, není dům, víno, není kniha, a dneska tu takhle nesedíme.
Důsledně už odlišuju, co na tom domě ještě udělám já, nebo co ještě opravím z toho, co jsem kdysi udělal a co už spadlo, protože to bylo postavený víc z prvotního nadšení než ze znalostí technologie a z předepsaný suroviny, a to, co už ponechám dědicům. Ovšem dědic nejeví zájem, ale nechuť ke starýmu domku. Co ten ví o tom, co to stálo, aby tu byl fungující záchod, topení! Nejen peněz, ale i jinýho, nehmotnýho materiálu. Nemá úctu k tý historii, o který by se dala napsat celá nová knížka, ale nechť ji napíše někdo jinej, protože podrobně já si nepamatuju nic, jen spíš takový nálady s tím spojený.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
