Čtení na neděli: 22. Bilancuje se všude

V knize Naivní sezóna, z které vám připravujeme ukázky k nedělní kávě (případně k něčemu ostřejšímu, což by víc ladilo s charakterem tohoto románu), přichází podzim roku 1981, nenápadně, ale je tu. Našlo se ještě možná posledních deset stupňů, necelejch, malíř tedy vyráží ještě do plenéru.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Na teploměru už někdy před týdnem byly vidět i první ranní mrazíky, už jsem tedy ani nepočítal, že ještě půjdu ven. Svírá mě zvláštní pocit, jsem letos naposledy za malováním venku?

Dělal jsem si výstavku letošních věcí, myslím, že vnímavej pozorovatel by viděl pokrok! Ale zdokonaluju se opravdu já osobně, nebo jen líp pořád napodobuju toho R.? Je to z velký části asi i v podstatě náhodnej, na mně nezávislej proces. S každou další malbou nacházím větší odvahu to tam prostě házet. Uvolňovat se od doslovnýho přepisu skutečnosti. Nacházet nový a nový barvy, barevný kombinace. Nějaký barvy se přitahujou samy vzájemně, intuitivně, jako atomy tvoří sloučeniny, jiný se odpuzujou. Malování je prostě cesta. Dílčí krok je sice neměřitelnej, v delším čase ale je možný vidět nějaký výsledky. A malování je veličina, která může růst až do smrti! Nahoru, pak třeba zas už dolů…

Bilancuje se všude. V Rudým právu je všude vidět pokrok, jen pěkný věci. Jinde registruju věci horší. Umřel můj nejoblíbenější zpěvák, což je v tomto věku, jeho i mým, skutečná tragédie. Toho mrtvýho S. poslouchám pořád, a má ten poslech tedy zas jinou dimenzi, když ten hlas už je na pravdě Boží. Jakej ten S. opravdu vzal konec, to se nedozvím, proč to nemůžou napsat? Zas je kolem toho jen nějaká mlhovina. Proč nenapíšou pořádně, co důležitějšího se děje, bych i pochopil. Co to vlastně ti Rusové hledají v tom Afghánistánu, třeba? Pokud si vůbec lze představit zemi, kde mají úplný hovno, pak je to Afghánistán. Ale my nevíme ani, co se kloudně děje v Polsku, kam skoro vidíme očima, vlastně pořádně ani nevíme, co se nám odehrává hlavně doma, mimochodem. Přece už to tam v tom Polsku začalo, či ne? Co že už tam nejsou vojska, proboha, i to naše nejspíš! Prý si tam založili jakýsi nový odbory, na čemž by nebylo nic až tak zvláštního. Není pro čtenáře tisku nudnější a smysluprostější potrava než snad odborová činnost. Tadyti soudruzi ale prý zamýšlejí demontovat socialismus a znovu zavést vykořisťování. Zvláštní dělníci! To oni poctivě napsat ani nemůžou, o co to tam vlastně pořádně jde, ale co je špatnýho na tom, jak se ten S. zabil?

Do kosmu letělo to Mongolsko, od kterýho by to nikdo nečekal. Vida, a měl ty Čingischánovy potomky už svět za nemehla. Vzpomínám si vlastně, že letěl i nějakej Rumun, i Vietnamec a Kubánec! Všemožný národy teď v sobě nalézají tyto kosmický geny, když předtím pěstovali nejvýš pastevectví. Vědeckotechnická revoluce, zdá se, tady opravdu funguje. Už to ani nestačím sledovat, ve vesmíru je teď Babylón. Hledali tam prý mongolský nerostný bohatství a ropný ložiska a nenašli nic, a já se domnívám, že tam nahoře přece se nic pořádnýho najít nedá. Lítáme jen proto, abysme nasrali svět, co všechno dokážeme. Ale třeba na auta v Mototechně takový fronty nebyly ani za války. Na všecko.

Byl atentát na papeže, ale radovali jsme se předčasně. Svatej otec se proti všem plánům vykřesal.

Státní delegace se u nás střídaly jako na běžícím pásu. Je to přehlídka nýmandů z třetího světa, kam už za chvilku budeme patřit i my. Z lepších zemí se nechce s Husákem bavit nikdo. Ghana, Libye, Mosambik, zásoba takovejch zoufalejch zemí je takřka nevyčerpatelná, a když přece, je tu po ruce hromada organizací žen, třeba, kohokoliv, kdo může jezdit na přátelský návštěvy. Každej mezinárodní spolek, kterej kdy ve světě během jeho existence vzniknul, má v našem socialistickým táboře svoji pokrokovou, lepší obdobu. Nezasvěcenej člověk by mohl být překvapenej, že Mezinárodní organizace novinářů si pro konání svýho kongresu zvolila Moskvu. Já už nežasnu.

Že Brežněv pojede na nejvyšší úrovni do západního Německa, o tom se psalo předem celý měsíce. Ten se tam musel těšit hrozně.

Spřátelenýma zeměma se přehnala vlna stranickejch sjezdů, což normálního smrtelníka zajímá jen málo. Byly volby, o čemž platí totéž.

Vynalezli novej prvek, moje srdce bývalýho nadšence do chemie by mohlo zaplesat. Nejde ovšem zas o nic jinýho než o nějakej radioaktivní šmejd. Jak tomu rozumím, všechno, co se z toho vyrobí, se rozpadne během pár sekund, pro lidi to tedy žádnej velkej přínos asi zas mít nebude. Naše průmyslový výrobky vydrží pohromadě přece jen o něco dýl. Neumíme už objevovat nic lepšího, hezčího?

Kdo se vzdělává v tom Rudým právu, nic víc asi neví.

Musím se teď ale podělit o jeden objev, kterej jsem učinil v rámci svýho výzkumu týkajícího se vyjadřování občanstva ke společenskopolitickým otázkám v tisku. Nedávno se v tý hlásný troubě strany zase objevilo jméno, který mi uvízlo v paměti, znovu tu promluvil Ján Katriak, tentokrát coby předseda družstva Mičiná! Soudruh povýšil. Teď se plodně zamýšlel zas nad závěrama nějakýho zasedání ÚV KSČ, nebo tak něco. Tedy asi nejde o žádný vyslovený přízraky. Ti patolízalové prostě sbírají bobříky, jak se to kdysi dělalo ve skautu, místo placky je ovšem čeká funkce. Takhle se to dělá! Když má někdo v životopisu, že byl na první straně Rudýho práva, otázky na další kvalifikaci jsou rázem bezpředmětný.

Že zima přijde, je už všude cítit.

Vysedám z autobusu a zapaluju si cigaretu trochu v rozpacích. Při předpovědi počasí včera na obrazovce dokazoval hlasatel sítí těch svejch okluzních siločar, že dneska budeme mít zaručeně sluníčko. K čemu tedy ta náhlá změna, dědku? Ono je pro ně těžký i předpovědět, že v noci bude tma. Vlhkost vzduchu snad je dvěstěprocentní, jestli to fyzika umožňuje. Nad polma se vznášejí chuchvalce mlhy, nálada je to sice strašně veliká, ale viditelnost je tu skromná. Je jak v prádelně, vzduch je sraženej, zas to bude neschnout. Zdálo by se to jako ne až tak podstatný, ale jen pro povrchního pozorovatele. Když mám věc hotovou, chci zas jít, ale jak s mokrým papírem, když i při nevýznamným náklonu se dává malba do pohybu, rozlívá se, kam nebylo míněno?

Šípky podle pěšiny jsou už bez listů, ale pořád se svým červeným ovocem, což je velice pěkný, až k malování. Roste tu ze země i tyč s triangulací. Dočítám se na ní, že ji v žádným případě nesmím poškodit, což mně do tý chvíle ani nepřišlo na mysl. To listí, jak vlhce šustí pod nohama, zas úplně jinak než minule, mokře a lepivě, je to už takovej unavenej zmar. Na stromech už visí jen ty nejzdatnější listy, jaksi posmutněle, ty ostatní ulpívají v tom vlhku na boty.

Skončil už ten jejich letní čas, jedna na jaře zcizená hodina byla vrácena lidu. Den si sice drží ještě svejch čtyřiadvacet hodin, přesto se viditelně krátí. Všecko je obalený vlhkostí, je jakoby skleněný. Prodírám se tím aerosolem a pokouší se tu o mě v tý krajině tesknota. Vegetační doba skončila. Život je, říká se, věčnej. Já se oproti tomu domnívám, že nevydrží nic. Proč vlastně nemá ten život nějakou pevnější formu, proč všechno vzniká a zas zaniká, pořád? Tady vidím, že stačí fouknout a je po všem. Pořád se musím utvrzovat, že je to jen na chvíli, všecko se to probere zas z těch mrákot a zase se rozbují, a na to se už teď těším, vezmu ty svý štolovky a budu zas při tom. Teď ale, takovou krajinou by člověk radši ani neměl chodit sám. Zastavit se, dívat se kolem sebe a moc přemýšlet se příliš nedoporučuje. Tolik málo světla! Světlo my malíři potřebujeme k životu.

Příroda se vylidňuje. Kdo ovládá techniku zimního spánku, odebírá se na lože, což je velice praktický. Který ptactvo má jen trochu rozumu, klidí se na jih, do kapitalistický ciziny. A nikdo jim v tom nezabrání! Ani neodejme občanství. Pak se to zas všecko do posledního kousku uvědoměle vrátí. Toto je rozdíl mezi zvířetem a člověkem: tam vítězí instinkt nad rozumem. Oni by nedokázali žít v opozici s tím, co je obklopuje.

Sice mi končí sezóna, ale zase si říkám, jak je dobře, že ty roční období takto rotujou. Ano, vždycky přijde neomylně to jaro, vždycky se příroda probudí a vždycky život a socialismus pokračujou.

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama