Pozůstalost

Heidrun zasunula klíč do zámku, pootočila jím a zarazila se. Nepatřičné. To je to správné slovo. To, k čemu se chystá, je nepatřičné. Přesto tuhle práci musí udělat právě ona.

 

 

 

Otevřela dveře bytu a vstoupila dovnitř. Několik dní nevětraný vzduch ji rozdráždil. Otevřela všechna okna.

Dva pokoje a kuchyň. Ve slušném domě, ve slušné čtvrti. Její nové království.

Projížděla očima po starobylém nábytku a zvažovala, zda by si přece jenom neměla některý kousek ponechat. Paul nechtěl nic. Zvláštní. Lena byla jeho matka a nic po ní nechtěl. Ani hrnek, ani knížku. Nic, vůbec nic.

Lena byla silnou osobností. Spořádanou, autoritativní, ale přátelskou. Dokud žila, Paul předstíral přesně to, co po něm chtěla: spořádanou rodinu, zodpovědnost, charakter. Před měsícem Lena zemřela a Paul s předstíráním skončil. Najednou bylo všechno jasné a přehledné. Rozvod, rozdělení majetku, nová rodina s novou ženou. A taky slzy, nenávist, zloba. Bylo jasné, že svůj nový život připravoval dlouho. Jedině Lena mu v něm bránila. Kvůli ní zůstával s Heidrun, pracoval s ní, ulehal k ní a nechal ji představovat si společné stáří.

Vybudovali spolu dobrý podnik, který dobře živil je i jejich děti: obrovský supermarket, řídili ho oni dva, Heidrun a Paul. Doplňovali se. Třicet let se skvěle doplňovali. A najednou bác, všemu konec.

Proč?

Heidrun vytáhla z tašky velké igelitové pytle a zamyslela se, kde začít. Zdálo se jí, že má vše do detailů promyšleno, ale teď si připadala bezradná.

Měla Lenu ráda. Teď má vyklidit její byt, aby se sem sama mohla nastěhovat. Obrovský dům za městem prodají, peníze si rozdělí a začnou znovu každý sám. Každý sám vlastně ne. Sama bude jen Heidrun. Paul začne s novou ženou. S mladou ženou. Těhotnou. Paul bude mít další rodinu a další děti. Heidrun dostane byt po Leně.

Zaplavila ji hořkost.

Otřásla se. Ještě před nedávnem ženy, které zaplavovala hořkost, nesnášela. Připadaly jí slabé a hloupé. Věřila v sílu, optimismus a svou práci. Jenže teď jí bylo padesát pět let a slabá a hloupá si připadala. Tak vypadá zhroucení. Ano, když se člověku všechno, čemu věřil, zhroutí, je pravděpodobně slabý a hloupý.

Zaplavila ji nová vlna hořkosti.

Otevřela jednu ze skříní a začala přebírat věci, které v ní byly uloženy. Mohla na tuhle práci najmout firmu, ale připadalo jí to příliš neosobní. Chtěla věci po Leně přebrat, vytřídit a teprve pak zavolat na vyklizení profesionály.

Paul o tom, že by měl projít věci své matky, nechtěl ani slyšet. Plný elánu vyřizoval rozvod, prodej domu a stěhování do nového bytu. S novou ženou.

Heidrun se rozhodla Leniny věci přebrat sama. Dcera se jí nabídla s pomocí, ale odmítla ji. Obě děti, dcera i syn, byly plny nenávisti. Odmítly Paula a daly mu najevo naprosté pohrdání. Dotkl se jich. Jeho nová žena byla jen o pár let starší než oni sami. Paul svoje děti zřejmě ztratil. Heidrun při vyklízení nechtěla poslouchat nenávistné výlevy své dcery, proto ji odmítla.

Nakonec po člověku zůstane staré šatstvo, pár knih, nějaké nádobí a starý nábytek.

Heidrun házela do pytlů hromádky oblečení, aniž je přebírala a prohlížela. Přímo z polic a ramínek do pytlů. Knihy rovnala do beden. Pytle s oblečením na charitu, knihy do antikvariátu, nádobí do kontejneru. Rázně, promyšleně, metodicky. Lena, rázná a metodická žena, by s ní asi souhlasila.

Co by řekla Paulovi, kdyby ho teď viděla?

Heidruniny oči zaplavily slzy.

Nesnášela se. Nesnášela se za sebelítost, která s ní teď byla na každém kroku, nesnášela se za bolest, kterou jí přivodila citová zranění posledních týdnů. Chtěla být silná a hrdá, zbyl z ní ale jen uzlíček nervů.

Vedle nočního stolku stála taška s věcmi z nemocnice. Lena zemřela v nemocnici. Nechali ji tam převézt po náhlé slabosti a ona tam po třech dnech zemřela. Tiše, ve spánku. Tak, jak se umírat má.

Jak asi zemře Heidrun?

Lena žila v tomto bytě sama. Všude kolem ní ale byla vzpomínky: na manželství, děti, vnoučata. Heidrun o všechno přišla. Prodávají s Paulem dům a brzy prodají i podnik. Sama to rozhodla. Všechno jí tam připomíná lež, ve které žila. Třicet let tvrdé dřiny, její pýcha a zdroj všeho. Paulovi to bylo málo. V posledních letech pořád diskutoval o něčem novém. Chtěl založit další firmu, v jiném oboru, chtěl ještě cosi dokazovat. Heidrun to nedovolila. Děti odrostly, vystudovaly, syn se chtěl ženit, dcera se vdala. Heidrun chtěla ještě pár let držet podnik, pak ho prodat nebo předat dětem a odejít na odpočinek.  Osm, deset let, déle by to už netrvalo. Cítila, že se ve svém životě ze všeho vydala. Chtěla už jen udržet to, co vybudovali. Měla strach znovu investovat. Bála se, že by o všechno mohla přijít.

Stejně tomu nezabránila. Všechno je pryč a pryč je i Paul. Znali se od studií a teď, když je jim téměř padesát pět let, se jejich životy navždy rozcházejí. Nic už je nebude spojovat. Ani majetek, ani děti, ani láska. Všechno je pryč.

Heidrun otevřela tašku s Leninými věcmi z nemocnice. Oblečení vhodila do jednoho z pytlů, hygienické potřeby do jiného a bibli… Zarazila se. Lena si nevzala do nemocnice nic než bibli. Neměl by si ji Paul nechat?

Heidrun cítila, že ji Paul nebude chtít. Paul měl sestru, žila sedm set kilometrů odtud, jezdívala ale pravidelně na návštěvy. Možná by si Leninu bibli vzala ona.

Heidrun zalistovala ohmatanou knihou v černých deskách. Cosi z ní vypadlo. Heidrun zaraženě hleděla na podlahu. Čekala, že Lena má v bibli obrázky svatých. Na podlaze však ležela zažloutlá fotografie mladého muže a pohlednice. Zvedla fotografii a obrátila ji. Leně Erich, stálo na rubu fotografie. Písmo bylo zastaralé, vybledlé a trochu rozmazané. Na pohlednici byly Petřkovice. Heidrun znovu zalistovala biblí. Nic dalšího v ní nenašla.

Usedla na postel. Zadívala se upřeně na fotografii a usilovně přemýšlela. Lena o žádném Erichovi nikdy nemluvila. Petřkovice byly vesnice, kde se Lena narodila. Pocházela z Československa, do Německa přišla v rámci odsunu. Až do své smrti mluvila velmi dobře česky, ale považovala se vždy za Němku. Teprve před pár lety…

Heidrun se zahleděla na dózu na skříni. Přistoupila ke skříni, dózu z ní vzala a otevřela ji. Jak předpokládala, byla v ní hlína. Hlína z Petřkovic.

Lena před pár lety odjela do Petřkovic na návštěvu a vrátila se se sáčkem hlíny. Hlínu nasypala do téhle dózy a ukazovala ji všem návštěvám. Všichni si hlínu prohlíželi, někteří si, protože je Lena k tomu nutila, i přičichli.

Heidrun se znovu zahleděla na fotografii muže a na pohlednici. Lena žila víc než půl století v Německu. Na konci života u sebe ale měla věci, které jí připomněly dětství. Obrázek rodné vesnice, hlínu a dávnou lásku.

Heidrun najednou věděla, že nechce zbytek svého života strávit odložená v Lenině bytě. Chtěla… Co vlastně chtěla?

Znovu se rozhlédla po bytě.

Vrátí se domů. Nějakou dobu bude žít ve vesnici, odkud pochází, a pak se uvidí. Třeba tam může mít malý obchod, třeba najde lidi, které kdysi znala a kteří znali ji. Koupí malý domek a děti s vnoučaty za ní budou jezdit na léto. Třeba se právě tam dokáže odrazit ode dna.

Je to nesmysl?

Vložila dózu s hlínou a bibli s fotografií a pohlednicí do prázdné tašky. Tašku postavila do předsíně a dala se do dalšího vyklízení.

Hlínu i bibli si nechá ona sama.

Věřila, že jí Lena ukázala světlo na konci tunelu. Nějak to musí jít dál.

Povídka Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET