Vážení čtenáři, přinášíme vám soutěž o debutovou knihu Naivní sezóna, kterou napsal Daniel Jahn.
Pozdní socialismus, osmdesátá léta. Vypravěč nás s sebou bere do krajiny, kde se věnuje malování a částečně zároveň utíká před realitou normalizačního života. Na těchto tvůrčích výpravách jej jako „těžký mokrý pytel, který nelze odhodit a který se nechce ani dál nést“ pronásledují vzpomínky na dětství. Děj plyne jaksi lyricky, poklidně, ale pod povrchem vře tajemství zasutého rodinného dramatu, které protagonista knihy detektivně, krůček po krůčku pro sebe i čtenáře rozplétá.
Autor, dnes ve zralém věku, se tak ohlíží po svém mládí s hořkosladkou nostalgií, která dře a bolí. Neútěšnost doby i vlastních vzpomínek ovšem překonává svým nadhledem, zvláštním tragikomickým humorem a ironií, které se vinou celou knihou, a nabízí množství jízlivých postřehů a pozorování společenských poměrů.
Román končí na hranici, kde se před vypravěčem otvírá vlastní dospělost, která klade nepříjemné existenciální otázky – nechuť, ba přímo neschopnost začlenit se do takové společnosti, touha žít si po svém. Doba naivity končí a lze tušit, že vypravěče čeká těžká životní hora.
Naivní sezóna je dojímavá i sžíravá zároveň, nutí chvíli k smíchu a chvíli k pláči, chvíli v různém poměru k obojímu a čtenáře nikdy nenechává netečným. Svou jedinečnou náladou skvěle maluje obraz své doby, kromě toho dává i nahlédnout do vzrušující výtvarné „kuchyně“.
Soutěž o knihu Naivní sezóna
Soutěžní otázka:
V jakém městě se odehrává děj románu?
Nápověda se skrývá v ukázkách z románu.
Své odpovědi nám zašlete do 8. dubna na adresu i-senior@email.cz. Správné odpovědi budou zařazeny do slosování, výherce obdrží knihu Naivní sezóna. Nezapomeňte uvést svou adresu.
Knihu je možné zakoupit v nakladatelství Dauphin nebo objednat v e-shopech dobrých knihkupectví.
Daniel Jahn: Naivní sezóna
Soutěž naleznete také na největším soutěžním portálu v ČR – Soutěže.cz a na Websoutěže.cz
Ukázky z knihy Naivní sezóna
Školu jsem měl rád, byla pěkná. Ve vzpomínkách tam pořád svítilo slunce. Ten Junkův slabikář! Tak byl pěkně namalovanej a krásnej ten slabikář, že ze čtení měl jsem vždycky samý jedničky. Podával ten slabikář obraz fungování našeho ideálního světa. Lesy tu jsou plný krásnejch zvířátek. Doma maminka pečuje o rodinu. Tatínek brzy ráno usedá na bicykl k cestě do fabriky. Děti se pilně učí a všechno dělají pro svoji vlast, pionýři jsou vždy připraveni. Psi hlídají státní hranice pro náš klidnej spánek. V továrnách se pracuje. Usměvaví dělníci, od šmíru až za ušima. Vlaky jezdí na čas. V létě se všichni rekreují. Družstevnice si zpívají při sklizni, přímo z obrázku se vypařovala, linula ta hudba, slyším ji dodneška. Nikde žádný máničky a jiní živlové. Namalujte to dneska! Nepravím, že všechno toto doslova tam v tom slabikáři takto bylo, ale tyto mentální obrazy mi zůstaly v hlavě.
U dveří tu visel obraz, kterej zachycoval modrý, ničím neporušený nebe, po něm letěl tryskáč a těma svýma zplodinama z výfuku krasopisně psal po tom nebi nápis mír. O míru vykládalo se ve škole v jednom kuse, mír je nejdůležitější součást života v socialismu. Ano, vskutku měl jsem po letech poznat, o jakou šlo masáž, pod tou veselou a barevnou fasádou. Čítanky byly plný Gottwalda a Lenina, to by mě zajímalo, kdo tyhle pitomosti vymýšlel. Ani ten nejsečtělejší čtenář už nebude asi dneska znát povídku, a je to škoda, pravím, jak Vladimír Iljič ve spravedlivým revolučním hněvu potrestal někoho, kdo mu ukrojil silnější krajíc než jakej jedí dělníci. Takto servírovaly se nám dějiny. Pokud by byl zájem, podobnejch historek pamatuju si víc. A ti chudí dělníci, to byli pro nás hrdinové. Posilovalo to naše vědomí, jak se dneska my máme dobře. Na jaře vždycky jsem si v duchu hodnotil, jak by se vydařilo v tom kterým roce osvobození Rudou armádou, totiž jestli kvetly už náležitě šeříky. Šeřík, to byla kultovní rostlina, jako i třeba holubice míru, ať sáhnu zas na druhou stranu do zvířecí říše. Na Prvního máje, to bylo vždycky radosti, průvody, alegorický vozy, všude rudý vlajky jak nad Reichstagem, ve vzduchu jásala budovatelská píseň. To byl největší svátek, pak byla ještě během roku celá řada slavností, kdy bylo všechno taky vzhůru nohama, revolucí a osvobození bylo po ruce hodně. Všecky ty hezký věci byly tak toxický! Kdo tohleto viděl a zažíval na vlastní kůži, těžko mu přišlo na mysl, že socialismus neexistuje. Dlouho se vzpouzelo mýmu chápání, že jde o jakýsi obří spiknutí a celospolečenskou hru na to, že všechno je jinak. Jak je možný, že davy venku jásají, podepisujou a podporujou všecko, zpívají Internacionálu a doma vzápětí na to všechno nesoudružsky nadávají? Jaká síla by toto přece dokázala provést?
Škola, to skutečně byl první náraz do skutečnýho života. Dneska tu stojíme na prahu dospělosti, ale funguje to pořád stejně jako v době, kdy jsme byli hrdí na rudý šátky. Například předkládá se nám tu beze studu k věření, že naše rodný město, který leží v tý trošku západnější části naší vlasti, bylo osvobozeno tou sovětskou armádou, ačkoliv větší polovina jeho obyvatel si pamatuje zřetelně pravej opak. Dobová schizofrenie má stero podob. Na sto způsobů je nám předkládáno, jak dobře se nám vede, přitom zahraniční turisti jezdí si k nám nevěřícně fotografovat, v jakým stavu se nalézají historický domy na náměstích. Jak se všude směle staví, ale dívat se na to nedá, jak tu sám zdůrazňuju při každý příležitosti. Jak neustále roste průmyslová výroba, jenžto fakt ovšem ještě do obchodů nedorazil. A zůstane to tak, dokud vláda bude vědecky rozhodovat o každým hřebíku. Jak náramně si vede i rostlinná a živočišná výroba, v prodejnách masa ovšem jsou nuceni místo zboží vystavovat jen jeho fotografie, byť zdařilý. Kolik máme skvělejch vědců, umělců, kteří ale kromě svý odbornosti musejí ještě být poučeni z krizovýho vývoje, jinak končí u lopaty. Jak pěstujeme vědeckoprůmyslovou revoluci, ale naše motocykly, který se vyrábějí na strojích starejch padesát a víc let, nechtějí už ani v Sovětským svazu, což je signálem, že už jsme narazili na skutečný spotřebitelský dno. Jak máme upřímnou lásku k témuž Svazu, kterej si ji tu sám přijel s tankama přihřát a udržovat při varu. Člověk prostě se musí rozdělit na tu část osobnosti, kterou je doma, a na tu část, co za něj sedí ve škole, a podle toho mluvit. Musí si důsledně hlídat, v jaký kůži se právě nalézá.
Se stářím těch mašin ve fabrice, to mám ověřeno ze svý vlastní výrobní nedávný praxe, na kterou posílají studenty, aby viděli, jak skončí, když se nebudou dobře učit. Z hlediska nějakýho plnění plánu a výroby vůbec ty brigády mají význam nulovej, až zápornej, vyrobí za těch čtrnáct dní ty vemena u ponku víc škody než užitku. Některý ty stroje tam pamatovaly na výrobním štítku ještě Rakousko.
…
Návštěva to byla rozpačitá, krátká, divná. Situace mi nebyla příjemná, hleděl jsem na otce jako na cizího člověka, jako na herce obsazenýho do jeho role, nalíčenýho jako osoba na těch starejch fotkách. I já si u toho připadám jak někdo, kdo hraje svou roli syna, ale jaksi na povrchu, neprožívám u toho nic. Svírají se mi útroby, snad touhou, aby hereckej výstup byl už u konce. Padají obligátní otázky na školu, kamarády, následujou zdvořilý odpovědi. Na závěr ale otec sahá do náprsní kapsy, loví portmonku a překvapivě z ní vytahuje opravdovejch padesát korun a přání, ať ho někdy přijdu navštívit. Padesát korun pro mě byla pochopitelně hromada peněz. G. po celou tu nedlouhou dobu je vedle v kuchyni, napůl s námi. O otci pak už nikdy nemluví, až na velice výjimečný výjimky.
Často se pak dívám na tu padesátikorunu a cosi mě na ní pálí. Snad pocit, že krev není voda? To je přece směšný. Na to už je pozdě. Zezačátku mi ani nepřišlo na mysl, že bych za ním šel, tenhle pocit se ale přece jen proti mýmu očekávání začal v čase proměňovat. Zřejmě bylo by na místě i přiznat, že nezanedbatelnou roli v tom hrála ta jeho padesátikoruna. Právě k ní mám zvláštní vztah, nějak jinej než k ostatním penězům v mý kasičce, a kladu si otázku, proč vlastně. Znám tak každej detail tý rezavý bankovky, na jejímž líci hledí zasněně v máji 1945 do šťastný budoucnosti rudoarmějec s ušlechtilým profilem Julia Fučíka, za ním se lesknou štíty slovenskejch hor. Smělá čelní klenba, mocný lícní kosti, sestřih podle vojenskejch řádů, po obličeji běhají svaly a chřípí se dmou, zásobník svírá šlachovitá ruka, zkuste se mi někdo postavit! Na hlavě tu jejich hroznou ušanku s hvězdou, ačkoliv teploty už možná atakujou letní hodnoty. Do hrudi má vetknutej řád za osvobození a za samopalem zaklesnutej snop šeříku, odtud soudím ten květen. Trochu stranou lelkuje partyzán, přes rameno pušku, v pomačkaným sáčku a s masaryčkou na hlavě, působí spíš jako pytlák, a kradmo hledí na hrdinu. Bude mu stačit kytice, a ten metál? My dneska už bohužel odpověď známe. Ostatně sám umělec peníz ozdobil srpama a kladivama, aby nebyla mýlka. Člověka třeba v samoobsluze při placení ani nenapadne, jak ty peníze často mají nějakej příběh. Já vůbec zbožňuju bankovky, rád je sbírám, rád na ně hledím, na tu filigránskou síť šrafur, jak toto dělají? Rub je ale ošklivej až běda, nádvoří špinavý rafinérie, roury, kotle a báně, v kterejch se vaří sovětská ropa. S tím si ani výtvarník nevěděl dost dobře rady. Byl vůbec někdy v tom Slovnaftu? Připomíná mi to nejvíc pivovarský tanky, však tam taky přikreslil pracovníka, jak si z jednoho toho kotle nalívá.
Ať už je to jak chce, jednoho dne zvoním u dveří toho domu a ty dveře se otvírají. A od tý doby to budu dělat znova a znova.
…
Ta továrna v S., o který několikrát už hovořím, nazývá se lidově pořád Zbrojovka. Vyráběly se tu kdysi zbraně pro imperialisty. Dělnická třída nebyla ještě uvědomělá. Dneska brány továrny opouštějí mnohem mírovější neškodný motocykly. Zbraně bychom dneska žádný už ani nepotřebovali, kdyby to bylo jen na nás. Tu tedy pracuje sestra, pracovala matka, otec tady sléval kov. A teď si vzpomínám, on mě přece jednou kdysi do tý slévárny vzal se podívat! Byl jsem tím ohromenej, tím magmatem, co tam vyrábějí. Vzal úplně normálně, podobně jako kuchařka v hospodyňský škole, velikou naběračku, nabral z kotle vařící kov jako polívku a vylil to do formy, a na světě byl další motor. Kapala všude po zemi ta kovová polívka, i se z ní tak kouřilo, a divže si to nenalil do kalhot. Takový máme zocelený tatínky. Vsadím se oč chcete, že to tam tak dělají dodneška.
Vlastně dělníky svým způsobem obdivuju, rozumět tý výrobě, to není žádná legrace, je takovej stroj složitej organismus. Já bych v tý továrně nikdy neuspěl.
Povzbudil by mě někdo teď, kdo by řekl, a co to malování tedy?
Nevím ale přesně, co na to říct. Už jsem řekl, jak ta umělecká touha člověka spaluje a mučí. Sice je hodně zajímavejch povolání, co já vím, třeba v kosmonautice, ano, tato profese se vyskytuje už i u nás. Nebo v lékařství, v nudnejch laboratořích, projekčních kancelářích, sekretariátech. Či přímo na Ústředním výboru, tam je taky dobrá a vysoko ceněná práce. Někomu přijde účelný běhat do zemdlení kolem stadiónu. K ničemu se ale ta touha po malířství přirovnat nedá, ani k prezidentování, a já se omlouvám soudruhům z těchto užitečnejch oborů, jiný příklady mě nenapadly a nikoho jsem se tím nechtěl dotknout. A kdybychom se podívali do nějakýho seznamu všech povolání v Československu, našli bychom tam velmi pozoruhodný profese. Znal jsem člověka, kterej se obstojně živil tím, že se vrhal před rozjetý auta a přijímal od šoférů drobný částky jako bolestný. Dosáhl v tomto oboru obdivuhodný dokonalosti, takže většinou neutržil ani modřinu. Invence a dovednost našich lidí je bezbřehá.
Ne že by ta touha dobře malovat musela být nějak přímo intenzivnější než touha třeba být věhlasným atomovým vědcem nebo užitečným příslušníkem Státní bezpečnosti, jen je ta touha prostě jiná.
Mimochodem, náš člověk že byl v kosmu, to není pochopitelně výsledek nějakýho vzepětí našeho národa, vědy nebo průmyslu, neboť toto všecko spíš skomírá. To je jen zásluhou našeho nerozbornýho spojenectví se Sovětským svazem, kterej přejícně se rozhodl všechny svý národy vzít s sebou i do vesmíru. Ale to je velice pěkný! Berme to jako určitý dějinný odškodnění. Prožíval jsem tu dobu snad stejně silně jako sám astronaut. Když ale pak jsme s tím Remkem mluvili, nastala otázka, jestli to vlastně už není víc Rus než Čechoslovák. Mateřštinu takřka zapomněl, a když už konečně promluvil, hovořil jen o marxismu-leninismu. Ten za to musel zaplatit tedy daň hroznou.
…
Nešlo jen o ty programy přece, který se na tý obrazovce odehrávaly. Co se tu produkuje a vysílá, není žádnej sen filmovýho gurmána. O tom, co by se dalo nazvat zpravodajstvím, nemůže být ani řeči. Co se skutečně děje, vědět nesmíme, a jinak neděje se vlastně nic, tak se vyrábějí virtuální nezprávy: výroba, zemědělstvo, dožínky, socialistický závazky, stranický sjezdy, soudružský návštěvy, vojenský přehlídky, čestný stráže, oslavy lidický tragédie, je to jako smyčka. Dávno to omrzelo diváky i herce, co v tom účinkujou. Televizní týden zahajuje pondělí co pondělí mrtvičná slovenská inscenace, která se točí v kulisách z kartónovejch krabic a má stálý místo v programu odjakživa a bude tomu tak do konce věků. Ta svou sledovaností soupeří s chvilkou časem prověřený poezie, která završuje uměleckou úroveň v neděli večer. Mezi tím pak lepšího není dohromady nic. Pořady o vážný hudbě jsou vskutku vážný, až skličující. Civilní obrana nás připravuje na další válku, která má vypuknout co nevidět. Kutilský programy nás učí svépomocí si vyrábět doma zboží, který v obchodě není k nalezení a kterýho je většina. Televizor tepe nešvary, o jejichž skutečnejch příčinách ale mluvit nesmí. Československejch filmů, z kterejch ještě nikdo neemigroval do zahraničí, už nám moc nezbývá. Film je v našich zeměpisnejch šířkách vůbec ohroženej druh, končí v trezoru často ještě dřív, než padne poslední klapka. Televizní národ je už tak zoufalej, že utíká i ke sledování naučně populárních kousků o odbourávání kalorií či vysvětlování významů cizích slov, v oblibě jsou taky cestopisný témata, protože od nás se nikdo nikam nepodívá. Je tedy docela s podivem, že i já tu mám svůj oblíbenej pořad, a tím jsou Kritické vteřiny, který jediný si zaslouží uvést tu jmenovitě, vzdělávací akční kousek, kterej varuje před nebezpečíma číhajícíma v každodenním provozu. Ten by měl mít v programu svý stálý neměnný místo, v nějakým prestižním vysílacím čase! Bohužel ho pouštějí jen nahodile jako vatu mezi jinejma, jakoby důležitějšíma pořadama, a pokud si nechce divák tuto osvětovou morbidní miniaturku nechat ujít, musí být ve střehu. Ani nechci líčit, jak absurdně to dopadá, když nás chce televize cíleně bavit nepřetlumočitelným východoněmeckým estrádním pořadem, kterej si G. nenechá ujít, ovšem jen pro oživení znalosti toho hroznýho jazyka, kterej jako někdo, kdo tu žil už za nacismu, pamatuje. Mnohem líp se člověk pobaví humorem mimoděčným, kterej ale chodívá napříč pořadama a v programový nabídce se neinzeruje. Oblíbený docela jsou seriály, což je ale stejně jen víc či míň maskovaná ideologie a překrucování dějin. Jedno takový veledílo nás má dokonce vychovávat k lásce k fízlům a estébákům. To je úkol! K jeho splnění, jak se domnívají režimní režiséři a scenáristi, i snad sám Ústřední výbor, postačí třicet dílů!
…
Nákupy obstarával jsem výhradně já, a dělal jsem to rád a dělám to dodneška, a nemůžu se u tohoto tématu blíž nezastavit. Koho nakupování nudí, ať jde prostě o kousek dál.
Sloužila k tomu účelu síťovka, úžasná věc, která se dokáže nafouknout z nuly na jakýkoliv požadovanej objem, natáhne se až k chodníku. Do toho zavazadla bylo možný vložit nákup na celej tejden a pak ho zmuchlat do kapsy. Druhá taška byla jakási nápodoba kůže, kombinace hnědý barvy a jakýhosi krémovýho okru, to jsou docela módní barvy dnešní doby, stejný jako měla i ta stará dobrá DKW, o který už tu byla řeč. Takový to jsou, nazval bych to, válečný barvy, a je to trefný. Vlastně jsme přece pořád ještě ve válce, říkají nám. Měla ta druhá taška tvar i objem předem danej a nevešlo se do ní skoro nic.
Na nákup chodíval jsem kolem toho okresu, tedy budovy okresního výboru. Stojí proti němu velkej agitační panel, spočívá na bytelným betonovým podstavci, kterej vydrží i nukleární zásah, když na to přijde. Konstrukce je vyložená jakýmasi červenýma a žlutýma prknama, což jsou módní barvy zas pro tyto účely. Nad tabulí se klene stříška, aby čtenář nebyl vystavenej případný nepřízni počasí, naopak, aby třeba v dešti našel tu kryt a při tý příležitosti se ideově vzdělával. Na nástěnce si člověk připadal definitivně jako v komunismu, dobývání kosmu, básničky proti imperialismu, čestní pracovníci, brigády socialistický práce, aktuality z celýho tábora míru a socialismu. Portrét Lenina, jak si tahá klopu kabátu, toto státnický gesto činí takřka na všech svejch obrazech. Postál jsem tu každej den a hledal nový příspěvky, museli mě mít úředníci za oknama za mladýho horlivce. Obzvlášť škodolibě jsem hleděl na obrázky líbajících se delegací. Toto je velice škaredej zvyk, kterej se tu u spřátelenejch zemí rozšířil. U toho věčně podroušenýho Brežněva to docela i nějak chápu, pro toho až příliš střízlivýho asexuálního Husáka to musí být čistá hrůza. O ulici dál, jak už bylo kdysi řečeno, je stanice Veřejný bezpečnosti a samotná samoobsluha nachází se přímo proti budově okresního soudu – tady je bezpečno! Před okresem vždycky je ruch, tady se tvoří místní dějiny, tu se čile buduje, soud však málokdy vykazuje známky pohybu. Přesto není pochyb, že v útrobách ponurý budovy se vyvíjí horlivá činnost a kypí život.
Zbožňoval jsem od dětství ty regály se zbožím. Zavřu oči a zpaměti vcházím do toho obchodu, za zádama tu soudní budovu jako memento, kdybych tu snad chtěl někdy něco zcizit. Po pravý straně hned za vchodem jsem povinen si vzít drátěnej košík a míjet drogistický zboží, mýdlo s jelenem, voňavý toaletní mýdla, čichám k nim a už plánuju, který tu vezmu příště k domácí hygieně. Zleva láká mě oddíl cukrovinek a na konci uličky je okýnko na vracení lahví, tam ten pan vedoucí a jeho rady do života, pokaždý jiný. Čelní regál celej je věnovanej nápojům všeho druhu, kde brávám deštěnku nebo sirup, a samozřejmě mlíko, nejdřív postaru v láhvi a pak moderně v igelitovým pytli. Obrat se provádí za chladicí skříní s máslama, sádlama, kde taky často nakupuju, a zas nazpaměť vidím a míjím cukr, mouku, těstoviny, nalevo věci zavařený, kyselý okurky, marmelády. Po dalším obratu kolem kávy a čaje ocitám se konečně u pultu se zbožím, jejichž výdej prostě nemůže být svěřenej nepoučenýmu zákazníkovi, tedy jde zejména o uzenářský výrobky a další komodity, který je třeba odborně navážit, ale i například o chleba, kterej se krájí čerstvě jen na přání kupujícího. Prodavačky, za nima visí ty jejich štangle salámu. Tato společenská vrstva v socialismu nepatří mezi nejvlídnější a nejochotnější osoby, zpravidla po obsloužení upadnou do jakýhosi kómatu a úkolem následujícího zákazníka je nějak je probrat zas k životu a práci. Přesto tady, v mý místně příslušný spádový samoobsluze, vždycky panovalo družný ovzduší. Ty nákupy jsem tu začal pořizovat už v nějakejch šesti letech, což je velice nízkej zákaznickej věk, proto tu jsem určitou v jistým smyslu populární osobou. Měl jsem rád to vystávání u pultu, sledování, jak obratně si ty prodavačky vedou, přesně odkrajujou ty salámy na kráječi nebo kvasnice tou kovovou nití. Jak se fronta krátila, vzrušení rostlo. Jakejch pár slov spolu prohodíme? Málokdy se nákup obešel bez řečí u pultu, u pokladny. Po zaplacení pak bylo po všem. Ještě si očichat elektrickej mlýn na kávu a zas vypadnout ven do toho socialistickýho realismu, jít kolem těch budov soudní a výkonný moci, kolem veselýho vzdělávacího panelu a vonět cestou k chlebu.
Za víc než desetiletí v samoobsluze byla vidět proměna času a jak se nám žije pořád líp. Nový pokladny, po jejichž klávesnici hbitě běhaly cvičený prsty. To všechno jsem pilně sledoval, na každej novej pokrok jsem se těšil. Novější typ pultu za kasou, s nakloněnou rovinou, kde se rychleji odbavovalo zboží. Umělohmotnej obal na to mlíko. Kleštičky na pečivo!
Takto uvedenej popis by v nepoučeným člověku mohl vyvolat dojem, že tu panuje všeobecnej blahobyt. Bohužel ještě delší stránka by se samozřejmě mohla sepsat o všem, co v krámě se nalézá obtížně nebo vůbec, to už ale bylo snad řečeno jinde. A vůbec, máme se přece ale opravdu dobře, v jaksi širším kontextu, a nejen proto, že to pořád píšou v těch novinách. Rádo se zapomíná, jak jsme se měli jen před pár staletíma. Dřina do nevidím, špína, hlad, zima, nevyléčitelný choroby. Žádný samoobsluhy, a když, tak žádný peníze.
…
Van Goghovi se nejlíp malovalo s prázdným žaludkem, to já za nezbytnost nepovažuju. A obdivovatelé umění milujou příběhy, jak malíři umírali hlady. To já nehodlám. Já naopak jsem názoru, že by se nemělo malovat příliš nalačno. Že i toto, ta úroveň občerstvení, má podstatnej vliv na to, v jakým rozpoložení se tvorba odehrává. Nikde, v žádný biografický literatuře nepadá zmínka o tom, co si slavní umělci s sebou do plenéru brali k zakousnutí. Já se tomuto tématu nevyhýbám. Co za aprovizaci si brávám s sebou, to nebývají samozřejmě žádný kulinářský zázraky, hlavní požadavek je tu, aby ta strava byla praktická. Aby se dala požívat vstoje, při chůzi, protože na svejch výpravách pochopitelně stoluju jen nouzově, v dopravním prostředku, dokonce třeba i při práci. Aby se samozřejmě nemusela nějak připravovat, bylo možný ji konzumovat jen holýma rukama, aby nešpinila, nevyžadovala nějaký nádobí či nůž, zabírala minimum místa, neteklo z ní něco a neprosakovalo z pytlíku, aby nevyžadovala chlazení nebo naopak ohřev. Aby nepodléhala rychlý zkáze, neobtěžovala okolí zápachem, vykazovala pokud možno nízkou hmotnost a měla v neposlední řadě i nějakou výživovou hodnotu a byla chutná. Aby z ní nebyla velká žízeň, protože pití s sebou brávám málo a jen na delší cesty. Tekutiny zatěžujou zavazadlo, jsou křehký a láhev jejich hmotnost ještě násobí dvěma. Taková přítěž pak podstatně omezuje takovou tu rekreační složku celý věci, a spíš se pak těším po práci do hospody. Vlastně toho moc nezbývá, co by splňovalo tyto stravovací kritéria. V drtivý většině sestává tedy ten pokrm ze dvou plátků chleba, mezi který může se cosi vložit, nalepit, namazat. To bývá nejčastěji mazací sýr. Může to být paštika, nějaká domácí pomazánka, něco kolem toho. Nic jinýho moc nevím. Přijmu rád jakoukoliv radu.
