Varovný sen

To léto se Evropa otřásala v základech. Řecká krize, invaze uprchlíků, válka na Ukrajině a vlna tropických veder s přehledem zrušily okurkovou sezónu. To léto stále bylo o čem psát a lidi od médií si ani nemuseli příliš vymýšlet, aby v lidech vybudili hororové stavy. Léto toho roku dokázalo budit hrůzu tak nějak přirozeně samo.

Bylo zvláštní, že můj osobní život se tou dobou srovnal do velmi příjemného standardu. Jsem bývalý polda, 50+, rozvedený, mám malý byt v průmyslovém velkoměstě, klidnou práci v ochrance nákupního centra, malou chatičku v horách a docela nedávno jsem se stal dědečkem. Můj vnuk je zatím mimino a moc se k němu neodvažuju přibližovat, ale už teď vím, že ho zbožňuju.

Moje osobní pocity toho léta byly skvělé.

Navíc jsem se rozhodl strávit po dlouhé době zase pár dnů u moře. Jen tak. Klid, koupání, válení po pláži a k tomu hodně dobrého jídla.

Mým ostrovem snů je Kréta. Zvolil jsem si hotel se všemi legracemi all inclusive, protože se mi nechtělo potloukat mezi singles a vytvářet tak podmínky pro známosti. Chtěl jsem klid.

Věděl jsem, že pokud budu v malém hotelu, nakonec mě někdo klofne, budu nucen družit se a můj klid zmizí. A můj klid, vážení, to je velmi plachá komodita. Stačí málo a prchne.

Tak jsem nakonec došel k závěru, že nejvíce klidu užiju mezi rodinkami all inclusive. A měl jsem pravdu. Bydlel jsem v klidném křídle hotelu, většinu času se povaloval na dlouhé písčité pláži, pozoroval moře, hodně plaval a občas si zašel na drink do baru. Jídlo v hotelové restauraci bylo fantastické a já neměl žádný důvod ke stížnostem. Trochu mi vadilo jen to, že čas opravdu rychle běžel a mně se koncem týdne vůbec nechtělo z Kréty odletět.

Na poslední chvíli jsem si ještě půjčil auto, chtěl jsem se trochu projet po ostrově.

A na Knósosu se to stalo.

Znáte to. Vrchol turistické sezóny, vedro, davy lidí. Koupil jsem si individuální vstupenku a opatrně se proplétal mezi jednotlivými výpravami.

Nepohrdám odbornými výklady, avšak jednou z mých velkých lásek je výtvarné umění, a tak rád číhám na okamžiky, kdy si budu moci atraktivní místa prohlížet v co nejmenším obležení. Nakonec to vždycky vyjde.

V jednom sále jsem měl fakt kliku, byl jsem úplně sám. Řeknu vám, úžasný zážitek.

Přes několik tisíciletí do sálu nakukovali ze zdi modří delfíni, usmívali se, mezi nimi jako vlnka za vlnkou jemně modré klikyháky, kolem spousta barevných rybiček a k tomu překvapivý pohled na nádherně živou ženskou postavu v bílých šatech. Stála si uprostřed místnosti, hleděla na delfíny a já měl pocit, že ji odněkud znám.

Najednou se od zdi odvrátila a zarazila se. Hleděla na mě a já cítil, jak se ztrácím. Byla můj typ. Tmavovlasá zralá žena silných emocí. Věděl jsem, že magie žen, které mě tak silně přitahují, je vždy kriminální, ale než mi tohle dojde, bývám ztracen. Jako v té místnosti s delfíny.

Znal jsem ji z hotelu. Spatřil jsem ji jen párkrát, ale vždy s velmi silným účinkem.

Neřekl jsem ani slovo a upíral zrak na delfíny. Pořád se usmívali, ale před chvílí byl jejich úsměv srdečnější a nevinnější. Teď se mi zdáli kapku škodolibí.

Žena kolem mě prošla ven z místnosti a já zachytil vlnu temné emoce. Bylo mi neuvěřitelně dobře.

Žena zmizela a do místnosti pronikl dav. Hlučná skupina turistů bryskně křehkou atmosféru okamžiku rozorala.

Ještě jednou jsem mrknul na delfíny a vydal se za dalšími poklady.

Večer jsem ji zahlédl v restauraci. Měla na sobě černé šaty a společnost jí dělal muž, který byl dost vysoký a dost dobře rostlý na to, abych si rozmyslel jakékoliv flirtování.

Večer jsem se prošel po pobřežním chodníku, dýchal větrem zchlazovaný večerní vzduch, vypil pár drinků u baru a do noci seděl na terase svého pokoje. Datum mého odletu bylo na spadnutí a já tomu začínal být rád. Myslel jsem na ženu z Knósosu daleko víc, než bylo zdrávo. Valila se na mě emocionální tsunami a já věděl, že jsem proti ní bezmocný.

Nad ránem se mi zdál sen. Seděl jsem u snídaně a najednou se přede mnou vynořila ona. Měla na sobě tmavě modré šaty a její oči byly lačné. Vzala mě za ruku a kamsi mě vedla. Jeli jsme autem, řídila ona, ale víc než na cestu koukala na mě. Kamsi jsme dojeli a ona byla sladká a přítulná a já se rázem ocitl v sedmém nebi. Pak náhle střih a já hledím na své ruce od krve, v pravé držím velký nůž, je taky od krve a na podlaze pod mýma nohama muž, co jsem ji s ním viděl v hotelu, taky od krve. Utíkám pryč a ona se směje. Nahlas a čím dál víc. Utíkám rychleji a rychleji, bloudím úzkými temnými chodbami a najednou se ocitám v paláci Knósos v místnosti s delfíny. Usmívají se na mě a mně dochází, že to byla past.

Probudil jsem se. Moje srdce zběsile bušilo, mozek mi svíraly křeče a strachem smrštěné plíce odmítaly dýchat. Rozkašlal jsem se.

Vypadl jsem z pokoje na terasu a zapálil si cigaretu. Slunce se chystalo nakukovat přes obzor, moře čeřila vlnka za vlnkou. Byl můj sen překvapivý?

Po druhé cigaretě jsem se uklidnil. Začínalo nádherné ráno. Moje dovolená končila. Snídaně, pak ještě pár chvil na pláži, pár temp v moři, sprcha, kufr, autobus a letiště. Konec.

Na snídani jsem se dostavil jako první. Naložil jsem si na talíř full english breakfast a spokojeně usedl na terasu. Modré ráno mě obdarovalo klidem. Pozoroval jsem úklid kolem bazénu, vychutnával vejce se slaninou a kávu a poslouchal řeckou hudbu, která se jemně linula z reproduktorů. Svět voněl božsky.

Náhle se vedle mě objevila žena ze snu. Měla na sobě tmavě modré šaty a její oči byly lačné.

„Mohu si přisednout?“ řekla a já s pusou plnou skvělé snídaně přikývl.

Položila na stůl talíř se svou snídaní a usedla naproti mně.

„Krásný den,“ vydechla a usmála se.

Propadal jsem se do nebe.

Rozhlédl jsem se po terase a očima hledal muže, který ji měl doprovázet. Nikde jsem ho neviděl.

„Nejel byste na výlet?“ zeptala se a její oči slibovaly vše.

Na terasu nakukovala překvapivá vlnka zbytků mé racionality.

„Možná jel,“ řekl jsem světácky a v jejích očích se zajiskřilo. „Jenže – za pár hodin odlétám.“

Zklamání v jejích očích bylo obrovské.

Byl jsem zatraceně rád, že moje dovolená skončila.

Povídka od prozaičky Evy Tvrdé

 

Reklama
SDÍLET