Noční ticho cosi protnulo. Agáta se vyděšeně probudila a zalapala po dechu. Co se stalo? Špatný sen? Nepamatuje si… Rozsvítila světlo nad postelí. Všude kolem byl klid. Žádné hlasy ze sousedství, žádné rány z ulice, nikde žádný hluk.
Něco se mi zdálo.
Ale co?
Zaraženě vstala z postele. Špatné sny. Jedině ty mohou tak prudce probudit. Jenže si nic nepamatuje. Co se jí mohlo zdát? Špatné sny se do paměti tisknou pevně.
Rozsvítila v kuchyni a znovu zalapala po dechu. Stejný pocit, který ji před chvílí probudil, ji donutil znovu lapat po dechu.
…Jen mě překvapuje, že Helmut nic neví…
Tohle ji probudilo. Věta z dopisu, který našla v matčině bytě.
…Helmut nic neví…
Co když nejsem jeho dcera?, blesklo jí hlavou.
Pevně se opřela o rám dveří.
…Helmut nic neví…
Nejsem jeho dcera? Nejpřirozenější důvod k tomu, aby se mu matka nesvěřila se svým těhotenstvím.
„Co se to se mnou děje?“ zasténala Agáta do prázdné noční kuchyně.
Všechno se proti ní spiklo. Velikonoce, počasí, nechuť odcestovat. Všechno ji vehnalo sem, do opuštěné noční kuchyně, aby byla sama s hloupými myšlenkami.
Agáta byla těhotná třikrát a její manžel byl pokaždé ten první, kdo se o tom dozvěděl. Nedokázala si představit, že by se svěřovala přítelkyním, uvažovala o potratu a manželovi by neřekla ani slovo.
…Helmut nic neví…
Proč se ta věta pořád vrací?
Kdyby Agáta měla pochybovat o svých rodičích, byla by to matka, kdo by přicházel v úvahu. Vzdálená bytost se záplavou tmavých dokonale upravených vlasů. Otec ne, ten nemohl být cizí. Otec si s ní hrál, smál se s ní, s ním cítila bezpečí a teplo. Je vlastní, je.
Agáta prošla kuchyní a zamířila do obýváku. Tam otevřela jednu ze skříní, vytáhla z ní stará alba a posadila se s nimi na mohutnou pohovku.
Málokdy se stávalo, aby zůstala v tomto bytě sama. Bydlelo jich tady dost na to, aby byt věčně působil jako přeplněný. Každé z jejích tří dětí mělo malý vlastní pokoj, Tony si zabíral obývák s televizí a Agáta se stahovala do kuchyně nebo do ložnice. Stále o sobě věděli, slyšeli se, potkávali se, jedli u jednoho stolu. Teď tady Agáta byla už čtvrtou noc sama. Předchozí noci prospala, cítila únavu. Dnešní noc zřejmě probdí. Schylovalo se k první hodině ranní a Agátina mysl vydrážděna podivnými nápady čile těkala nad starými fotografiemi. Hledala stopy podob, gesta, výrazy, cokoliv, co by mohlo přesvědčivě vyvrátit její nechutná podezření.
Většina starých fotografií působila strojeně. Matčin laní pohled na svatební fotografii, zářivý úsměv, bílý závoj. Otec v tmavém svatebním obleku, úsměv na rtu. Agáta pečlivě studovala jeho rysy. Žádné stíny, žádné spodní proudy. Otcovy rysy připomínaly ji samotnou.
Vstala z pohovky a přistoupila k zrcadlu. Tytéž tmavé vlasy, podobný tvar nosu i brady… Jen ty oči… Po kom asi jsou? Otec měl oči tmavě hnědé, nápadné a uhrančivé. Matčiny oči byly světle modré. Agátiny temně zelené.
Kde jsem se tu vzala?
Že by přece jenom jiný otec?
Začínám bláznit. Přece téměř v padesáti letech nepůjdu na genetiku zjišťovat, jestli je můj otec opravdu mým otcem. Nebo ano? Byla by to nejjednodušší cesta. Stoprocentní jistota.
Stoprocentní?
V Agátě bylo cosi, co ji před stoprocentními jistotami varovalo. Pokud cokoliv vypadalo stoprocentně, něco se v Agátě výstražně rozblikalo a začalo bít na poplach. Jako by na hranici sta procent číhal jiný, nepoznaný svět. Jistota jistoty jako podvod, přehlédnutá maličkost, samolibost, předzvěst pádu.
Uvědomila si, že otec byl zpopelněn. Sahá genetika až za hranice žehu?
Srovnala alba a vzala je do náruče.
Zelené oči jsou zelené oči. Je tisíc jiných důkazů, že její otec opravdu jejím otcem je.
Uložila alba zpátky do skříně.
Prázdný byt za jejími zády nepřispíval ke klidu. Před týdnem měla jiný pocit. Představovala si, že až všichni budou pryč a byt bude prázdný, ona sama se uklidní. Bude přemýšlet o svých věcech a urovná si je. Právě teď se ale cítila daleko hůř než před týdnem, kdy se rozhodla strávit Velikonoce sama.
Její pohled zavadil o starou krabici. Zamyslela se. Na krabici dávno zapomněla. Byla zarovnaná alby a cestovními průvodci a nikoho ani nenapadlo otvírat ji.
Agáta znovu vyndala ze skříně alba, aby se dostala ke krabici. Když se k ní dostala, s podivnou směsicí pocitů ji přenesla k pohovce, posadila se a krabici položila na stůl před sebe.
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
