Pandořina skříňka (1)

1

Cvak. Do Agátiny rozevřené dlaně dopadla desetikoruna. Agáta desetikorunu vsunula do kapsy a pevně uchopila nákupní tašku. Její unavený pohled se zastavil u skupiny bezdomovců. Postávali u zdi budovy sousedící se supermarketem a o čemsi se tiše dohadovali.

Agáta si uvědomila, že cítí strach. Štítila se okamžiku, kdy se jedna z pochmurně odpudivých postav od skupiny oddělí a vyrazí směrem k nákupním vozíkům.

„Paní, dejte mi deset korun,“ zakňourají dojemně špinavá ústa a dojetí umocní psím pohledem.

Agáta se zachvěla zimou a odporem.

Předjaří záblo. Ranní ledovka a sněžení přecházející v déšť kdykoliv během dne uzavřelo Prahu pod šedivý poklop, pod nímž bujely špatné nálady jako rychlená vegetace ve skleníku. Obličeje v metru, tramvajích i ulicích připomínaly stíny plné starostí. Oslabené duše podléhaly masově infekčním depresím. Modrá obloha a slunce se od reality nedosažitelně oddělily a nechaly Prahu napospas své vlastní špíně.

Od skupiny bezdomovců se oddělila jedna z postav a vydala se k nákupním vozíkům.

Agáta se prudce otočila a rychle zamířila ke svému autu. Vzápětí ji zavalil příval výčitek. Proč utíká?

Dám mu pár rohlíků, napadlo ji.

Jenže on chce peníze. Peníze na laciné víno nebo na pivo.

Parkovištěm zasvištěl závan ledového větru a Agáta si uvědomila, jak moc je unavená.

Občas, když potkala nebo zahlédla bezdomovce, ji přepadl strach, že by taky mohla skončit na ulici bez domova. Člověk nikdy neví. Něco se pokazí, něco se stane a svět, který téměř padesát let vytváří, se zhroutí. Kde je psáno, že zrovna jí se tohle nemůže stát… Nebo jejím dětem… Nebo…

Ještě nedávno desetikoruny rozdávala, nebyl v tom ale soucit. Cítila se trapně, měla v peněžence peníze a deset korun se jí nezdálo moc. Jednou jí ale došlo, že si těmi desetikorunami kupuje odpustky. Spěchala tenkrát od nemocné matky do práce, napadl sníh, doprava se zbláznila a Agáta si myslela, že pukne stresem. Natažená špinavá ruka v ní vzbudila pocit viny za to, že má za co nakoupit, za to, že má práci, že má… Má dát peníze, aby utišila špatné svědomí. Špatné svědomí ze života, který by se dal nazvat spořádaným. To poznání ji zaskočilo.

Odpoledne jí u kávy její manžel Tony řekl, že by měla brát život sportovněji.

Sportovněji…

Včera se vydala navštívit svou matku a našla ji pokojně spát v křesle u televize. Nejdříve tiše chodila po bytě a čekala, až se sama probere. Pak ji napadlo, že může čekat do noci, což si nemohla dovolit, protože ji ráno čekala spousta úkolů. Pokusila se matku jemně probudit. Jenže nereagovala. Po chvíli Agáta zpanikařila. Pokusila se nahmatat matčin tep, ale zdálo se jí, že marně. Zavolala záchranku. Přivolaným mužům se nepodařilo matku probrat, odvezli ji do nemocnice a tam ji pak oživili.

Agáta cvakla dálkovým ovládáním zámku dveří svého terénního vozu, položila tašku s nákupem na podlahu u sedadla vedle řidiče, usadila se za volant a rychle zamkla auto zevnitř.

Bezdomovec se přiblížil k areálu s nákupními vozíky.

Agáta zasunula klíč do zámku a nastartovala motor svého auta. Pomalu vycouvala z parkovacího místa a stejně pomalu vyjela z parkoviště.

Pohlédla směrem k bezdomovcům hašteřícím se o krabici s vínem a uvědomila si, že se v ní cosi zlomilo. Pohled na zoufale nuznou skupinu ji nebolel. Soucit s lidmi bez domova se z jejího života zřejmě vytratil.

Zastavila na křižovatce a upřela oči na světla semaforu. Přepadla ji představa matky v nemocniční posteli. Blikla zelená. Agáta představu zahnala a šlápla na plyn.

Přeplněné parkoviště před nemocnicí ji rozhodilo. Zaparkovat terénní auto v městském prostoru není snadné. Parkovací místa dimenzovaná na standardní vozy nepočítají s jejím BMW X5. Své auto ale natolik milovala, že nelitovala zajížděk a procházek z vhodných parkovišť a na vhodná parkoviště, která měla na svých trasách zmapovaná. Nemocnice byla novinkou. Narodily se tady sice její tři děti, to už ale bylo téměř čtvrtstoletí. A taky ji tenkrát parkování nezajímalo. Od té doby služby nemocnice nepotřebovali. Až teď.

Konečně objevila parkovací místo. Opatrně na ně vjela. Vystoupila úzkou škvírou, na niž jí prostor dovolil otevřít dveře, s notnou dávkou akrobacie vytáhla tašku s nákupem a auto zavřela a zamkla.

Kdybych měla kila navíc, ani nevystoupím, pomyslela si a pohlédla na budovu nemocnice.

Provalila se v ní naplno úzkost, která dosud byla jen latentní.

Cosi se láme, cosi se mění, cosi propuká.

Nic už nebude jako dřív.

Povídka na pokračování od prozaičky Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET