Fotografie pro babičku

Město Charmes leží daleko od Hlučína, až v severovýchodní Francii. V roce tisíc devět set čtyřicet tři tady žil a pak i zemřel řadový voják wehrmachtu, Žanetin praděd, rodák z Bolatic na Hlučínsku, Antonín Kocur. Někde tady, na místním hřbitově, by měl být pochován.

 

Žaneta, dlouhovlasá studentka Technické univerzity v Ostravě, bloudila mezi hroby a četla nápisy na náhrobcích. Už hodinu studovala jméno za jménem, ale žádné z nich jí nepřipomnělo jméno jejích předků. Žádná zkomolenina, žádný pokus o francouzský přepis jména Kocur.

Hřbitov byl téměř liduprázdný, jen tu a tam se objevila žena, položila kytici květů, zapálila svíčku, chvíli postála a zase odešla. Žaneta si uvědomila, že s sebou nemá ani květiny, ani svíčku. Nenapadlo ji po něčem se poohlédnout. Byla tady jen ze zvědavosti. Babička celý život vykládala o svém otci, který  musel narukovat do wehrmachtu, přežil nasazení v Rusku, aby pak padl ve Francii. Nikdo nevěděl, co se mu stalo, jak zemřel.  Nikdo z rodiny Francii ještě nenavštívil. Žaneta je první. Slíbila babičce, že se v Charmes zastaví a hrob jejího otce najde. Jenže právě teď všechno vypadalo nesmyslně. Žaneta hrob neobjevila a začala přemýšlet o tom, jakou historku si vymyslí, aby babičce udělala radost. Najednou zachytila slovo Bolatice. Zůstala překvapeně stát. Tak přece. Antonín Kocur *1908 Bolatice, +1943 Charmes. Žaneta hleděla na zlatá písmena v černém naleštěném náhrobku a cítila radost. Vytáhla digitální fotoaparát, aby hrob zachytila, když si uvědomila, že pradědovo jméno není na náhrobku samotné. Bylo pod ním vytesáno ženské jméno Arlette Mignon s údaji *1912 Charmes, + 1986 Charmes. Hrob byl udržovaný. Někdo se staral o záhon a přinášel do vázy čerstvé květy. Ve svítilně hořela svíčka.

Žaneta tupě zírala na hrob a pak ji napadlo: praděda měl ve Francii ženskou. Doma na něj čekala prababička se dvěma dětmi a on měl ve Francii ženskou. Žaneta spustila ruku s fotoaparátem a nevěřícně znovu četla jména na náhrobku. Pochopila, že nahlédla do cizího života a odhalila cizí tajemství. Dosud měla pocit, že životy těch před ní jsou i jejími životy, teď si tím ale nebyla jistá. Představila si své pravnuky (podivná představa, ale jednou se to stane!), jak se šťárají v jejím životě, jak jej hodnotí a třeba i odsuzují. Byla zatím mladá, ale za pár desítek let? Co všechno ji v životě může potkat? A jak to bude po desítkách let vypadat?

Žanetiny bezradné úvahy přerušila žena, která přišla k hrobu. Poklekla, pomodlila se, vytáhla malou motyčku a okopala květiny na záhonu. Žaneta se snažila uhádnout, kdo to je. Žena vytáhla z tašky hadr, přeleštila náhrobek, vzala vázu s květinami, vodu vylila na záhon, květiny položila vedle hrobu a odešla pro čerstvou vodu. Žaneta za ní hleděla a sbírala odvahu k tomu, aby ji oslovila. Určitě znala Arlette.

„ Dobrý den,“ pozdravila ženu, když se vrátila k hrobu. Žaneta uměla trochu francouzsky a doufala, že se s ženou domluví.

„ Dobrý den,“ odpověděla žena.

„ Vy jste znala paní Mignonovou?“ zeptala se Žaneta.

„ Byla to moje matka,“ řekla žena a urovnala květiny ve váze.

„ Víte, ten pan Antonín Kocur, to byl můj praděda.“

Žena přestala rovnat květiny a zahleděla se na Žanetu.

„ Vy jste z Bolatic?“

Žaneta přikývla.

„ Takže je to pravda,“ řekla žena.

„ Co je pravda?“

„ Že kdesi daleko měl rodinu. Byl to můj otec.“

„ Kdo?“

„ Antonín Kocur.“

Vyslovení jeho jména s francouzským přízvukem znělo komicky, ale Žaneta se nezasmála.

„ Pane bože,“ zašeptala česky.

„ Prosím?“

„ Nevěděla jsem… Asi jste moje teta. Moje prababička byla za Antonína Kocura provdaná.“

Žena upřeně hleděla na Žanetu a nic neříkala.

„ Nemám vás ráda,“ promluvila po chvíli. „ Uvrhnul matku do hanby. Nevzal si ji. Zastřelili ho, než jsem se narodila, ale stejně by si ji nevzal. Měl přece rodinu.“

Žaneta nedokázala nic říct.

„ Je to dávno pryč,“ pokračovala žena. „ Moje matka byla šťastná. Ale já jsem tady vyrostla jako bastard a navíc bastard po německém vojákovi…“

„ Ale on nebyl Němec,“ namítla Žaneta.

„ Byl. Přijel s wehrmachtem, nosil jejich uniformu, mluvil německy.“

Stály proti sobě a jejich nepřátelství narůstalo.

„ Proč ho zastřelili?“ zeptala se Žaneta.

„ Byla to náhoda. Přejížděli po silnici ke Štrasburku… zřejmě partyzáni…Matka se nic konkrétního nedozvěděla, ale mohla ho pochovat tady na hřbitově.  Měla malý penzion. Než se k ní nastěhoval otec, stačila už jednou ovdovět. Nikdy se pak nevdala. Říkala, že přitahuje smrt a že dalšího muže už pohřbívat nechce.“  Zdálo se, že žena slova ze sebe zlostně prská. „ V penzionu se ubytovávali němečtí vojáci. Byla taková doba, nedalo se to odmítat. Otec dělal řidiče nějakému důstojníkovi.“

„ Chápu,“ řekla Žaneta.

„ Nic nechápete. Neznám vás a vy neznáte mě. Nechci vzpomínat. Věděla jsem, že mám někde sourozence, ale vidět je nechci. Je po všem. Žijeme si svoje životy a vůbec se nepotřebujeme.“

Žena sbalila tašku.

„ Sbohem,“ řekla a odešla.

Žaneta hleděla za ní, za drobnou postavou s šátkem na hlavě, jak cupitá k východu. Čišela z ní křivda.

Žaneta znovu pohlédla na náhrobek a otočila se k odchodu. Válka zamotala osudy lidí daleko víc, než si ještě před nedávnem dokázala představit. Láska na tisíce kilometrů, samota, úzkost, na každém kroku křivda a smrt.

Představila si babičku, jak dychtivě čeká na líčení zážitků z Charmes.

Zatracená pravda, pomyslela si Žaneta.

Vrátila se k hrobu. Znovu vytáhla z tašky fotoaparát a zabrala náhrobek a posléze i okolí hrobu tak, aby jméno dědovy francouzské ženy nebylo zachyceno. Když skončila, přísahala by, že se na zlomek sekundy nad hrobem cosi mihnulo. Pradědův pozdrav do Bolatic? Možná. Babička přece vždycky tvrdila, že je moc miloval.

Povídka Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET