Vyhlídkový let

Malé výletní letadlo vzlétlo nad krajinu a poskytlo pasažérům  vyhlídkového letu první úchvatné dojmy. Před týdnem mu bylo sedmdesát let a od svých vnoučat dostal bláznivý dárek – vyhlídkový let. Slíbili mu, že letadlo poletí až nad Rohov, takže uvidí svou vesnici shora. Měl tak trochu pocit, že  se plete Bohu do řemesla. Dívat se na svět shora… V duchu se pokřižoval, ale výlet ho těšil. Dokonce dnes nemohl dospat.

Poznával dole pod sebou Kravaře a Hoštice, pak se letadlo stáčelo k severu, a tak doufal, že brzy uvidí Rohov.

Letadla pro něj znamenala exotiku, něco neskutečně vzdáleného. Když byl ještě dítě, létala nad Rohovem letadla vojenská. Byla druhá světová válka a letadla znamenala jen jedno: bombardování, ztráty na majetku, smrt. Ne jako teď. Slunečné nedělní odpoledne, fajny ancuk a zvědavost. Těšil se na Rohov. Vídal ho po celých sedmdesát let téměř denně. Jeho cesty vedly nejdál do Sudic, do Opavy nebo Ostravy, o víc ani nestál. K čemu taky? Všude chleba o dvou kůrkách. Měl se rancovat světem, aby zjistil, že Rohov mu stejně nic nenahradí? Potutelně se usmíval, když mu vnuci líčili, čeho všeho v životě dosáhnou, co všechno budou dělat. Nebral jim jejich sny. Nechával je snít, poslouchal je, pokyvoval hlavou a usmíval se. Kdysi byl jako oni. Myslel na velký svět, na život, na úspěch, na radost. Velmi brzy zjistil, že velký svět a úspěch jsou otevřené jiným. Radost a život byly v Rohově, za humny čekalo – co  vlastně? Vždyť to bylo jedno. Na chudobneho dycky prši. Nesměl na školu, otec sloužil ve wehrmachtu. Chtěl sedlačit, ale všechno vzalo JZD. Děcka se mu na školy taky nedostaly, to zas kvůli náboženství. Přes týden pracoval ve Vítkovicích, o sobotách na malém poli, které jim zůstalo. Obcházeli s otcem pole, která jim kdysi patřila, a vzpomínali na starý svět. Byl ale lepší?

Letadlo se dostalo nad katastr Rohova. Zpozorněl. Poznával okolní krajinu, i když z výšky působila jako cizina. Líbila se mu. Byl už na světě sedmdesát zim a stále se mu líbila, nevyměnil by ji. Jen se mu zdálo, že dnešnímu světu nerozumí. Možná bylo na čase, aby zemřel, aby uvolnil místo těm, kteří tohle zmatené snažení chápou.

Od dětství si nepamatoval nic jiného než starost o půdu, jak obdělávat a zvelebovat. Co dělat, aby byla úroda. Dobrý hospodář se půdy, koní a dobytka nepustil. Když přišli komunisti a sáhli hospodářům na majetky, i staří chlapi plakali. Moje přestalo mít význam. Jeho rodiče pak snili o tom, že se poměry zvrátí a že zase budou hospodařit  na svém. Nedočkali se. Dočkal se toho on sám. Jenže byl už starý, nemohl začínat. Svůj život dal strojům, hospodářem byl jen ve chvílích volna, asi  z povinnosti vůči předkům. A jeho děti? Netušily, co je půda  a práce na ní. Půda se vracela, ale neměl na ní kdo hospodařit.

Hleděl na krajinu pod sebou. Domy neměly zeleninové, ani květinové zahrady, marně hledal ovocné sady. Kolem domů se zelenaly trávníky, z nich se tu a tam k nebi modraly hladiny bazénů. Jeho svět zmizel. Vlastnoručně vypěstované brambory, prase vykrmené na podzimní zabijačku, drůbež a domácí vejce… Trávník, bazén, zájezd k moři, televize, DVD, MP3, internet…

Letadlo kroužilo nad krajinou a on snil o tom, že jednou se jeho vnuci k venkovské práci vrátí. Že je omrzí hypermarkety, trávníky, zájezdy a stres a budou chtít žít v souladu s půdou, přírodou a Bohem.
Bláhový stařec a jeho vyhlídkový let.

Letadlo přistálo na letišti. Život se nedá zastavit. Ale nikdo neví, jak to bude dál.

 povídka spisovatelky Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET