Hory můžeme milovat i nenávidět, ale vždy tu budou s námi a pro nás IV.

Čtvrtá část romantické povídky na pokračování od autorky Hany Novákové.

Martin byl nesmírně šťastný, rozmazloval mně, nechtěl, abych už pracovala, což s tím jsem nesouhlasila. Čas utekl, já pokud jsem byla v Praze, chodila jsem po obchodech s dětským oblečením a koukala, co budu potřebovat. Čas opravdu rychle utekl a na kontrole mi řekli, že se nám narodí holčička. Já sice myslela, že to bude kluk, kvůli Martinovi, ale Martin byl štěstím bez sebe. Já jsem si v duchu přál holčičku, princezničku, jsem rád, že se nám to povedlo. Co sis přála ty Evi? Já jsem chtěla kluka kvůli tobě. Nesmutni, tak si příště uděláme kluka, láskyplně se na mně podíval. Do porodu čas utekl jako voda v horské bystřině. Martin byl u porodu, byla jsem ráda za jeho pomoc a podporu. Holčičce jsme vybrali jméno Ella. Byla velká a krásná. Když jsme si ji přivezli domů, najednou se Martin na chvíli ztratil. Slyším nějaký rachot a on přinesl krásnou kolébku, kterou nám udělal známý truhlář, vyzdobenou kraječkama, no jako z filmu. Uložila jsem do ní Ellu, oba jsme si sedli k ní a z očí se nám hrnuly slzy štěstí. Ten největší poklad jsme měli doma. Za měsíc se na ni přijeli podívat rodiče. Byli z ní unešení. Pobyli u nás týden a zase uháněli do svého domova. S Martinem jsme byli velmi šťastni a ani jsme si nedovedli představit, že pohoda a štěstí nebudou nekonečné…

Ellinka rostla, měli jsme z ní radost. Já jsem jezdila s kočárkem, ale i Martin se zapojil, stačila jsem i překládat, jen jsem musela opatrně vybírat práci, abych nemusela být moc v Praze, protože když se tak stalo, museli jsme kvůli kojení jet všichni. Když bylo Ellince 18 měsíců, rozhodli jsme se, že pojedeme na Moravu. Vše jsme naplánovali, volali rodičům a připravili je na návštěvu. Ráno jsme se vzbudili, Martin se s námi rozloučil polibky a odešel do školy. Šla jsem k Ellince, že ji dám snídani a uviděla, jak těžce dýchá. Volala jsem okamžitě RZ, byla tam asi za 10 minut. Přiběhl i Martin, kterého jsem volala. Celá jsem se chvěla. Odvezli mi ji do nemocnice. Martin vzal auto a jeli jsme do nemocnice. Jeden náš kamarád byl doktor na dětském oddělení v Praze. Vyjednala jsem s ním převoz do Prahy. V naší nemocnici mi řekli, že požádali o vrtulník do Prahy. Řekla jsem, že ji určitě převezme oddělení, kde náš známý pracoval, nemocnice to ověřila a vrtulník tam přistál. My jsme jeli autem za nimi. Dojeli jsme do Prahy. To jsme ještě nevěděli, jaký hrozný ortel nám doktoři řeknou. Po vyšetření nám sdělili, že Ellinka má velmi vzácnou a smrtelnou nemoc srdce a je to otázka několika dní a bude konec. Nevím, co bylo dál, protože jsem omdlela uprostřed ordinace. Trvalo chvilku, než mně přivedli k sobě. Martin byl u mě, držel mně za ruku a hladil mou tvář. Mohli jsme zůstat s ní v pokoji, který měla Ella jen pro sebe. Střídali jsme se, hladili jsme ji tvářičky a drželi za ručičku, vyprávěli jí pohádky a mluvili na ni, ač byla v umělém spánku, nevnímala nás, ale to nás od ničeho neodradilo. Za dva dny se k ránu rozezněly všechny přístroje, okamžitě jsme procitli. Přiběhli doktoři a viděli to, čeho jsme se všichni obávali, rovnou čáru smrti na monitoru. Byl konec, konec krátkého života naší milované Ellinky. Ona držela svojí ručičkou můj prstík a nepustila se, jako kdyby ode mě nechtěla odejít, ale musela. Na tom lůžku vypadala, jako když krásně spí princezna. Její kudrnaté vlásky splývaly lehce po ještě trochu růžových tvářičkách. Nechali nás, abychom se s ní rozloučili. Kdo zažil, ten ví, o čem mluvím, kdo ne, ten musí uvěřit. Když rodiče vidí smrt dítěte v přímém přenosu, je to nejhorší zážitek života, nic horšího už v životě není. Naposledy jsme jí s Martinem pohladili po hlavičce, políbili na tváře, zamávali na poslední cestu. Martin mně vzal kolem ramen, ještě ve dveřích jsme se zastavili, ohlédli se a pak odešli.

Chvíli jsme byli v pracovně našeho známého, abychom se alespoň trochu vzpamatovali, nabrali nějaké léky na uklidnění a dopoledne jsme odjeli domů. Dá se tomu říkat ještě domov? Ten človíček, princeznička naše, která svým smíchem, prvními slůvky i pláčem vždy rozzářila celý náš domov tu není a už nikdy nebude. Zbyla jen prázdná kolébka, nějaké oblečení, hračky a hlavně, v našich srdcích velká rána, která se nám do konce života nezacelí. Po pohřbu jsme asi za týden uložili v rodinném kruhu její urnu do hrobu. Rozloučili jsme se s ní a před hřbitovem jí celý sbor zazpíval na tu její poslední cestu. Ani moc nevím co se dělo, jen se mi zdálo, jako kdyby mně někdo po hlavě a po tváři pohladil a z dáli jsem zaslechla hlas naší Ellinky- mami,tati. To se snad naposledy byla její duše s námi rozloučit, než odletí tam, odkud není návratu a kde se stejně všichni jednou sejdeme. Jen jsem ztichlým hlasem řekla: Ellinko, zlatíčko moje, měj se tam dobře, určitě už tě nic nebude bolet a potom už zase nic moc nevím. Martin držel její urnu, já se držela Martina a oba jsme srdceryvně plakali. Dívat se do hrobu svých dětí je pro rodiče největší bolest na světě. Nás to bohužel potkalo velmi brzy, byli jsme ještě mladí a tak celý náš život si tuto nenahraditelnou ztrátu poneseme jako břímě osudu s sebou. Velmi dlouho nám oběma trvalo, než jsme se dostali z nejhoršího. Naše nesmírná láska nás držela nad vodou, Martin se o trochu dřív vzpamatoval, snažil se mně vtáhnout znovu do života, začít třeba zpěvem. Říkal mi: Evi, řekni si, že zpíváš Ellince, že ona tě slyší.  To mně drželo nad vodou a zpívala jsme jak profesionál, jak říkal Martin. Hodně jsme chodili do přírody, kde byl klid, a příroda nám pomáhala navracet se do života, kde už navždy bude jeden nejmilejší, nejdražší človíček chybět.

Psychiatr mi doporučil, abychom měli co nejdříve další dítě, což by mi mohlo pomoci. Zdráhala jsem se mít další děti, protože pokud by se situace měla opakovat, asi bych to již neustála. Musela jsem podstoupit řadu genetických vyšetření zajisté i Martin, aby se vyloučila nemoc, na kterou zemřela Ellinka. Trvalo to víc jak rok, než jsem byla docela v pořádku, abychom se mohli s Martinem pokoušet o další miminko. Rozhodli jsme se s Martinem a bylo to o vánocích, že se pokusíme si udělat ještě jedno miminko. Vzájemná láska a touha, které jsme k sobě chovali, nás vedly trnitou cestou života a dodávaly nám sílu začít znova. Každý den jsem chodila na hřbitov, alespoň pohladit kámen, pod kterým jsou uloženy ostatky mé nejmilejší Ellinky. Chodila jsem jí vypravovat, co s tatínkem děláme a jak moc na ni vzpomínáme a nikdy na ni nezapomeneme. Často se mnou chodíval i Martin, hlavně po začátku to bylo skoro každý den. Tak nějak mně to uklidňovalo a doktoři nebyli proti. Shora nám bylo přáno a na jaře jsem byla již těhotná. Byla jsem sice velice šťastná, ale i velice jsem se bála, aby se nejen mně, ale hlavně miminku nic nestalo. Těch 9 měsíců se neskutečně vleklo vzhledem k těmto obavám, zvláště pak, když mi pátý měsíc doktor sdělil, že čekáme holčičku, ale i kluka. Nemohla jsem ani dýchat. Martin byl neskutečně šťastný, že Bůh nás obdaroval hned dvěma dětmi. Došla jsem na hřbitov a v slzách jsem Ellince vyprávěla, že se nám narodí holčička a chlapeček. Ulevilo se mi, zdálo se mi, jako kdybych zase slyšela její hlas – mami. Pohladila jsem krásnou náhrobní podobiznu, která byla tak moc zdařilá, že se tomu nedalo ani uvěřit a já jsem vždy čekala, že jednoho dne z toho obrazu naše Ellinka vystoupí a promluví. K čemu všemu se člověk musí uchýlit, aby uklidnil své city. Odešla jsem domů. Čas rychle uběhl a v listopadu jsem porodila dvojčata Evičku a Adámka. S Martinem jsme se opět stali rodiči a byli jsme nesmírně šťastni.

Naše děti byly důkladně prohlédnuty, než jsme odešli z nemocnice. Byly v pořádku. Stejně jsme až do pěti let jezdili jednou za měsíc do Prahy na kontroly. Když děti byly trochu větší, vyšli jsme s nimi na hřbitov, chtěli jsme je, no spíš já, ukázat Ellince. Měla jsem takový zvláštní pocit po těle, jako kdyby mi někdo řekl – nemohla jsem tu s vámi být, osud to tak chtěl a tak vám Bůh dopřál místo mě další dvě dítka. Škoda, že tu Elli s námi nemůže být, bylo by to krásné. Život nám tak ukázal poprvé svoji špatnou tvář…

Konec čtvrté části povídky. Další část vyjde příští týden.

 

Reklama
SDÍLET