Kniha Nemám žádné jméno jsou de facto dva příběhy v jednom. Prvním příběhem je popis života stráveného v terezínském táboře za druhé světové války, tak jak jej dva roky každodenně prožívala mladá 15letá žena Dagmar Hilarová. Příběh druhý se pak odehrává kolem geneze této knihy, která je proslavená po celém světě podobně jako třeba Deník Anny Frankové. Knihu nejprve vydala jako své autorské dílo nizozemská spisovatelka Miep Diekmannová, ve světě je tedy toto dílo považováno za její.
Jak je tomu doopravdy, kdo je pravou autorkou tohoto díla, nelze úplně beze zbytku tvrdit na 100%, avšak pokud si přečtete rozsáhlou předmluvu i část následující za samotným deníkovým textem Nemám žádné jméno, dojdete k závěru, že autorství Hilarové je vcelku jisté, jen nebylo nikdy posvěceno soudním rozhodnutí. Kniha je tedy zajímavá nejen pro svůj obsah, ale i ohledně sporů kolem jejího autorství.
Dagmar pracuje v Terezínu jako zubní instrumentářka, to je ta příjemnější práce, kterou vykonává. Kromě toho ale také odváží na vozících mrtvé, kteří podlehli různým epidemiím a těžkému životu v táboře, kde se většině vězněných nedostávalo naplnění ani těch nejzákladnějších lidských potřeb. Je obdivuhodné s jakou odhodlaností a statečností se se životem v Terezíně tato mladá dívka pere. Je zde bez rodičů, ale najde si kolem sebe síť přátel a dokonce zde prožívá i lásku, která jí pomáhá přežít všechny hrůzy, jejichž svědkem i účastníkem se stává. Její deník je naléhavým svědectvím utrpení, ale i toho, že lidská sounáležitost a schopnost přežít je neskutečná a že i mladý člověk na rozhraní dětství a dospělosti se dokáže zachovat obětavě a neuvěřitelně vyspěle.
Nemám žádné jméno je tematicky asi nejblíže tvorbě Arnošta Lustiga. Záznam Hilarové je však civilnější a nemá takové umělecké ambice jako knihy Lustigovy, to mu však nic neubírá na síle. Nedílnou součástí knihy je i básnická tvorba Hilarové, která po válce působila jako básníka a spisovatelka. Její příběh vás zasáhne a znovu připomene, že svoboda, ve které žijeme není ničím tak zdaleka samozřejmým, jak si občas myslíme, a že doba, kdy byl člověk jen na základě své etnicity vyloučen ze společnosti není zase tak vzdálená, jak se nám někdy jeví. Zároveň ukazuje, že ve vyhrocených existenciálních situacích, se ukazuje lidský charakter, kde někdo se stále dokáže chovat jako slušný člověk a ve druhých se probouzejí ty horší stránky lidské osobnosti.
„Počet vězňů holandské národnosti opět vzrostl. Lidé sem přicházejí zdraví, sytí, dobře oblečení, aby po určité době zubožení a odraní odjeli bůhvíkam. Sotva si na někoho zvykneš, už ho ztrácíš. Všechno se dá směnit za všechno. Lidé jsou na sebe zlí, kradou si vzájemně potraviny a závist je zevnitř nahlodává. A přece v neúrodné půdě koncentračního tábora raší křehké stonky prvních lásek a nasazují čistý, bílý květ.“
Knihu vydalo nakladatelství Fragment.
