Džem z jeřabin (6)

11 Lidé jsou zlí, říkávala babička a Marie se tomu smála. Vesele a bezstarostně. Mladá, zdravá, krásná, milovaná a zamilovaná. Svět měl barvy a měl vůně a Marie byla dychtivá a neměla závazky.

Roky Marii změnily a závazky spoutaly a připoutaly. K Eduardovi, k Leovi, k Eli. Teď přibylo další pouto: Oto. Spinkal zatím zabalený v peřinkách v proutěném koši a netušil, že se nad jeho rodinou zatahují mračna.

Lidé jsou zlí.

Nejprve ji vyhnali z kostela. Mladý farář ji svým hněvem připravil o nedělní rozpravy s Bohem, o majestátní klid kostelní lavice, o zvuky varhan, které jitřily city, o slovo boží. Vzdala se rychle, teď se jí zdálo, že příliš rychle. Útoky faráře v místě, které mělo být pokorou a smířením, v ní vyvolaly vzdor a hněv. Měla sklonit hlavu a nechat si každou neděli lát?

Lidé jsou zlí.

Dohnala ji smršť pomluv. Vždy se k ní lidé chovali laskavě, sama byla laskavá, na tom stála jejich živnost. Bez laskavosti, zdvořilosti a ochoty mohli svůj podnik zavřít.

Marie se ušklíbla. Stejně ho zavřeli.

Pomluvy a posměšné pohledy, které zaznamenávala po farářových útocích, se naplno provalily teď, po Únoru, který měl být vítězstvím čehosi, čemu Marie nerozuměla. Vzali jim podnik, živnost, ze které rodina žila. Co bude dál?

Marie děkovala Andělu Strážci, že se toho nedožil tchán. Zemřel ještě v době, kdy mohl mít pocit, že jeho celoživotní dřina k čemusi byla – syn pokračoval v živnosti a vedl si dobře, rodina prosperovala a vytvářela součást smetánky malého města.

Teď všem byli pro smích, každý si do nich kopnul. Podnik jim vzali, výrobnu zrušili, obchod nechali a dováželi výrobky z velkých podniků v Opavě a Ostravě. Eduard s Marií se stali zaměstnanci svého vlastního podniku. Prodavač a prodavačka. A taky uklízeč a uklízečka a holky pro všechno.

Ctihodní občané přicházeli nakupovat, škodolibě se usmívali a v očích měli radost z toho, že ji vidí vytírat, nosit těžké bedny a kýble se špinavou vodou, že ji mohou sekýrovat a chtít po ní možné i nemožné. Stejně na tom byli jejich přátelé – majitelé lékárny a krejčovství.

Dál se scházeli jako před Únorem, ale pokaždé měli strach z pocitu jakéhosi spiknutí, který se mezi ně pomalu vkrádal. Přátelské výlety, pikniky, plesy – to všechno teď bylo pod přísným dohledem veřejnosti, stali se z nich třídní nepřátelé.

Na každého jednou dojde. Díky Eduardově původu se jich nedotkla válka, Rusové je taky nechali být. Teď ale na řadě byli. Komunisti jim vzali všechno.

Všechno…

Zatím jim nechali dům a osobní věci, zlato, nádobí, výbavu pro Eli a peníze. Někteří lidé přišli o všechno a ještě je prý zavřeli. Takže na tom vlastně nebyli zase tak zle.

„Žít se musí,“ řekl Eduard a neztrácel naději, že tyhle poměry zase pominou. Všechno jednou skončí.

Marie věřila s ním. Jen už necítila každodenní radost jako dřív. Přišla o pradlenu i uklízečku, měla tři děti, pracovní dobu a stálý dohled veřejnosti. Nemusela ale vařit pro zaměstnance, nemuseli se starat, aby byla práce, vymýšlet sortiment, zdokonalovat výrobu, zvažovat investice… Vlastně jim hodně starostí ubylo. Práce jako by se zjednodušila. Pevná pracovní doba a pevné povinnosti. Už nikdo nepřicházel večer nebo ve svátek, nebylo třeba vyhovět každému kdykoliv. Jen v pracovní době.

Všechno se Únorem proměnilo. Do života se vloudil všudypřítomný strach. Byl jiný než za války. Válka měla jednou skončit. Tohle mělo být na věčné časy a Marie se nechtěla věčně bát toho, co řekne, co udělá, jak se podívá. Chtěla být dál sama sebou, a přesto cítila, že to není možné.

V jednom ji Únor potěšil. Kostel se stal nežádoucím místem a farář ztrácel svou moc. Náboženství bylo prohlášeno za tmářství a přežitek. Pomluvy a zášť už z kostela nepřicházely.

Pomluvy a zášť začaly přicházet ze stranických výborů a akčních skupin.

12 Pravidelný rytmus života po Únoru v Marii vyvolával úzkost. Život se podobal černobílému filmu, do něhož režisér nainstaloval rudé prapory. Měla strach.

Dostávali jakýsi pevný plat zaměstnanců.

Eli přicházela ze školy s pláčem. Prý je dcerou živnostníka a to je nepřítel lidu.

Leo byl na pubertální dítě nezvykle zamlklý.

Z veřejné knihovny zmizeli někteří autoři.

Eduard ukryl do skříně busty Beneše a Masaryka.

O životě rozhodovala lůza odnikud. A způsob? Strach šířený prostřednictvím akčních výborů.

Marie začala postrádat Boha.

Během uplynulých tří let zatvrzele pracovala a žila tak, jak byla zvyklá, a myšlenky na věčnost, smysl a řád si nepřipouštěla. Vítězný únor s ní ale zamával, ať si to připustila, či nikoliv. Vzpomněla si často na zkažené šampaňské, kterým chtěli oslavit konec války. Bylo to výrazné znamení. K čemu ale bylo? Mohli se zachovat nějak jinak? Možná měli odejít? Jenže kam a hlavně proč? Byli tady doma…

Prostým vykonáváním každodenních činností a udržováním způsobu života, jaký znala, směřovala ke zničující jednoduchosti. Život postrádal smysl. Denní řád byl samoúčelný a slepý. Odmítala jakousi vzdálenou budoucnost, ve které jednou nastane cosi jako ráj. Prý komunismus. Jejich ráj začal tím, že jim všechno vzali. Komunisté si hráli na Boha a činili Poslední soud. Eduard s Marií neprošli. Vlastně prošli, mohli dopadnou hůř…

Marie s odporem poslouchala z rádia budovatelské písničky, děsila se manifestací a průvodů, pochodů a projevů. Lidé neschopní sestavit souvislou větu se v nich rvali o slovo, vyřvávali hesla a nutili se do nadšení.

Marie se cítila bezradná. Nedokázala pochopit, jak se chovat, co dělat a kam vše směřuje. Kde je jejich místo? Co je jejich povinností?

Eduard stále častěji odcházel do lesa. Na cestě do lesů nechal mezi poli postavit jeho otec kříž. Sedával pod ním, pozoroval město pod sebou, pak se dlouho procházel v lese a vracel se klidnější.

Marie odcházet nemohla. Malý Oto ji potřeboval, vařila, prala, uklízela, chodila do krámu prodávat. Nekonečný kolotoč pro lepší zítřky.

Při vánočním úklidu objevila zapomenutou polorozpadlou knížku po své babičce. Knížka v ní vyvolala vzpomínky na samozřejmou jistotu dětství.  Babička, statná, hřmotná žena, si často vykládala mariášové karty a tvrdila, že jí v těch obrázcích Bůh ukazuje cestu.Než umřela, předala svou knihu výkladů Marii, ta ji ale uložila do sekretáře a zapomněla na ni. Teď ji objevila. Prolistovala ji, ale pak ji odložila stranou. Teprve pozdě večer, až bylo vše hotovo, děti spaly a Eduard poslouchal v kuchyni rádio, si sedla do křesla, rozsvítila stojací lampu a začetla se. Slova v knize jí zpočátku připadala úsměvná. Po nějaké době se přestala usmívat a do textu knihy se ponořila.

Atmosférou míru, harmonie a lásky je vznik společenství oduševnělých lidí za účelem splnění duchovního poslání člověka. Duchovní růst a vývoj jsou nekonečné. Uvědomění sebe sama dává pocit sounáležitosti s ostatními a pocit jednoty s celým životem.

Marie do knihy ještě nikdy nenahlédla. Považovala ji za vzpomínku na doby dávno minulé, za úsměvné čtení staré paní. Teď měla jiné pocity.

Složitá lidská bytost uplatňuje se ve třech rovinách bytí:

 hmotné – sem patří viditelné činy

 duševní – ta zahrnuje scény vnitřního duševního života, tj. city, sny a představy, v nich se zpracovávají vnější impulsy přijaté smysly a rozumem, ale též motivy, které vycházejí z ducha

duchovní – úroveň bytí projevuje se navenek pohnutkami a chtěním, obojí jsou projevy lidského ducha, když jeho činnost vyhasne, mluvíme o duchovní smrti, navenek je toto patrno ze ztráty smyslu života a člověk v takovém případě jako ryze rozumový zvířecí tvor pouze živoří.

Duchovní smrt. Ztráta smyslu života. Ryze rozumový zvířecí tvor pouze živoří.

Marie cítila, že se stává rozumovým zvířecím tvorem a že živoří. Svět kolem dělal z lidí rozumové zvířecí tvory. Budou všichni jednou jen živořit?

Marii chyběl smysl života, chyběly jí city, sny a představy, které se tvoří právě při styku s Bohem. Proto jí chyběl kostel, proto jí chyběly varhany, proto se cítila slabá. Mladý kněz ji ve své horlivé hlouposti připravil o něco podstatného, o hovory s Bohem. Možná ale byla chyba i na její straně. Neměla být prchlivá, měla dál chodit do kostela, nemyslet na chrlení hněvu a hledat.

Ne. Kněz má pomáhat srdce otevřít a ne je hněvem a hrozbami zavírat.

Marie se znovu začetla do knihy. Pomalu se uvolňovala a přemýšlela nad tím, jak najít ve svém náročném dni chvíli na rozjímání a jak znovu navázat kontakt s Bohem.

Po delším čtení se jí zdálo, že by mohla zkusit to, co dělávala její babička – hledat cestu pomocí obrázků mariášových karet. Nalezla v knize kompletní návod k výkladu, seznamy bylin pro různé účely, popis účinků rostlin a jejich plodů. Láskyplně listovala knihou, vzpomínala na babičku, na své dětství, na mír a porozumění, které nyní tak postrádala. Z knihy vypadl ušmudlaný lístek psaný rukou.

Jeřabina chrání před zlem. Vař stále míchajíce jeřabiny, jablka a cukr, rozpočet udělej podle své chuti. Naplň sklenice, užívej jako pomazánku pro sebe i své blízké denně.

Babiččin džem. Vařila ho, každý rok, tak jak byla z domu zvyklá. Pak ale přestala. Bylo pracné chodit na jeřabiny, rozvařit je, mlít … A taky se jí před lety džem nepovedl, byl hořký až k nechutnosti. Musela ho vyhodit.

Uvědomila si, že v následujícím roce ji pak kněz vyhnal z kostela a… Znovu si pročetla lístek.

Babička neměla život snadný. Dětí měla deset, Marie má tři, na statku pracovalo pět čeledínů a čtyři děvečky, při žních a bramborách se najímali dělníci, bývala i neúroda, zloději, rodinné sváry…

Marie zasunula lístek zpátky do knihy a knihu zavřela. Hleděla na ohmatanou vazbu a připadalo jí, že v ruce drží klíč.

Povídka na pokračování od proazaičky Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET