Dušičky, jablko a strom

Určitě znáte průpovídku o jablku a stromě. O průpovídkách moc nepřemýšlím, nepatřím k lidem, co potřebují k životu obecné pravdy. Tentokrát mě ale tahle průpovídka napadla.

Jablko nepadá daleko od stromu. Lidová moudrost, prý.

Touhle moudrostí se zřejmě řídili lidé, co se snažili ostatní balamutit na věčné časy a nikdy jinak. Aby se jim balamutilo lépe, vymysleli kádrový profil, tedy něco na způsob hlášení o všech jablkách a stromech. Něco o tomhle sadaření vím. Můj kádrový profil nebyl zrovna zářným příkladem. Dělnický původ se nekonal, táta byl účetní a máma zdravotní sestra. Nebylo by to tak hrozné, kdyby moji drazí rodičové netrvali na tom, že jsou věřící a budou neděli co neděli chodit do kostela. S náboženskou otázkou moje rodina vyrovnána nebyla a já to měl v papírech. Už na základce jsem často pobýval v ředitelně a bylo mi ohledně boha domlouváno. Je to docela mazec, když se celá rodina modlí, a vy denně posloucháte učitele, ředitele a kdovíkoho ještě, že modlení a víra jsou tmářství, prý opium lidstva. Asi se to na mně všechno podepsalo. Do kostela nechodím, nemodlím se a pány preláty v lásce nemám. Přesto kdesi vzadu v hlavě cítím, že cosi mimo mě je. Cosi, kvůli čemu bych měl myslet na to, co dělám.

Jak daleko jsem spadl od stromu? Minulý režim se mě snažil odkutálet co nejdál, ale nevím, jestli se mu to povedlo.

Proč o tomhle právě teď přemýšlím? Protože si se mnou pohrála jedna hodně zvláštní story.

Stalo se to na Dušičky.

Dušičky jsou divný svátek. Moji rodiče jsou už pár let mrtví, a tak každoročně vyjíždím na Dušičky k hrobu zapálit svíčky a zavzpomínat. Možná je to dětinské, ale možná na nás ti mrtví v prvních listopadových dnech opravdu čekají. Nikdo vám na sto procent neřekne, jak to vlastně je. A pokud řekne, tak kolosálně kecá.

Nepatřím k lidem, co hlídají svátky. Žiju sám a žiju v klidu, nikdo mě ničím nestresuje, a tak jediné, co sleduji, je střídání ročních dob. I když svátky stejně jako já nesledujete, podařilo se vám někdy nevšimnout si jich? Jasně, že vedou Vánoce. Už od září na vás z regálů v hypermarketech hrozivě hledí čokoládové figurky a lesklé ozdoby. Nevím, jak to prožíváte vy, ale mě to dost otravuje a bývám tím znechucen. Druhé místo v otravnosti si drží Velikonoce. Už se vám někdy podařilo uniknout žlutým kuřátkům, čokoládovým zajícům a obarveným vejcím? Mně nikdy. Ještě jsem se ale nezkoušel na dva týdny zabarikádovat na hodně opuštěném místě. To by možná zabralo. No a tak jako vám neuniknou Vánoce a Velikonoce, obchod se postará o to, aby vám neunikly ani Dušičky. Zhruba v polovině listopadu začnou hypermarkety lákat na heloínové cokoliv. Zpočátku vás to netrkne. Pak ale začnete potkávat lidi a auta s dušičkovými vazbami, začnete zakopávat o regály se svíčkami a jste doma. Dušičky, to je byznys jen pro zahradníky, proto byl zaveden Halloween, ten správný termín pro konzum, byznys pro kdeco, pokud dostanete správný marketingový nápad. Dělám teď strážného ve velkém nákupním a zábavním centru, tak o tom něco vím.

Ale zpět k Dušičkám. Tenhle svátek prostě nepřehlédnete, takže v určitou chvíli koupíte chryzantému v květináči a pár svíček a začnete myslet na svoje mrtvé. Pak vyrazíte k hrobu a vše završíte zapálením svíček přímo na hrobě. Nakonec je to docela pěkné.

Služba mi letos vyšla tak, že jsem mohl vyrazit v to správné datum. Vždycky tomu tak nebylo. Když jsem sloužil u policie, zpravidla jsem svíčky zapaloval tak týden po termínu a byly i roky, kdy jsem to stihnul až o Vánocích. Ale jak říkám, žiju teď v klidu a v klidu zvládám i tohle.

Možná jsem trochu romantik, protože vždycky čekám, až se začne stmívat, a teprve pak vyrazím. Zastávám názor, že pokud to jen trochu jde, mají se věci udělat pořádně. V listopadu se stmívá brzo, tak proč si na tu správnou dušičkovou atmosféru nepočkat.

Jakmile se mi zdálo, že tma je za dveřmi, naložil jsem do auta květináč s chryzantémou a sáček se svíčkami a vyrazil.

Kolem hřbitova bylo samozřejmě pozdvižení. Sváteční řidiči statečně komplikovali dopravu, ale já byl v klidu. Doby, kdy jsem vyskakoval z auta a impulzivně reguloval zmatenou dušičkovou dopravu, byly dávno pryč. Dnes už vím, že je to k ničemu. Dopravní zmatek k Dušičkám prostě patří.

Po delším objíždění hřbitova se mi podařilo zaparkovat, moc chytře teda ne, ale zaparkoval jsem. Vzal jsem do ruky chryzantému a svíčky a vyrazil jsem.

Na hřbitově vládla pravá dušičková atmosféra. Chytil jsem ten správný okamžik, kdy už téměř prchlo světlo, tma ještě nestačila všechno pohltit a tiché bezvětří a teplota lehce nad nulou jistily přísun jemně vibrujícího  napětí . Davy lidí proudily mezi hroby a zapálených svíček bylo tolik, že jste si chvíli mohli myslet, že procházíte osvětlenou městskou ulicí. U hrobů se potkávali a zdravili příbuzní a známí. Hovory byly tlumené a já měl příjemný pocit civilizačního souladu. Jo, byl jsem v té chvíli člověk jako ostatní. S kytkou a svíčkama jsem šel za svými mrtvými. Jako všichni kolem.

Došel jsem k hrobu svých rodičů a prarodičů, položil na něj chryzantému, zapálil svíčky a chvíli zavzpomínal. Jenom na to dobré, samozřejmě.

Od hrobu jsem odcházel nepochopitelně klidný. Duchovní nauky takové stavy nazývají harmonií. Proč ne. Cítil jsem ji.

V kapse jsem měl ještě dvě svíčky. Jedna patřila na hrob mému parťákovi, který zemřel ve službě. Zastřelil ho chlap, co třikrát vyloupil poštu. Šli jsme po něm a bylo to dost ostré. Když chlap zjistil, že je konec, zpanikařil, nečekaně vytáhl z bundy zbraň a vystřelil. Můj parťák se skácel k zemi, pak chlap zbraň obrátil proti sobě a zastřelil se. Stalo se to před patnácti lety. Dva mrtví kvůli blbým penězům. Nemám k těm papírkům dobrý vztah. Moje manželství ztroskotalo na tom, že je moje žena příliš milovala, daleko víc než mě. A člověk, kterému jsem mohl úplně všechno říct a nikdy mě nepodrazil, kvůli nim navždy odešel.

Druhou svíčku chodím zapalovat velkému šéfovi. Byl to férový chlap a dobrý polda.

Šel jsem klidně s davem a dumal nad nepravostmi světa, když mě cosi probralo. V mozku to zajiskřilo, smysly zpozorněly a všechny svaly v těle se napjaly. Ve zlomku sekundy jsem hrábl do míst, kde jsem kdysi míval zbraň. Žádná tam nebyla a to mě probralo.

Tyhle reflexy ve mně vyvolala postava sklánějící se nad hrobem mého parťáka. Byl bych přísahal, že…

Je to už patnáct let a ten chlap byl zaručeně mrtvý. Vystřelil si mozek z hlavy a nebyl na něj příjemný pohled. Nemohl teď stát u hrobu mého parťáka a zapalovat svíčku. Přesto tam stál.

Než jsem se vzpamatoval, postava se od hrobu odlepila. Zapomněl jsem na všechny svíčky světa a dal se do sledování. K mému obrovskému úžasu postava došla k hrobu velkého šéfa a zapálila svíčku i tam.

Už vám svítá? Mně to taky chvíli trvalo. Ten chlap měl syna. Když se zastřelil, bylo klukovi deset let. Teď, ve svých dvaceti pěti letech, se syn svému otci nebezpečně podobal. Zvolil si však jinou dráhu. Když jsem si ho později večer proklepl, zjistil jsem, že je to polda.

Tak fakt nevím, jak to s tím stromem a s těmi jablky brát. Za určitých podmínek se možná jablko od stromu dostane hodně daleko. Kdo ví. Zrovna v tomhle případě bych tomu rád uvěřil.

Dušičky, jablko a strom mě pořádně vykolejily. Ráno jsem v kapse kabátu objevil dvě zapomenuté svíčky. Musel jsem to napravit, a tak jsem si počkal, až se bude stmívat, a ještě jednou vyrazil na hřbitov.

Člověk nikdy neví, jestli ho jeho mrtví v tyhle dny opravdu nečekají.

Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET