Pečená kuřata provoněla kuchyň a Agáta se přistihla, že si prozpěvuje. Zarazila se. Na chvíli zapomněla na všechny starosti. Zůstala jen její kuchyň, kuřata, bramborová kaše a višňový kompot, talíře, misky, příbory, jídelní stůl a světlý ubrus.
Tiché pípnutí ohlásilo příjem esemesky.
Praha, přečetla si Agáta v mobilu a pousmála se. Tony s mladšími dětmi právě vjel do Prahy. Za půl hodiny budou doma.
Agáta poznala Tonyho v zimě roku tisíc devět set osmdesát čtyři. Studovali tenkrát oba na vysokých školách a seznámili se v hospodě. Agáta Tonyho tenkrát příliš nevnímala. Studenti ekonomie nepatřili do světa Agáty a jejích přátel. Tony ale Agátu vnímal od prvního setkání. Potkávali se v hospodách často. Jedno jarní sezení se protahovalo a protahovalo, až hospodu zavřeli a Agátu, Tonyho a jeho dva kamarády vyhodili. Původní sestava byla daleko početnější, ale tu noc vydrželi pít jen oni čtyři. Vzduch voněl jarem, jasná obloha zářila hvězdami a alkohol vymazal zábrany a obavy. Jeden z Tonyho kamarádů prohlásil, že tak krásná noc si žádá suvenýr.
„Třeba tamtu vlajku!“ vykřikla tehdy Agáta a ukázala na jednu z vlajek na stožáru před mezinárodním hotelem. „Je tak krásně barevná!“
„Jdeme na to!“
Agáta a její kumpán se mrštně proplížili křovinami a stíny kolem zdí a poté svižně stáhli vlajku ze stožáru dolů. Vlajka se jim srolovala k nohám, ale pak nastal drobný zádrhel: horní část vlajky byla vyztužená dřevěnou laťkou a ta držela pevně u stožáru. Agáta v tu chvíli téměř vystřízlivěla. Chtěla nechat vlajku vlajkou, ale její kumpán byl razantnější. Vlajku od lišty prudkým pohybem oderval. Pak vlajku složil do úhledného štůčku, vložil si ho do podpaží a řekl:
„My suvenýr máme. A co vy?“
Další tah Prahou byl cíleně zaměřen na předměty, které se daly štípnout. Druhý z Tonyho kamarádů vylezl na fasádu obchodního domu a strhl malý reklamní poutač. Poté se oči všech upřely na Tonyho. Agáta se vyzývavě smála a cítila, že Tony krást nechce. Pásla se na jeho rozpacích a chtěla říct, že to stačí, že už mají dost, předešla ji ale hlídka veřejné bezpečnosti. Nejdřív uslyšela za zády hluk motoru, pak bouchnutí dveří auta a poté zaznamenala ve tvářích svých společníků paniku. Když se otočila, přešel ji humor.
Dva uniformovaní muži si vyžádali jejich doklady.
„Co to máte?“ ukázal jeden z příslušníků na složenou vlajku a reklamní ceduli.
Než se nadechli k vysvětlení, příslušník jim sebral vlajku a roztáhl ji.
„Co jste to udělali?“ zakroutil nevěřícně hlavou.
Agáta tehdy dostala strach. Opravdový. Tohle nebyl mejdan. Šlo do tuhého.
„To budete muset vysvětlit,“ rozhodl druhý příslušník a poručil jim, ať nastoupí do služební volhy.
Dodnes nechápala, jak se tam všichni vešli, ale nastoupili a nechali se odvézt na služebnu.
Na chodbě je nechali hodně dlouho čekat. Agáta vystřízlivěla. Třásla se strachy. Stále se jí vracela scéna s vlajkou. Znovu cítila zadostiučinění v okamžiku, kdy vlajka jela dolů, pak radost, že to dokázali, a pak střih, záběr na dřevěnou lištu pevně držící u stožáru a procitnutí. Tam to mělo skončit. Jenže film šel dál. Agátin vyzývavý smích, bezradný Tony, hlídka veřejné bezpečnosti a teď odporná noční chodba na stanici.
Nejdřív zavolali Tonyho. Pobyl uvnitř asi čtvrt hodiny a pak je všechny propustili.
„Tony, díky, fakt, máš to u mě,“ rozloučili se s Tonym jeden po druhém jeho kamarádi a zmizeli do noci.
„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se Tony Agáty.
Agáta přikývla. Pořád ještě se třásla strachy a nemohla mluvit. Teprve po několika minutách se Tonyho zeptala:
„Proč ti děkovali?“
„Vzal jsem to na sebe.“
Agáta zůstala nechápavě stát.
„Proč?“
Tony mlčel.
„Nechápu to. Co se děje?“
„Můj otec to urovnal.“
„Tvůj otec?“
„Jo.“
Mlčeli. Agáta studovala špičky růžových balerinek s mašličkou, které nedávno sehnala v Domě módy.
„Tvůj otec je…,“ začala Agáta a Tony ji doplnil: „ Vysoký představitel strany a dělnické třídy v jednom pražském podniku.“ A doplnil název.
V Agátě hrklo. Chtěla se Tonyho jedovatě zeptat, jestli tatínek často žehlí jeho průšvihy, ale pak si vzpomněla na svůj vyzývavý smích a Tonyho bezradnost a neřekla nic.
„Pojď,“ vyzval ji Tony. „Budu teď mít doma dusno,“ ušklíbl se.
Později Agáta zjistila, že Tony vzal všechno na sebe a zavolal ze služebny svému otci, který případ ututlal.
Agáta a Tony se pak vídali častěji a častěji. Agátina matka Tonyho schvalovala a otec se k němu nevyjadřoval. Tonyho rodiče ale nemohli Agátu vystát. Tonyho otec si zjistil, že Agáta byla v partičce, která skončila na služebně veřejné bezpečnosti, a podezříval ji, že to byla ona, kdo celý incident spískal. Agáta pro něj nebyla dobrá partie. Její rating však měl klesnout ještě níž.
Konec jara a léto trávili Agáta s Tonym hlavně na Slapech. Tonyho rodiče tam vlastnili chatu a moc často na ni nejezdili. Tony s Agátou se tam usídlili a zaujatě se jeden druhému věnovali. Neviděli a neslyšeli nic, co by jim jejich vztah mohlo rušit. Tři měsíce žili v ráji, pak všechno prasklo a byli vyhnáni.
Zkouškového období v červnu si moc nevšímali. Několik zkoušek složili, ale z několika vyletěli. Agáta, protože studovala dokumentaristiku na filmové akademii, nakonec své kritické období překlenula. Zkoušející měli pro výkyvy ve studiu pochopení. Tony tolik štěstí neměl. Zkoušející z politické ekonomie ho řádně vydusil. Tony na konci srpna nesložil ani poslední opravnou zkoušku. Rodinná rada odsoudila jako viníka pádu nadějného studenta ekonomie Agátu.
Tony se s rodiči pohádal a odmítnul opakovat ročník. V říjnu ze vzdoru nastoupil na základní vojenskou službu. Domníval se, že mu armáda uzná odsloužené měsíce služby na vysoké škole, ale musel sloužit celé dva roky. Agáta dál studovala, psala Tonymu dopisy a poslouchala matčiny pohrdavé monology, kterými se snažila Agátě vztah s Tonym rozmluvit. Jakmile Tony opustil školu, rozešel se s rodiči a nastoupil jako řadový voják na základní vojenskou službu, přestal být pro Agátinu matku dobrou partií. Otec Agátě do vztahu nezasahoval, matka se ale projevovala jako fúrie. Čím víc však běsnila, tím pevnější byla Agáta v odporu.
Tony sloužil na západní hranici v Boru u Tachova. Umístěnku Tonymu „za odměnu“ zařídil jeho otec, doufal, že Tony přileze ke křížku.
Bor u Tachova byl konec světa. Toho civilizovaného určitě. Podle obrovského barokního kostela na náměstí se dalo usoudit, že kdysi tomu tak nebylo, ty časy ale nenávratně odvály vichry dvacátého století. Ve druhé polovině osmdesátých let šla z Boru u Tachova hrůza.
Posádka ležela v lese za městem. Končila tam cesta a světová socialistická soustava. Kasárna byla plná primitivů posbíraných od Michalovců po Aš, mnozí z nich neuměli psát a četli jen některá písmena. Tvořili vojenský útvar prvního sledu, nikdo nepředpokládal, že by v případě útoku kdokoliv z nich přežil, měli jen lehce zbrzdit postupujícího nepřítele. Velitelský sbor tvořili ztroskotanci, kteří se zprotivili oficiálním místům. Z Boru u Tachova už nebylo kam spadnout. Velitelé žili se svými rodinami v bytech u brány do kasáren, kolem jen lesy a ostnatý drát jako státní hranice. Jedinou šancí, jak alespoň na chvíli opustit svět bojového útvaru, byl alkohol.
První návštěva Boru se Agátě vryla nesmazatelně do paměti. Ubohé špinavé náměstí, obrovský barokní kostel, špinavý hotel, v něm špinavá hospoda, v ní několik chlapů v zablácených holínkách, vyhublý Tony ostříhaný téměř dohola a tři dny a tři noci šíleně zoufalé vášně. Pak téměř po roce Tonyho dovolenka v Praze a obrat. Tony se stal písařem útvaru a vedl kantýnu. Zajistil si v Praze přísun alkoholu a cigaret, přímo v Boru nakupoval cukrovinky a lahůdky a vše v kantýně prodával. Jelikož kasárna ležela v lese a nebylo kam jít, měl Tony odbyt nejen u vojáků základní služby, ale i u důstojníků. Tony začal vydělávat peníze a stavěl se na vlastní nohy. Když se z vojny vrátil do Prahy, dokončovala Agáta školu a byl nejvyšší čas vzít se. Což udělali.
Budík u elektrické trouby ohlásil konec pečení. Agáta zaslechla v zámku klíč. Usmála se.
„Jakube!“ zavolala na svého nejstaršího syna. „Už jsou tady! Budeme večeřet!“
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
