O Vlastimilu Markovi jsem se dozvěděla ve chvíli, kdy reagoval na moje doporučení zpívat. Notovali jsme si dost a dost, stačilo nám k tomu prosté tvrzení, že zpívat si a zpívat děcku je jedna z nejlepších věcí, které můžeme dělat. Mám doma i jeho sbírku fejetonů „Každá maminka je Mozart“ a kdykoliv po ní sáhnu, je mi příjemně. Snad všude popisuje věci tak, jak je cítím já, jak jsme je během let nacházela potvrzené. V životě samém, esejích odborníků, v názorech dalších lidí.
Ta kniha je do jisté míry mezi mými přítelkyněmi výjimečná. Není to román ani jiný útvar s příběhem, v němž bych se mohla ztotožnit s některou postavou, oblíbit si ji a vůbec držet palce všem, kdo se v příběhu vyskytnou a nenaštvou mne.
Zpívání je fajn, mnohem lepší, než pouhé poslouchání toho, co někdo vybral a sestavil do rádia. Mohla bych si něco vybrat sama, mp3 zase není problém si obstarat, případně štípnout potomstvu. Mno, to nebudu rozebírat, u mne je to jen teorie. Nezvládla jsem zabavit ani walkmana kvůli učení němčiny. Ale tady mohou hrát roli jiné věci, například veliká nechuť k danému jazyku. Neříkejte to na mne, ale pořád mne pronásleduje pocit, že si ten jazyk Němci vymysleli jako pomstu vlastnímu potomstvu. Na druhé straně uznávám genialitu Goetha, Schillera a Heineho, kteří vyprodukovali krásné, libozvučné verše. I když mám problém s jejich zapamatováním. Ale abychom se vrátili k tématu, z Ó Tannenbaum dodneška zvládnu jen první větu, o něm si opravdu nijak nezpívám.
Moje maminka zpívávala ve sboru, moje babička chodila ochotnicky do Vinohradského divadla a já zpívám tak, že je již zadokumentována strašlivost mých pokusů. Například po nás jakýsi pošetilý pedagog žádal v devítce sólový zpěv a já, poučena častými úprky mamky ze své blízkosti, jsem odmítla mučit spolužáky. Dostala jsem pětku, poté mne ten odvážný muž přezkoušel v prázdné třídě (spolužáci se prý svíjeli na chodbě, ale dobře jim tak) – a již nikdy můj procítěný zpěv nechtěl slyšet. Stačila mu první sloka. Prý se již víckrát sólového zpěvu nedožadoval v žádné další třídě.
Dlužno uznat, že pokud jsem mu způsobila zdravotní problémy, přestál je lépe, než můj ubohý křeček, druh mých osamocených dnů na svobodárně. Bývalo mi teskno a tak jsem si ráda zpívala, hlavně ty táhlé a smutné písně. Nepřipadlo mi divné, že si kolegyně v práci povídají o tom, že je v okolí asi nějak moc toulavých psů a že by se to u hřbitova mělo hlídat. On ten hřbitov přes ulici byl, psi občas vyli, ale já to tehdy nijak se svým zpěvem nespojovala.
Když jsem gruntovala, milého křečka v terárku dala na balkón. Bylo mu tam dobře, dokud jsem ho jednou nechtěla potěšit zprávou, že ráno zase přijde domů, neboť už nebudou smrdět parkety. Nechápala jsem správně, proč začal tolik skákat, naivně jsem se domnívala, že byl potěšen. Koneckonců, práce mi šla tak od ruky, že jsem si pozpěvovala leccos pochodového a veselého. Kdepak, můj Pipiňák se radši rozhodl pro skok do neznáma – v mé zpěvavé péči to už znal.
Od té doby jsem se zpěvu věnovala dál, ale ostražitě, pěkně o samotě. Když si člověk jako já zpívá a jde přes louku, účinek na květenu je totiž méně děsivý, než spad popílků a inverze na Kadaňsku. Neměla jsem tedy výčitek, protože pokud jsem šířila hrůzu, bylo to za celkem dostatečných bezpečnostních pravidel.
Přešly roky a já se začala kutálet k porodu. Nesměle jsem tomu prťouskovi broukala – a ono to bylo hodné. Přidala jsem na obsahu i množství – a ono to bylo dál hodné. Nikoliv umořené, nýbrž spokojené, to těhule přece jenom pozná. Myslím. Pilně jsem se tedy snažila zpívat podle rádia, abych se přiblížila původním verzím písní. Inspiroval mne totiž film o Carusovi, kde jeho manželka, o dost míň falešná, než já, začala chodit na hodiny zpěvu, aby mohla zpívat svému dítěti. Protože to by měla každá máma. Doznávám, že jsem tehdy opravdu několik písní vytáhla směrem k běžně vnímané melodičnosti a vyzpívala se tak, že mi hlas nepřeskakoval do brumenda nebo falzeta.
Po narození Juniora jsem vypozorovala úžasnou věc: když jsem byla v kuchyni a on si hrál v pokoji, stačilo si zpívat a on byl klidný, věděl, že tam někde jsem. Nebo byl rád, že tak daleko? Horší bylo, když řval jako tygr a táta byl doma. On sice není Caruso, ale uši má dobré – a já nejsem paní Carusová, co byla vycepovaná a přezkoušena odborníkem, aby mohla jednu ukolébavku aspoň chvíli veřejně zpívat. Někdy pomohlo vzdálit se co nejvíc tátovi a broukat – jenže to aby se princátkovi broukalo dlouho a dlouho. Bolavé bříško a prdečky, to jsou prevíti.
Zkušenosti se hromadily a po přestěhování na polosamotu propukl písničkový boom. Když vane příznivý vítr, zpívám si venku svoje nejmilejší (jiný by řekl národní, kdyby je rozeznal) a jediným dopadem na životní prostředí je tu pozvolné chátrání opuštěných staveb v okolí. Přičemž můj podíl není měřený a možná ani změřitelný, přímé lidské doteky jsou ničivější.
Důležité je, že jsem objevila pravidla, na kterých se s panem Markem shodujeme. Dítěti mámino zpívání vůbec neškodí, jeho falešnost si tak do pěti šesti roků většinou neuvědomuje. Soustředí se na tu pohodu a to, co se děje. Já děti proto učila vnímat i obsah slov, příběh v písničce. Výsledkem je, že moje děti hudební sluch mají a dokonce byly schopné učit se nějakou dobu na klavír.
Já osobně jsem dokázala při zpívání vysypat starosti, zlost i stesk a strach a k rodině se vracela zase s úsměvem a nadhledem, ať se dělo cokoliv. Sice jsem tu bandu rozmazlila, takže se děsí, i když jen zamyšleně zvážním (Jé, ty se nesměješ? Proč jsi smutná?), ale to už je maličkost.
Přenesla jsem tu samozřejmost možného zpívání i na děti. Samozřejmě, že se stydí zpívat nějak veřejně, ale broukat si při práci není problém. Nepotřebují ani neustále puštěné cokoliv jako melodické roští – u nás zbytečně nejde ani rádio ani televize. Netřeba křoví – to je tedy další výhoda mámina zpívání. Nepotřebují hluk, zaplňovat ticho, ubíjet čímkoliv pocit samoty.
Možná jim ještě do dospělosti zůstala alespoň letmá vzpomínka na to, jak jsme si během pochodů do školky zpívali, co jsme znali o vojně, co o ptáčcích, co o různých potocích a vodě… Byl to kilometr a tak by byla líná mámina huba holé neštěstí a votrava k tomu. Určitě něco uplatnili také v oblasti zeměpisné. Poblíž babičky mají Tovačov, což byla velmi oblíbená písnička, nyní procházejí časem známostí a dovolených od Dunaje, Vodňan, Bošilce, Náchoda, Kolína, Bílé Hory, o Praze vůbec nemluvě. Dokonce už mám i snachu, ba co víc, z hudebně nadané rodiny. Vnoučci zatím neprotestují, kradmo zpívám i jim.
Maminky by opravdu měly dětem zpívat. Troufám si tvrdit, že pokud jsem svým ani dalším dětem neublížila já, tak se od této nejzazší možné meze odpíchne kdokoliv. Dokonce si troufám tvrdit, že to divné, byť jen občas melodické, co vychází z mámy, se může děcku jevit jako cosi magického, čarodějného. Děti jsou po písních jako vyhládlé a dožadují se dalšího a dalšího zpívání. Vždyť sama vzpomínám, jak jsem prosila maminku, aby mi zazpívala třeba babiččinu nejoblíbenější, Hašlerovy „Hradčany krásné“. Jak šly roky, na jinou jsem ji nepřemluvila. Bylo to i tak hodně vzácné, protože jsme bydleli v paneláku a všechno tam bylo slyšet. Maminka se moc styděla, i když jí moje prošení dělalo radost.
Pamatuji si, že jí také občas ulítlo něco do falzeta, jak už nebyla zvyklá a zazpívala si tu písničku po dvou a více letech. Nicméně i jako dospělá jsem vnímala pod jejím hlasem cosi dalšího. Možná závan těch dávných let, kdy se odvážila pustit písničku mezi jakkoliv tenké zdi nebo někde mezi poli. Bylo to zkrátka mámino zpívání, velice vzácné – a také spojení s babičkou, kterou jsem neznala, s prababičkou a dalšími, pro které píseň venku na zahradě byla něčím normálním a dokonce potěšila sousedské okolí.
Když vídám, jak vyjevené jsou děti, kterým třeba jen zabroukám „hou hou, krávy jdou“, cítím, jak těžké prázdno kolem některých leží. Není čas na blbosti, pustí se telka. Strčí mobil do ruky. Tak zbytečné opomíjení! Mé někdejší i současné zpívání nám všem dalo hodně. Zpěv chybí i v životě lidí dospělých. Pilně zpívání nabízím všem, kdo klesají pod tíhou starostí, které si naložili. Je jako lék, odsune nervozitu, nenáladu, pomáhá při péči o starší a nemocné. Nevíš, co říct? Tak něco zazpívej. Když se k tobě dotyčný přidá, také mu bude líp. Může to bát skvělý rituál, začátek dne, třeba při omývání nebo nějaké rutinní činnosti. Ne nadarmo se nabízí jako uvolnění a odpočinek vybarvování mandal za doprovodu hudby. Zpívání je však aktivnější, donutí změnit dech a navodí tisíce chvilek, vzpomínky na to, jak jsme to či ono zpívávali dřív.
Zavírám knížku pana Marka, pošlu ji snaše, byla na ni zvědavá. Zaslouží si poznat, jak dobře dělá. Ona to vlastně ví, ale slovo kohosi dalšího ji pohladí, není to samozřejmá nebo rodinně povinná pochvala.
