Hory můžeme milovat i nenávidět, ale vždy tu budou s námi a pro nás II.

Druhá část romantické povídky na pokračování od autorky Hany Novákové.

Přiblížili se vánoce a s nimi hodně koncertů. Zvládali jsme. Neměli jsme moc času na oddych a to bylo dobře. Zpívali jsme skoro každý den a tak jsme neměli ani čas smutnit. Adam mi zavolal, co že ty fotky a dopis mají znamenat. Řekla jsem, že přeci umí číst a zeptala jsem se ho: miloval jsi mně někdy? Jo, někdy jo, ale to víš, časy se mění, ona je krásná, mladá. Rodiče stejně nebyli rádi, že chodím s tebou. Měla jsem tedy dobrý odhad a prokoukla je. Já bych chtěl, abychom ale zůstali kamarádi. No Adame, na to já nikdy nepřistoupím. Slovo kamarád má pro mě zcela jiný význam, než ten, co si představuješ ty. Tvoje jednání vůči mně bylo dosti podlé, nevím, proč jsi mi nabídl, abych s tebou bydlela, a potom za krátkou dobu se spustíš s uklizečkou. Ale ona bude jednou lékařka. No ještě jí není, pravím a o tobě už opravdu nechci ani slyšet a touto větou jsem ukončila hovor. Tím náš románek neslavně skončil. No jo, podnikatelská třída, do té hned tak někdo nemůže patřit, kdo nemá ten patřičný rodokmen, v duchu jsem se usmála….

Blížil se Štědrý den, domluvili jsme se, že ten den strávíme spolu a další den Martin odjede na dva dny k rodičům. Koupila jsem stromeček, ozdoby, rybu a připravovala jídlo a cukroví na vánoce.

Odpoledne jsme zpívali ve sv. Jakubu a potom na půlnoční. Po odpoledním zpívání jsem nasmažila kapra, připravila stůl. Taky jsem nezapomněla koupit malý dárek Martinovi. Koupila jsem kompas, placatici a rum. Martin taky trochu lezl po horách, hodně dobře lyžoval a tak by se dárek mohl hodit. K tomu kompasu jsem dopsala lísteček s textem: ..aby tě zavedl tam, kde najdeš tu pravou, která ti tvoji lásku bude oplácet stejnou měrou a třeba ještě o malý kousek víc… Nemýlila jsem se, když ho rozbalil, byl na měkko. Já dostala nějakou kosmetiku, jako šampon, sprcháč a knížku. Taky jsem byla mile překvapená. Byla u nás hodně dobrá vánoční pohoda, kterou jsme museli přerušit jen odchodem na půlnoční zpívání. Kostelem se rozléhal můj soprán. Martin na mně hleděl tak nějak jinak než jindy, řekla bych, že zamilovaně a nijak se to ani nenamáhal skrývat. To z mého hrdla dostávalo ještě víc nádherných tónů, které zněly i po širém okolí kostela. Kostel byl mimo jiné nacpán k prsknutí, lidé stáli až ven a všichni nám na konci moc děkovali potleskem a ještě dvě skladby jsme museli přidat. Když arciděkan zamknul kostel a my dva jsme jako poslední opouštěli toto posvátné místo, rozhostila se kolem nás ta pravá, vánoční atmosféra. Všude ticho, k tomu lehce sněžilo, zem byla pocukrovaná jiskřícím sněhem a začalo i trochu mrznout. V oknech blikaly vánoční stromečky, no nádhera. Krásný konec Štědrého dne. Martin mně objal a řekl: Evi, ten tvůj zpěv byl za ta léta co tě znám ten nejkrásnější, ty tóny zněly pro všechny lahodně a hladily po duši. I mně se tvůj zpěv velmi vnitřně dotkl. Musím se ti přiznat, ale tento večer jsem zpívala jen pro tebe, Martine. Díky ti za to, měli jsme velký úspěch jako nikdy před tím na vánočních koncertech. Chvíli na mně hleděl a lehce mně políbil na obě tváře. Bylo mi dobře u srdce. Nabídl mi rámě a kráčeli jsme tou končící štědrovečerní nocí k našemu domovu a každý z nás jistě ve skrytu duše cosi očekával. Zatím to bylo jen naše tajemství. Druhý den odjel Martin k rodičům a já vegetila u televize. Dva dny utekly jako voda a najednou zarachotily klíče v zámku. Kdopak to asi přijel? No ten, který mi pomohl v nouzi, který je mým skutečným přítelem a je mi s ním hodně dobře…

Než jsme se nadáli, byl Silvestr. Martin objednal dvě místa v malé hospůdce s trampskou hudbou a dobrým ovárkem s křenem. Fakt, byla to paráda. Oděni v riflích, tričkách, mikinách jsme vstoupili do hospůdky, kde byli i další Martinovi kamarádí se svými protějšky. Představili jsme se, u velkého stolu nás bylo patnáct. Tak krásného Silvestra jsem ještě nezažila. Zasmáli jsme se, zatancovali, něco popili a rozhodně to nebyla dvacetiletá whisky a nebo šáňo za 20 litrů. Bylo to pivko, moravské vínko, sem tam i vodečka, ale paráda. Skončili jsme na Nový rok ve čtyři. Odcházeli jsme s písní na rtech: cesta má přede mnou v dáli mizí… a slibem, že příští Silvestr bude zase zde. Jenže rok je hodně dlouhá doba pro předsevzetí, neboť osudu se stejně nikdy nevyhneme, neustále nám kříží naši životní cestu. Tak uvidíme, co nám ten nový rok přinese…

Nový rok se rozjížděl pomalu. Napadlo dost sněhu a mrzlo, až praštělo. Zase všade kalamita, při kostelním zpívání nám mrzly rty a moc se nedalo v kostele zpívat, tak jsme zkoušky zkrátili a zdravé jádro šlo na svařáček do nedaleké hospody, kde jsme i často měli povoleno si zazpívat. Já zase začala mít hodně práce. Martin se připravoval na týdenní školní lyžák. Blížil se konec ledna, nájemníci se z mého bytu odstěhovali, já jsem si nechala vymalovat, uklízela jsem a připravovala se na stěhování. Do toho jsem překládala a tak jsem se nenudila. Na jednu stranu jsem se těšila do svého bytu a na druhou stranu jsem si nedovedla představit, že zde budu sama. Že bych zavolala naši černovlasé uklízečce,aby mi přišla pomoci? Pomyslela jsem si v duchu a nahlas jsem se pak tomu zasmála. Ta by asi koukala. Ta určitě už neuklízí, jen možná stele postele u Adama, doufám, že už kalhotky neuklízí pod postele, nebo že by je třeba pohazovala pod postel i někde jinde? No, to se možná ještě uvidí…

Martin mně přestěhoval do mého bytu. Byla jsem moc ráda, že mi pomohl a pozvala jsem ho na domácí oběd. Přišel v sobotu dopoledne a odešel kolem půlnoci, protože ráno odjížděl na lyžák. Nechtěl, abych se odstěhovala, ale já trvala na svém. Na nový vztah jsem ještě nebyla připravená, ale člověk míní a osud mění. Když Martin odcházel, lehce mně políbil na obě tváře a řekl: můžu ti zavolat z lyžáku a až se vrátím, tak spolu posedíme zase u vínka? Jistě, jsi můj nejlepší přítel a tak to i zůstane. Moc ti děkuji za tvoji pomoc. Odjel a každý večer mi volal. Jeho volání mi zpříjemňovalo večerní pohodu. Pomalu jsem začala zjišťovat, že mi s ním ten prosinec a leden bylo moc hezky, těšila jsem se tehdy k němu domů, i když tam byly stísněné podmínky, ale bylo tam teplo domova, přátelská a milá atmosféra. Teď jsem zase sama. Ve čtvrtek mi Martin řekl, že se mu po mně stýská, že už se těší, až se uvidíme. Díky mně, se prý docela rychle ze všeho vzpamatovává. I já to tak mám, Martine. Nějak si ale nemohu zvyknout, že si nemám s kým povídat a cítit, že je tu někdo vedle mě, na koho se mohu spolehnout a s kým je mi moc dobře. Když se v sobotu vrátil, tak snad ani nevybalil a už mi volal, zda bych někam nešla. Nešla, Martine, v telefonu bylo hrobové ticho. Protože ty přijdeš ke mně na jídlo a vínko. Jo, dobrá, dobrá, udělám ze sebe člověka, převlíknu se a dorazím, v jeho hlase bylo znát, jak si oddechl. Domluveno. Přijel asi okolo jedné a bylo to krásné shledání. Za ten týden si každý z nás uvědomil, že tohle už není jen přátelství, ale začíná láska. Ve dveřích jsme se dosti vítali, podlehla jsme mnoha jeho upřímným polibkům. Nebránila jsem se, Martina jsem hladila a říkala mu, jak se mi stýskalo a že jsem ráda, že je tu. Jeho ruce prozkoumávaly skrytá zákoutí mého těla a všechny hormony vystouply na nejvyšší stupeň. Evi, na těch horách jsem si uvědomil, že tě mám moc rád a že jsem tě měl rád asi už dříve, jen jsem si to nechtěl přiznat a taky, nebyla si volná. Martine, mezi námi se rodí  krásný vztah. I já to Evi tak cítím. Bylo nám oběma krásně a Martin zůstal až do rána a pak ještě i celou neděli. Neradi jsme se loučili, ale loučili jsme se moc krásně. Naše milování bylo neskutečně krásné, procítěné, to jsem s Adamem nikdy nezažila, z Martina byla cítit ve všech dotycích, sladkých slovech síla lásky a touhy po mně. I já jsem mu dávala najevo, jak je mi s ním dobře. Ještě než odešel, jsme se domluvili, že za týden ke mně přijde už v pátek a probereme náš další život.

Než jsme se nadáli, byl pátek. Odpoledne byla zkouška a ze zkoušky jsme odjeli s Martinem ke mně. Martin dovezl spousty jídla, já vařila, popíjeli jsme vínko a já navrhla, že by se Martin mohl sestěhovat ke mně a nemusel platit pronájem. Můj byt jsem měla ve vlastnictví. Martin se na mně podíval a řekl: Evi, musím ti říci jeden plán. Jak jsme byli na lyžáku, tak tam hledají ředitele školy, devítiletky. Je k tomu nový, krásný, velký třípokojový byt, který by se dal předělat na čtyřpokojový. Je tam ústřední topení, vše je nové, krásná zahrada a terasa.  Pro tebe by to bylo asi jedno, musela by si ale dojíždět občas do Prahy, ale můžeš i dělat z domu a ještě učit ve škole. To bych nějaký úvazek pro tebe udělal. Nechtěla by ses tam jet zítra podívat? Souhlasila jsem. V Praze mně nic nedrželo a hory jsem měla ráda. Večer jsme se krásně milovali, naše vzájemné něžnosti nebraly konce. Toužím po tvých dotecích, po tvých krásných slovíčkách, nevěřila jsem, že se do tebe tak zamiluji, ani já ne, Evi. Léta se známe a v těch našich nejtěžších chvílích se v nás probudila silná láska. Je to moc krásné. Druhý den ráno jsme vyrazili na hory. Bylo tam nádherně. Horská víska byla nedaleko Špindlu, kam jsem blahé paměti jezdila jako dítě s rodiči, neboť tam žili jejich dobří přátelé. Byt byl nádherný, nový, škola velká, zrekonstruovaná. Oba jsme se do tohoto místa ihned zamilovali. Slíbili jsme, že do týdne dáme vědět, ale v duši už jsme byli rozhodnuti, že toto bude náš nový společný domov.

Rozhodli jsme se kvůli školnímu roku, že se přestěhujeme začátkem prázdnin. A tak se i stalo. V čase do prázdnin nám jeden místní starý truhlář, nesmírně šikovný, zhotovil ložnici, obývací pokoj a kuchyň včetně jídelny. Nábytek byl ze dřeva a neskutečně krásný. Pomalu jsme dokupovali různé předměty, nádobí a tak, aby nám moc věcí nezůstalo na prázdniny. Začátkem prázdnin jsme se stěhovali. Už to nebylo moc věcí a tak nás jeden můj kamarád odstěhoval větším autem. Než jsme napořád opustili Prahu, předal Martin sbor svému kamarádu a se všemi jsme se rozloučili posezením u vínka. Nechyběly i slzy, přeci jen, za ta léta jsme na sebe byli zvyklí. Slíbili jsme si, že za námi přijedou.

Dorazili jsme do našeho nového domova. Vybalili jsme věci, vše urovnali a já nachystala oběd. Po obědě jsme proti sobě seděli u stolu, a jako kdyby ani jeden z nás nevěděl jak dál. Martin vstal a řekl: moje Evino, moc tě miluji, jsem rád, že jsme tu spolu a doufám, že se nám zde bude spolu dobře žít. Taky ten tvůj kompas mně nasměroval tam, kde jsi ty, kterou miluji, a ty miluješ zas mně. Utírala jsem si slzy, vstala jsem, Martina jsem láskyplně objala a líbala a líbala. Neměla jsem totiž přes potoky slz slov. Navzájem jsme se utěšovali, vyznávali si lásku a skončili jsme poprvé v naší nové ložnici, kde jsme se celé odpoledne milovali. Byl to neskutečně krásný čas…

Konec druhé části povídky. Další část vyjde příští týden.

Reklama
SDÍLET