Srovnání života na Hlučínsku a v protektorátu Čechy a Morava mi přiblížil odborný garant televizního dokumentu Generace životem zkoušená pan Jiří Neminář, který se zabývá problematikou bývalých vojáků Wehrmachtu, československým zahraničním odbojem a válečnou korespondencí. S Muzeem Hlučínska vytváří rozsáhlý archiv výpovědí pamětníků a podílí se na realizaci databáze hlučínských vojáků pod názvem Hultschiner Soldaten.
V protektorátu po nástupu Heydricha byly vyhlášené stanné soudy doprovázené masovými popravami obyvatel. Jaká situace byla na Hlučínsku, které bylo součástí Říše?
Rozdíl v kvalitě i způsobu života mezi protektorátem a Hlučínskem byl dán již tím, že Hlučínsko bylo integrální součástí Říše. Navíc se ani nejednalo o Sudetskou župu, nýbrž o Slezskou a posléze Hornoslezskou provincii. Hlučínska se tedy nemohla dotknout nařízení vydaná v protektorátu. Veškerá správa území se řídila z Ratiboře. Heydrichiáda se Hlučínska výrazněji nedotkla, ovšem jsou známy případy, kdy bylo několik jednotlivců internováno v koncentračních táborech a tuším, že někteří i zastřeleni, pro schvalování atentátu. Nikdo se však odbojem a odporem na Hlučínsku nezabýval, takže dosud známé skutečnosti jsou značně neucelené.
Jak se vyvíjel průmysl na Hlučínsku? Byli obyvatelé povinně posíláni na práci do Říše?
Průmyslová situace Hlučínska byla podstatně lepší než za první republiky. Nejprve nastala plná zaměstnanost a s postupnými odvody mužů se dokonce začalo nedostávat pracovních sil, což bylo řešeno zvýšeným zapojením žen a přísunem válečných zajatců. Všechny podniky umístěné na Hlučínsku byly zapojeny do válečné výroby a plný provoz jim umožňovali právě zajatci. Kromě průmyslu byli ostarbeitři umisťováni i do zemědělství. Situace jako v protektorátu, kdy byli mladí a práceschopní posíláni na nucené práce, zde nenastala. Platily zde zákony a pravidla jako kdekoliv jinde v Říši, tudíž se na mládež vztahovala pracovní povinnost v podobě Landjahru, což byla práce v zemědělství po dobu jednoho roku.
Co to byla Říšská pracovní služba?
V Reichsarbeitsdienst neboli v říšské pracovní službě byli organizováni mládenci půl roku před tím, než narukovali k armádě. Zde již navykli vojenskému životu, drilu, povelům, akorát místo zbraní měli lopaty a krumpáče, s jejichž pomocí zvelebovali zemi. Opravovali infrastrukturu, odklízeli sutiny a podíleli na různé výstavbě.
Hlučínsko je zemědělským krajem. Jak se zde dařilo rolníkům?
Situace v zemědělství byla velice obdobná jako v protektorátu. Existovalo odvádění dávek, dobytek podléhal evidenci a vše bylo podrobováno přísné kontrole. Přesto i zde se vyskytly černé porážky a různá šmelina. Někdo to chápal jako přilepšení, někdo jako maření válečného úsilí Říše.
Jaká byla sociální situace obyvatelstva?
Na tuto otázku není lehké odpovědět. Stála by za samostatný výzkum. Domnívám se, že nebyla zlá. Německo patřilo ke státům, které vyplácely rodinám vojáků velkou částku civilního platu. V porovnání s jinými válečnými státy se tato čísla zdají být nesmírně horentní. Předpokládám, že právě díky těmto rentám a různým náhradám nemusela být situace až tak špatná.
Byli obyvatelé Prajzské deportováni do koncentračních táborů?
Ano, šlo o případy odbojářů, mařitelů válečného úsilí, mužů, kteří odmítli nastoupit válečnou službu. Neznáme ale úplná čísla, neboť se to ještě nikdo nepokusil spočítat.
Jak vy, badatelé, postupujete, abyste uchovali výpovědi pamětníků?
Kromě soukromých iniciativ, které zde probíhají od uvolnění politického systému, proběhlo několik vědeckých výzkumů pořádaných Ostravskou univerzitou, zejména profesorkou Pavelčíkovou a doktorem Mečiarem. V současnosti si tento úkol vytýčilo Muzeum Hlučínska, které loni pro připravovanou expozici zaznamenalo sedmatřicet pamětníků. Problémem je, že pamětníci rychle mizí a také panuje jejich určitá nedůvěra. Proto je lepší k nim proniknout skrz známé či autority v dané vesnici.
Život na Hlučínsku mapují dva televizní dokumenty – Sloužil jsem ve wehrmachtu a Generace životem zkoušená. Jak dokumenty vznikaly?
Oba dokumenty vznikaly docela rozdílně. „Sloužil jsem ve wehrmachtu“ měl být primárně pořadem pro Českou televizi, měl jasný scénář a dle toho byla uzpůsobena i metodika rozhovoru. Pamětník sice mohl volně vyprávět, ale pak byl dotazován na konkrétní témata. Generace životem zkoušená vznikala primárně jako archiv. Otázky byly členěny, aby do budoucna mohly pomoci rozkrýt některou problematiku. Tvorba obou dokumentů byla jiná i v tom, že Česká televize často přijela, dotázala se a hned na ostro točila. Dnes se až divím, jak to mohli takto zvládnout. My jsme u dokumentu Generace životem zkoušená pečlivě plánovali a selektovali, a přesto se nám stalo, že nám den před natáčením někteří pamětníci odřekli svou účast. Proto jsme se někdy museli uchýlit k natočení méně výživných pamětníků. Primární přínos bych rozhodně spatřoval ve video archivu muzea, jenž díky tomu vznikl.
Plánujete video archiv zpřístupnit veřejnosti například v podobě internetového archivu?
Co se týče zveřejnění výpovědí na internetu, nemůže se tak v dohledné době stát hned z několika důvodů. V prvé řadě hraje roli technická stránka věci, kdy by bylo třeba vytvořit web a na něj nahrát pamětníky, přičemž se nejedná o malé soubory, takže by se výpovědi musely komprimovat. Toto vše by vyžadovalo další finanční prostředky, kterých se Muzeu Hlučínska momentálně nedostává. Další překážkou je choulostivost témat ve výpovědích, neboť lidé z dokumentu stále žijí a dotýkají se jiných osob, což by mohlo způsobit problémy. Osekaná výpověď zase nebude vhodná pro práci historika, který potřebuje vidět a slyšet celý materiál. Počítá se tedy se zařazením archivu do expozice, kde si ho zájemci budou moct poslechnout. Bohužel už je 10 minut po dvanácté a pamětníci nám umírají. I z protagonistů „Generace“ již několik lidí zemřelo.
