Istanbulské memento

Istanbulské memento není žádným varováním proti hrozbě islámu, jak by možná někoho mohlo napadnout podle titulku článku a  vzhledem ke vzrůstajícímu strachu z vlivu islámu a na něj navázaných teroristických organizací. Istanbulské memento je detektivním románem vydaným pod hlavičkou brněnského nakladatelství Host v roce 2014. Autorem je v Turecku dobře známý a oblíbený autor detektivek Ahmet Ümit.

Istanbulské memento pro mě bylo prvním setkáním s tureckou současnou literaturou a nutno podmoknout, že to bylo setkání více než příjemné. Detektivní příběh se svou brilantně promyšlenou zápletkou s ničím nezadá se severskými detektivkami Larse Keplera. Tempo této istanbulské detektivky, jak jsem si ji soukromě přejmenovala, je však pomalejší a méně akční než zmiňovaná Keplerova detektivní produkce. Snad je to tím, že je v něm zachyceno i pomalejší orientální tempo života, i když už je zde zároveň i jasně patrný plíživě pronikající duch kosmopolitního západní euroamerické civilizace. To však neubírá nic na faktu, že vás záhadné istanbulské vraždy, které vyšetřuje vrchní komisař Nevzat Akman, nenápadně a plynule vtáhnou do děje a už vás nepustí. V osobě hlavního vyšetřovatele Nevzata Akmana je velmi dobře prokreslený jeden z klasických literárních detektivních typů. Nevzat je zcela oddaný své práci, při které nepotřebuje vlastnosti superhrdiny, ale vystačí si se svým intelektem a znalostí historie rodného města Instanbulu. Chybí mu rodina (o niž přišel), naštěstí je však obklopen výbornými přáteli z dětství i přáteli z řad svých spolupracovníků.

V Istanbulském mementu jsou jednotlivé vraždy vždy nějak svázány s významnými istanbulskými památkami, které ustupují moderní výstavbě. Jsme svědky toho, jak stará duše města úpí, je pošlapána a vyháněna. Dozvídáme se, jakými významnými historickými etapami Istanbul prošel, které osobnosti byly klíčovými hybateli při rozvoji města a také to, že některé památky stojí na místech, kde již od dob starověku stávaly významné, dnes již mnohdy zaniklé či přestavěné památky. Oběťmi vražd jsou lidé, kteří se svými politickými či obchodními rozhodnutí podílejí na ničení architektury a genia loci Istanbulu. Nevzatovi se nakonec podaří odhalit pachatele, ale závěr knihy vyústí v hořkou a tragickou dohru.

Autor: Ivana Z.
Autor: Ivana Z.

Po přečtení pár kapitol se nelze ubránit dojmu, že propojení vražd s památkami je vystavěno na velmi obdobném principu, se kterým pracuje Miloš Urban v románu Sedmikostelí. V Sedmikostelí, odehrávajícím se v pražském prostředí, jsou rovněž nacházeny oběti, jež svými činy poškozují město, ve významných pražských památkách. Stejně tak jako v Istanbulském mementu i zde vystupuje jakýsi polooficiální spolek za záchranu památek, jehož členové patří k hlavním podezřelým.

Je přinejmenším podivné ve spojení s detektivním románem použít slova poetický, ale tady je to na místě. V románě „nejde“ jen o vraždy a dopadení pachatele, ale jsou zde četně zastoupeny i ukázky turecké poezie či písňových textů. Atmosféru Istanbulu skvěle dokreslují i jakási historická snová intermezza.

Pokud se vám tedy líbilo Sedmikostelí, máte rádi neobvyklé zápletky a jestliže patříte mezi milovníky detektivek, vřele vám tento detektivní román doporučuji. Líbit se bude určitě i těm, kteří Istanbul navštívili nebo se rádi zaobírají dějinami Evropy a Asie. Srdce zaplesá i u toho, kdo nemá rád detailní syrové popisy vražd, ale spíše dává u detektivek přednost jakési přidané hodnotě navíc. Onou přidanou hodnotou je spojení detektivního románu s historií a kulturou Istanbulu a zamyšlení nad tím, jestli máme právo ve jménu pochybného pokroku ničit dědictví našich předků a jaké mohou být důsledky tohoto bezhlavého ničení.

Knihu vydalo nakladatelství Host.

„Pomalu jsem sestupoval po kamenných schodech, které najednou zahnuly doleva. Pohled, který se mi naskytl, mě v jediném okamžiku odpoutal od mých dosavadních myšlenek. Zapomněl jsem na vraždy, na milence Leyly Barjinové a zůstal jsem v úžasu stát před tou podívanou. U nohou se mi rozprostíralo matně osvětlené kouzelné jezero s řadami sloupů, které z něj vyrůstaly jako mohutné stromy a byly zakončené podivnými hlavicemi. V paláci Yerebeta, původně nazývaným Bazilikální cisterna, jsem nebyl poprvé, ale pamatuji se, že jsem měl při každé návštěvě stejný pocit. Jako bych cestoval v čase. Lépe řečeno, jako by čas přestal existovat. Byla to nesmírně působivá, snad nejpůsobivější historická památka ze všech, které jsem kdy viděl, nejen v Istanbulu.“

Reklama
SDÍLET