Nevěrná

Stříbrný mercedes tiše minul tabuli s nápisem Kravaře. Přijela domů. Měla za sebou dlouhou cestu z Bavorska přes Čechy a Moravu až sem, do Slezska.

 

 

 

Na začátku své cesty cítila neklid, ten ale po překročení státní hranice zmizel. Čekala vzpomínky, lítost nad ztracenou minulostí, svíravé výčitky. Nic z toho ji nedostihlo. Šedivý svět Československé socialistické republiky ji uzavřel a znehybněl. Rozhostila se v ní podivná pustina. Šediny zvýrazněné stříbrným přelivem měla upravené do pravidelných vln, pečlivě vybrané brýle s kovovými obroučkami a jemně růžová rtěnka dotvářely pěstěný vzhled, ona i její mercedes, starší a ojetý, působily v krajině reálného socialismu jako nejvyšší luxus.

Trudi sevřela rty a pomyslela na dárky schované v kufru auta a na marky uložené v peněžence. Nemá na světě nikoho, jen ty, které jede navštívit…

Trudiny viny začaly kolem roku čtyřicet tři. Tehdy si ji namluvil Herbert a než se rok s rokem sešel, byla svatba. Žádná velká sláva: ženich v uniformě wehrmachtu a nevěsta pobledlá raným těhotenstvím. Svatebčané ale byli veselí, hluční a zábavní. Za pár dní Herbert odjel na frontu a za dalších pár dní Trudi potratila. Trápila se. Potoky slz a hluboké zoufalství ji vrhaly do propastí, ze kterých se nedokázala vyhrabat. Z veselé divoké dívky zbyl stín, žena bez krve. Chodívala k Opavici, hleděla do proudu řeky a myslela na smrt. Rychlou a bezbolestnou. Takovou, jakou nabízela řeka. Skočit, nechat se unášet proudem, zhluboka se nadechnout a konec. Jarní proudy byly silné, ale když se přiblížilo léto, hladina klesla a proud zeslábl a smrt v řece začala připadat Trudi směšná. Léto nabídlo modrou oblohu, slunce, světlo a vůni dozrávajícího ovoce a obilí. Chuť na smrt zmizela. Pak ale přišla obálka, které se děsil každý, od pošťáka po obecního blázna, a smrt Trudi dostihla: opravdová smrt, nebyla utvořená z myšlenek a představ, byla skutečná.

Během několika měsíců přišla o dítě i o manžela. Mohl se někdo divit, že utekla?

Šumava byla daleko. Hory, lesy, malá sevřená městečka a pečlivě zbudované vsi. Jiný svět. Nestýskalo se jí. Pracovala v lese, bydlela ve velkostatku s mnoha jinými a byla bezejmenná. Mladá dělnice ze Slezska s obstojnou němčinou a nesrozumitelnou češtinou, která dřela od rána do noci a pak vysílená padala do ubohé postele, aby spala jako zabitá.

Po třech měsících dala o sobě zprávu: rodičům i rodině Herberta. Zesílila. Nedojímaly ji výčitky ani prosby. Nehodlala se vrátit. Chtěla být sama, chtěla pochopit, co se děje s jejím životem.

Pak poznala Gustava. Zranění ho vyřadilo z armády, pracoval v kanceláři velkostatku. Několik měsíců kolem něj chodila, aniž si ho všimla. Jednoho listopadového dne se ale podívala do jeho očí a zasáhl ji blesk. Myslela na něj dnem i nocí a svět znovu získal barvy, chutě a vůně. V listopadových plískanicích se usmívala, dlouhé noci sytily její sny. Advent ji k němu přiblížil, toužila milovat, toužila uvěřit tomu, že život může mít smysl.

Dvě vyprahlé bytosti si poskytly teplo a vláhu a ožily v nich city.

Na jaře se vzali. S frontou v zádech a s nadějí, že Šumava padne do rukou Američanům.

Zdálo se, že vše směřuje k dobrému konci, že Gustav časem zapomene na frontu a ona na Herberta, že život začne znovu a jinak. Vždyť končila válka…

V červnu dostala dopis. Písmo na obálce bylo jako pozdrav ze záhrobí. Nevěřícně roztrhla obálku a s hrůzou četla dopis od Herberta. Vrátil se. Padl do zajetí a vrátil se. Teď jí přikazoval, ať se vrátí ona.

Měla tenkrát dopis zahodit a předstírat, že ho nedostala?

Měla utéct s Gustavem do Německa a nechat svoji minulost za sebou?

Proč zranila Gustava? Proč ho opustila?

Které z pout bylo pevnější? To ke Gustavovi, nebo to k Herbertovi?

Dnes už věděla, že se tenkrát vrátila proto, že to nejsilnější, co v ní bylo, byla povinnost. Povinnost ke slibu, který dala, povinnost k rodině, do níž patřila, povinnost k místu, odkud pocházela. Pocit povinnosti byl tenkrát silnější než láska, než vidina nového života, silnější než touha po světle. Ozvaly se v ní kořeny, zabolely a stáhly ji zpět.

Sbalila svůj ubohý kufr, dala sbohem Gustavovi, nejbolestivější sbohem svého života, a odjela zpět do Slezska.

Kravaře se za rok, kdy byla pryč, změnily k nepoznání. Zubožené a poničené přechodem fronty, lidé byli vyděšení, uzavření a zlí.

Herbert seděl s rodiči a sourozenci u kuchyňského stolu a ona s kufrem u nohou stála před nimi jako odsouzenec.

„Jsi děvka,“ uvítal ji Herbert.

„Nic jsem neprovedla,“ bránila se.

„Utekla jsi a pelešila ses v Čechách!“ křikla na ni tchyně.

„Byla jsem vdova, o děcko jsem přišla…“

„Tys nebyla vdova!!!“ zařvala tchyně jako raněné zvíře. „Herbert žije!!!“

„Jak jsem to měla vědět?“

„Měla jsi věřit, měla jsi přijmout osud a být jako ostatní!“

„Ostatní…,“ zašeptala Trudi. Černé šaty, bledá tvář, tenhle dům a tihle lidé.

„Jsem mladá a neměla jsem ani muže ani děcko…“

„Děvko,“ uplivnul si před ní tchán a podal Herbertovi řemen, který ležel na stole.

Trudi se podívala Herbertovi do očí. Nenáviděl ji. Nenáviděl ji za to, že ji miloval a ona ho ranila. Teď raní on ji.

Ztuhlá děsivým poznáním čekala, až k ní dojde a udeří ji. Do poslední chvíle doufala, že rána nepadne.

Přistoupil k ní. Stál mezi nimi jen její kufr. Hleděli si do očí plných hněvu, strachu, nenávisti, zrady, touhy a zklamání. Udeřil ji přes tvář. Zavřela oči. Pak řemen ucítila na levém rameni, pak znovu na tváři, pak se schoulila a pak přestala rány vnímat. Nepřestávaly. Upadla na podlahu. Řemen svištěl mrazivým tichem vášnivého manželského setkání a působil bolest, podlitiny a krev. K Herbertovi se přidali tchán s tchyní a švagři. Kopali do ní a plivali na ni, do ticha zněly rány řemenem a její sténání.

Pak odešli a nechali ji ležet v kuchyni na podlaze. Omdlela.

Probrala se v noci, kufr nechala kufrem, posbírala zbytek sil a v hysterickém pláči utekla k rodičům.

Doma ji čekal další výprask.

„Jsi děvka! Pošpinila jsi celou rodinu!“

Zoufalá Trudi se na druhý den přihlásila do odsunu. Neměla u sebe ani uzlík s povolenými kilogramy, nikomu neřekla, kde přišla k modřinám a podlitinám, mlčela a byla jedinou šťastnou ve sběrném táboře. Bylo jí jedno, co s ní bude, chtěla pryč z Kravař, z Hlučínska, z Československa. Chtěla někam, kam stíny její minulosti nedopadnou.

Mercedes tiše vjel do dvora a zastavil před nedávno opraveným domem. Trudi už v něm dům svých rodičů nepoznala. Nic už nepoznala. Všechno bylo jiné a vzdálené.

Otevřely se domovní dveře a z nich se vyhrnuli příbuzní.

Trudi vystoupila z auta a se všemi se objala. Sourozenci, jejich děti, vnukové. Velká rozvětvená rodina.

Trudi byla sama. Neměla kolem sebe lidi, jen majetek. Ten neubližoval.

Vešli do domu, usadili se v obývacím pokoji s naleštěným nábytkem a mohutnou pohovkou se dvěma křesly a Trudi začala rozdávat dárky. Každému zvlášť, každý k ní musel přistoupit, mluvit o sobě a usmívat se na ni. Pak dostal dárek a marky a poděkoval. Zacházeli s ní jako s malovaným vajíčkem.

Z těch, kdo ji zbili, už nikdo nebyl na živu. Herbert zemřel pár let po válce na následky zajetí, ostatní umírali postupně, poslední její otec před dvěma lety. Nikomu na pohřeb nepřijela.

Seděla na pohovce uctivě obskakována příbuznými a ptala se v duchu sama sebe, zda to byla opravdu ona, ta mladá žena, kterou její rodiče v tomto pokoji ztloukli do krve. Historka zapadlá v toku dějin, bezvýznamné klopýtnutí tante Trudi… Šedivé vlny vlasů, růžová rtěnka, kovové obroučky brýlí, světlý kalhotový kostým a tmavě hnědá halenka jako by patřily do jiného příběhu.

Trudi se ošila a zatoužila odjet. Minulost mrtvá nebyla.

Povídka spisovatelky Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET