Jsem tou třetí aneb cesta do hlubin duše kantorčiny a začněme pěkně od začátku

Taky znáte ten starý vtip, jak sedí 3 ženy v parku na lavičce? Jedna je ošklivá, ta druhá je blbá, no, a ta třetí, no, ta je přeci taky učitelka. Vypovídá tento vtip něco o učitelkách, potažmo o oboru pedagogika a jeho studiu? Vychází z reality?

 

 

Asi nedokážu být příliš objektivní, protože, ano, tušíte správně – i já jsem učitelka, ale přesto se zmíněnému vtipu směju, ani ne proto, že někomu zřejmě přijde jak vystřižený z reality, ale že výstižně spíše popisuje to, jak jsou pedagogové částí společností vnímáni. Jaké byla ta moje cesta, než jsem se stala tou třetí z otřepaného vtipu?

Odříkaného chleba největší krajíc, jak mi s oblibou říkává má teta. Pořekadlo, které je mi šité na míru. Rozhodně nebudu chodit na gymnázium, tvrdila jsem na základní škole. Samozřejmě, jsem absolventkou gymnázia.

Nechápu, jak někdo může učit a nechat se dennodenně vysávat těmi „sladkými“ dětičkami, co sedí v lavicích. Další mé oblíbené heslo. Toužila jsem být psycholožkou, byla jsem přesvědčená, že touha stačí k tomu, abych byla na tento obor, kde poptávka studentů značně převyšovala nabídku volných míst, byla bez problému přijata. Touha poněkud překvapivě nestačila a u přijímacích testů byly otázky na témata, která jsme na gymnázium neměli a která jsem se neměla naučené ani v rámci svého samostudia psychologie.

Zbýval mi záložní obor – studium učitelství, který jsem si dala opravdu jen jako zálohu, kdyby ta psychologie nějakou záhadou nevyšla. Mimo to jsem věděla, že součástí tohoto studia je právě i velká dávka psychologie a v případě mé aprobace i dalších společenských věd, které mě vždy zajímaly.

Písemné přijímací zkoušky na pedagogickou fakultu byly pro mě poměrně lehké. Za to ty ústní. Chování jedné zkoušející bylo tak ponižující, že jsem pak ze školy vyšla s pláčem a svěřovala se svému strýci, který na mě před školou čekal, že na tuhle školu tedy nepůjdu, ani kdyby mě nějakým zázrakem vzali. A ano, vzali mě. A tak jsem i přes své kategorické prohlášení nakonec šla. Šla jsem na školu, na kterou jsem vlastně primárně ani jít nechtěla, ale utěšovala jsem se tím, že budu alespoň v Praze, ve městě, ve kterém jsem chtěla studovat a žít. Nakonec jsem ráda, že to tak dopadlo a že mě na tu psychologii nevzali, protože poslouchat celý den v profesi psychologa něčí problémy musí být značně vyčerpávající.

Jak ví každý, kdo studoval na vysoké škole. První semestr je náročný zejména z hlediska nového prostředí, kvůli získávání nových sociálních vazeb a pro celkovou orientaci v akademickém prostředí. Je třeba zjistit, kde je menza, studijní oddělení, bufet, knihovna, atd. Připravit se na to, že knihu, kterou má studovat celý ročník, mají v knihovně jen v 10 výtiscích a že z toho ještě mají 3 výtisky půjčené na věčné časy pedagogové dané školy. Vyučující, který zadal tuto nezbytně nutnou knihu, si nějak si nestihl všimnout, že poslední výtisk nezbytně nutné učenice vyšel před 10 lety. Většinou běžíte do knihovny nejlépe ještě v době přednášky, hned v té chvíli, co zazní název knihy, ale to jsou ještě znalosti pro první ročník neznámé, k tomu dojdou až studenti vyšších ročníků. Vysoká škola vás tedy naučí slušné improvizaci a doslova vás donutí k navazování kontaktů, protože se musíte dostat k člověku, který knihu vlastní, dát se s ním do řeči a knihu si od něj alespoň okopírovat. Samozřejmě pokud nemáte to štěstí, že někdo před Vámi už dal naskenovanou na net. Ale zase na druhou stranu, kdo by se rád neseznámil s tím namakaným tělocvikářem, že? Veškerá autorská práva stranou, ta studenta nezajímají, proč taky. Možná by si knihu i koupil, ale to by musela být nejdříve na trhu.

Krom těchto trochu samoúčelných kontaktů zde najdete i opravdu dobré přátele, kteří stejně jako vy nechápou, co že ta prapodivní cizí slova vycházející z úst vyučujících, znamenají a proč se ostatní tváří tak, jako že je slyšeli již nesčetněkrát a že jim dokonale rozumí.

Přednášky, semináře, rozvrh, který nejde sestavit jinak, než že na přebíhání mezi vzdálenými budovami máte maximálně 20 minut času. Do doby, než byly zavedeny internetové zápisy, družné postávání před budovou od 5 ráno, abyste si mohli zapsat semináře, který můžete mít jen v jednu jedinou dobu, protože v ostatním čase by Vám kolidoval s již zapsanými semináři z druhého oboru.

Těžce jsem to prožívala, ale s odstupem času na to nostalgicky a úsměvem na rtech vzpomínám. Spíše jsem napsala, co mi studium na pedagogické fakultě znepříjemňovalo, co mi vzalo, ale toho, co mi dalo, co jsem získala, je nepoměrně více, ale to už je jiný příběh na další článek.

Reklama
SDÍLET