Zákon

Na vesnici padal soumrak. Muž v ušmudlaných montérkách opatrně našlapoval na chodník. Hleděl upřeně před sebe a trochu se usmíval a trochu šklebil. Táhl starý vozík a na nohou měl polorozpadlé boty o dvě čísla větší, než jaké opravdu potřeboval. Nedokonalosti světa nevnímal. Vznášel se na obláčku laciného alkoholu a nejistým krokem mířil k hospodě.

Odkudsi se vynořilo klubko dětí. Muž zavrčel a děti přeběhly na druhou stranu silnice.

Kdysi dávno i on sám býval dítětem. Běhal po vesnici s ostatními dětmi, hrál si s nimi, chodil s nimi do školy. Teď se ho děti bály. To se mu líbilo. Vrčel na ně, mračil se a byl k nim nevrlý. To jen dospělým byl k smíchu. Neměl vzdělání, neměl ženu, neměl práci. Domek po rodičích mu padal na hlavu, často mu byla zima, moc se nemyl, míval hlad a málokdy pral. Rád ale pil. Často. Jako dnes. Když se mu podařilo prodat vozík starého železa, svět se rozjasnil. A dnes jel s vozíkem třikrát. Třikrát vozík, třikrát odměna. A na obzoru krásný večer.

Táhl svůj vozík padající tmou a opatrně našlapoval. Cítil slastnou žízeň a v dálce před sebou viděl světýlko.

Zakouřená hospoda hučela.

Opatrně zajel s vozíkem do dvora a ukryl ho do stínu. Pak se nadechl, stáhl z hlavy měkkou špinavou čepici, uhladil si vlasy a vstoupil.

Nikdo si ho nevšiml.

Pocítil podráždění.

„Emile,“ zařval ode dveří, „natoč mi pivo!“

Hospoda zmlkla.

Hospodský sebral z výčepního pultu sklenice s pivem a roznesl je po lokále.

Hospoda se znovu rozhlučela.

Jeho podráždění vzrostlo.

Vydal se nejistým krokem k výčepnímu pultu.

„Emile!“ zařval na hostinského znovu. „Natoč mi pivo!“

„Nic ti nenatočím,“ sdělil mu hostinský. „Jdi domů. Máš dost.“

„Emile!“ zařval výhrůžně. „Natoč mi pivo!“

„Říkám ti, abys šel. Máš dost.“

Hostinský se k němu otočil zády.

„Já se vrátím!“ zařval vztekle žíznivý muž. „Já se vrátím a se mnou přijde zákon!“

Zavrávoral, otočil se a nejistým krokem odešel.

Vyprovázel ho hurónský smích.

Asi po hodině se tiše otevřely vstupní dveře. Nikdo však dovnitř nevešel. Z otevřených dveří mířila k výčepnímu pultu hlaveň kulovnice.

„Emile,“ ozvalo se ze tmy za kulovnicí, „natoč mi to pivo!“

Hostinský cosi zablekotal

Hospoda ztichla.

„Tak bude to?“ ozvalo se ze dveří.

Hospodský ztuhle hleděl na kulovnici.

Najednou se hlaveň rozkmitala, zazněl výstřel a vzápětí se ozval cinkot roztříštěného skla.

Štamgasti zmizeli pod stoly.

Hostinský se sesunul za výčepní pult.

„Tak Emile,“ zaznělo do ticha hospody, „natočíš mi to pivo?“

„Ano, ano,“ ozvalo se zpod výčepního pultu. „Minutku, hned to bude.“

Nad výčepní pult vyjely dvě ruce, nahmataly půllitr, pak výčepní zařízení a začaly točit vysněné pivo.

Hlaveň kulovnice sjela k zemi. Její majitel houpavým krokem došel k výčepnímu pultu a sledoval roztřesené čepující ruce.

Po několika minutách ticha bylo pivo natočeno.

Žíznivý muž položil kulovnici na pult, uchopil půllitr s pivem a pivo naráz vypil.

„Tak,“ vydechl a položil sklenici na pult.

Pak sebral kulovnici, otočil se a pevným krokem opustil hospodu. Zamířil do dvora. Ve stínu nahmatal svůj vozík, hodil na něj kulovnici a vydal se k domovu. Nad hlavou mu zářily hvězdy a kdesi uvnitř ho hřála spokojenost opřená o jistotu zákona.

 Povídka Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET