„Mám ráda kulaté věci. Prostě slunce a piškoty,“ řekla Ema a pevně se zadívala na své přítelkyně.
Jistota, se kterou Ema tahle slova před rokem pronesla, byla pryč. Zmizela. Postupně, nenápadně a zřejmě nadobro.
Kulaté věci.
Emin svět teď byl špičatý, ostrý a zraňující. Kulaté a bezpečné věci se odkulily neznámo kam.
Jako kdyby nestačilo to, že odevšad ze světa křičí násilí. Zapnout internet, pustit televizi nebo rádio, otevřít noviny. Násilí, násilí, všude jenom násilí, a bez jediné známky naděje, že by to mohlo být jinak. Násilí proniklo i do jejího soukromí. Rafinovaně a nenápadně vstoupilo přímo do ní a zevnitř jí rozbíjelo život.
Ema ráno vstávala rozlámaná a mrzutá, večer se jí nedařilo usínat, v noci se budila a mívala těžké sny. Její život se vydal po neznámé koleji a jel kamsi, kam Ema nechtěla. Změna přišla postupně a nenápadně, teď už však byla tady a zdálo se, že se s ní nedá nic dělat. Válcovala Emin život, drtila ho na padrť a Emě připadalo, že se z ní brzy stane troska.
Blížily se Vánoce a Ema se na ně netěšila. Měla z nich strach.
A přitom vše vypadalo, jako kdyby se vůbec nic nedělo, jako kdyby se život ubíral stále stejným směrem. Všechno bylo uvnitř. V Emě. Neviditelné, a přitom tak reálné.
Jeden člověk na světě věděl, že Ema prožívá soukromé peklo.
Ema však netušila, kdo to je.
První znamení, že něco není v pořádku, se objevilo loni v adventu. Vánoční kaktus na parapetu v Emině kuchyni nevykvetl.
Zanedbala ho? Udělala něco špatně? Neuvědomovala si to. Všechno probíhalo jako vždy, vše se tvářilo stejně jako každý jiný rok. Jen ten kaktus nevykvetl.
Náhoda?
A v lednu přišel první dopis. Anonymní, hrubý, ponižující. A sliboval další, pro každý měsíc jeden.
Teď byl prosinec, dvanáctý měsíc v roce, a Ema v ruce držela dvanáctý anonymní dopis. Nebyl hrubý a ponižující, tvářil se laskavě, ale jeho účinek byl nesrovnatelně větší než účinek všech dopisů předchozích. Ta laskavost jako kdyby slibovala, že se stane něco hodně odporného.
Po prvním dopise si Ema říkala, že je to nějaký omyl, nedorozumění, náhlá nezvládnutá emoce, a snažila se hodit vše za hlavu. S druhým dopisem znejistěla. Zdálo se, že jde o promyšlené zlo, a to ji zaskočilo. Třetí dopis rozbil její svět. Někdo, kdo ji dobře znal, ji zraňoval. Cíleně a promyšleně.
Kdo to byl?
A proč to dělal?
Nesčetněkrát položené otázky bez odpovědi.
Součástí Emina života se stal všudypřítomný strach.
Nikomu se nesvěřila. Chtěla, aby vše skončilo a vyšumělo samo od sebe, jako nepovedený vtip, jako banální nedorozumění, jako nepochopená okolnost…
Teď už však měla v rukou dvanáct dopisů. To nebyl vtip, ani nedorozumění, ani nepochopená okolnost. Tohle byl útok. Podlý a zákeřný.
Podívej se na sebe, jak vypadáš. Opravdu si myslíš, že můžeš nosit tak krátkou sukni? Jsi stará, máš vrásky, jsou i na tvých nohách. Asi je nevidíš, ale to jsi jediná.
Včera jsi nakupovala prádlo. Takové prádlo v tvém věku? Vypadáš hnusně. Uvědom si to.
Jsi stará. V tvém věku.
Většina dopisů ji přesvědčovala, že je stará.
Stará?
Ema se nedomnívala, že je člověk ve čtyřiceti pěti letech starý. Žádné ztřeštěné mládí to už není, ale stáří? Stáří začíná po sedmdesátce, možná i později.
Nebo stáří začíná první vráskou?
Z dopisů nebylo zpočátku patrné, zda je píše žena, či muž. Působily na Emu jako bezrodé.
Koho dráždí vrásky víc? Muže? Ženy?
Muži milují mladá těla. Hladká, pevná a pružná. Kdyby psal dopisy muž, musela by mu Ema připadat odpudivá. Ema se snažila představit si muže, kterého by dokázala natolik zasáhnout, aby se uchýlil k anonymům, které by jí připomínaly věk. Proč by to dělal?
Ne. Ty dopisy píše žena. Útočí na vzhled a bortí Emino sebevědomí.
Vše začalo oblečením, pak přišlo na řadu prádlo a pak…
Jak nemyslet na hrubosti, které jdou až do nejnepříjemnějších detailů, jak se jim zasmát?
V létě si řekla, že dopisy už nebude otevírat, že je bude rovnou pálit. Nakonec to nevydržela. Každý dopis otevřela, přečetla a pečlivě uschovala. Jako kdyby se postupně otvíralo tajemné drama, k jehož odhalení budou dopisy zapotřebí. Studovala je a hledala v nich příběh. Příběh, který se stal součástí jejího života.
Od počátku Ema zvažovala, zda se někomu svěřit. Nakonec to nedokázala. Pokaždé, když se svým problémem chtěla vyrukovat, ji na poslední chvíli cosi hluboko v ní samé donutilo mlčet. Jako kdyby tahle hra byla určena jen a jen jí. Bez svědků a pomocníků. V prostoru kolem ní se skrývala mocná protihráčka. Hrála zbaběle a podle a určitě měla silnou motivaci. A všechno se týkalo jen Emy. Měla na něco přijít. Nalézt poklad? Zničit hnízdo zmijí?
Ema si postupně uvědomovala, že anonymem může být kdokoliv. Některá z jejích přítelkyň. Bývalá žákyně. Matka kteréhokoliv žáka. Kolegyně. Sousedka. Prodavačka. Kadeřnice. Masérka. Je tolik žen, které se pohybují v jejím světě.
Dvanáct dopisů, dvanáct plivanců do tváře, dvanáct hlubokých zranění.
Brzy tenhle rok skončí.
Skončí s ním i dopisy?
Kéž by to bylo jen pro tenhle rok, hloupá hra, která se uzavírá!
Možná jsou ale dopisy předehrou k něčemu jinému. Mnohem horšímu.
Ema cítila, že chce tuhle záležitost utnout.
Někde leží řešení, ona ho zatím nevidí, ale někde je.
Po dvanáctém dopise, přestože ji rozrušil víc než ostatní, cítila úlevu. Nebyla to náhoda, ani omyl. Byl to promyšlený úmysl ublížit jí, pomalu ji paralyzovat, rozleptat, aby se sama rozložila. Celý rok se to pisatelce dařilo. Ale s tím je konec. Pohár přetekl. Ema se přestala cítit jako oběť.
Čtení na pokračování z novely Slunce a piškoty od autorky Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
Ilustrace: Dagmar Václavíková
